Recenze - Auto zabiják se v českých kinech objevilo začátkem prázdnin, teď došlo na druhou (v originále ovšem první) část projektu Grindhouse. Spor, je-li lepší částí Auto zabiják Quentina Tarantina nebo Planeta Teror Roberta Rodriguze, se tak může rozhořet v plné míře i mezi tuzemskými fanoušky.
Ale v zásadě takový spor připomíná marnou argumentaci, jsou-li lepší blondýny nebo brunetky; zrzky prominou. Z povahy věci jde o souboj, který nemůže mít vítěze - už proto, že na každé straně jsou trochu jiné zbraně.
O projektu Grindhouse: Tarantino a Rodriguez dávají krvavou pomlázku
Zatímco Tarantino se v příběhu o šíleném kaskadéru Mikovi, který si léčí mindráky ve smrtících automobilových bouračkách s pěknými dívkami, nevzdává ambice natočit v zásadě dobrý a technicky bezchybný film, eklektický Rodriguez chce především ukojit svoje filmové libido.
Zodpovědnější, ale chvílemi do sebe zahleděný Tarantino natočil filmařsky kvalitnější a rafinovanější snímek, který sice víc boduje u kritiky, ale paradoxně méně už u publika.
To bezkrupulózní Rodriguez si rozhodl udělat si radost beze všech formálních omezení a ambicí: dal průchod svému zvrhlému vkusu a nabízí divácky vděčnější masakr.
Recenze: Auto zabiják veze všechny Tarantinovy fetiše
Kde Tarantino nechává jemně a s grácií probublávat spodní proudy podvědomí, Rodriguez je vyplavuje z mysli stejně nekompromisně, jako když jeho postavám vytéká lepkavý hnis z nabobtnalých boláků napadených tajemným virem. A že boláků, hnisu, krve i potu nabízí v Planetě Teror požehnaně.
Ze začátku překvapí spíše pomalejší expozice, kdy na scénu uvádí jednu obskurnější postavu za druhou, aby pak škodolibě sledoval, jak se do sebe všichni pustí. Z armádní základny uniknuvší virus mění lidi v krvelačné zombíky, kteří rozpoutají hotové peklo na zemi. Vzduchem létají kulky, šrapnely i kusy těl a mezi tím vším se promenáduje ikonická go-go tanečnice Cherry se zbraní místo nožní protézy.
Pokud bychom chtěli mermomocí hledat v obou snímcích, potažmo v celém projektu Grindhouse vyšší smysl přesahující alibistickou hru na brak, pak je to vyrovnání dvou z nejvýraznějších režisérů s absolutní tvůrčí svobodou.
Oba filmaři si projekt vymysleli jednak jako svéráznou poctu lacinému "exploited" brakovému žánru 70. let. Ale v druhém plánu právě coby platformu pro vyjádření ničím nelimitované volnosti.
V zásadě se oba v té bezbřehé svobodě utápějí, i když každý jinak, a ukazují, že nejsou-li vnější omezení, musí umělec hledat o to přísnější limity sám v sobě.
Dohromady nabízejí odlišné pohledy na totéž. Spojuje je nestřídmost vydávaná za experiment, formální hry bez obsahu vydávané retrospektivní hold kouzlu nevkusu. A celé je to zaobalené do alibisticky drzého, sebevědomě se tvářícího nic.
Nicméně oba jsou ve své nestřídmosti a poživačné rozkoši tak působiví, že celému tomu samoúčelnému manýrismu těžko nepodlehnout. Jedno z nejlepších filmových "nic" posledních let je ve své prázdnotě tak provokativní, že chabý myšlenkový základ do ní nadšeně doplní fandové. A s chybějící přidanou hodnotou přispěchají teoretizující kritici, podpaží stohy motivů: sebezničující svoboda, pop požírající sám sebe, nebo po krvi lačná západní civilizace
Tváří v tvář dokonale okázalému švindlu a popkulturní masturbaci nakonec vlastně nezbývá než uznale pokývat hlavou. A doufat, že se vybouřená dvojice šílených géniů upne k projektům, které v divácích zůstanou o něco déle, než trvá vytrávit POPcorn z kina.
Grindhouse: Planet Terror, USA 2007. Režie Robert Rodriguez, hrají Rose McGowan, Freddy Rodríguez, Josh Brolin, Marley Shelton, Jeff Fahey, Michael Biehn, Bruce Willis, Naveen Andrews a další. 86 min, distribuce Palace Pictures.
