Recenze - Skvělé hudební vykopávky z hloubi 70. let, bezchybné formální hry s rychloobrátkovým filmovým brakem, citace zapomenutých klasik, to všechno patří k tradičním tarantinovským rekvizitám. A dál? Dál tentokrát nic. Prostě se bavte, vzkazuje Quentin.
Spolu s Robertem Rodriguezem se už Tarantino něco nabláznil; točili spolu mimo jiné upírskou vyvražďovačku Od soumraku do úsvitu a tentokrát se rozhodli každý pro svůj film, které pak spojí do celovečerního představení Grindhouse. To ještě ozvláštněné fiktivními trailery.
Úplně to nevyšlo, do Evropy už putuje projekt rozdělený na dva filmy. Zatímco na Rodriguezovu psychotickou střílečku Planet Terror si počkáme do konce srpna, Tarantinův zabijácký auťák s ufňukaným drsňákem Kurtem Russelem za volantem už dorazil.
Příběh se dá shrnout do nepříliš rozvité věty: zhrzený, fetišistickými démony stíhaný kaskadér Mike se baví tím, že zabíjí ženy při automobilových nehodách. Film je rozdělen na dvě části; v obou sledujeme skupinu mladých dívek, které se stanou Mikeovými oběťmi.
Více než o děj tu ale pochopitelně jde o uchopení křehkého kouzla nechtěného, které étericky vyzařuje z těch nejlacinějších bijáků 70. let. A v tomhle směru je Auto zabiják dotažený film.
Snímek ozvláštňují ruchy na "poškrábaném" filmu, občas se děj zasekne do koktavé přesmyčky, takže postavy omylem řeknou repliku víckrát, jindy ho Tarantino střihne tak, jako by v promítací kabině seděla namol zlitá obsluha. Začátek druhé části sledujeme v černobílém provedení, aby to po pár minutách zarachotilo a naskočila zase barva jako v laciném biografu. Grindhouse je ostatně název levných sálů na předměstí, kde se tyhle filmy konzumovaly.
Na začátku je těmi vtípky film přehlcen možná až příliš. Ale postupně čím dál zřetelněji nastupuje technicky skvěle zvládnutá podívaná. Závěrečná mnohaminutová honička s ječící novozélandskou kaskadérkou připoutanou na kapotě svou kvalitou nechává původní "exploited" brakový žánr daleko za sebou.
Až závěrečný záběr ve své dokonalé prostotě (čistá pointa-nepointa) znovu připomene, že tady šlo o kondenzovaný tarantinovský fetišismus. A film je v zaujetí různými podobami fetiše skoro živočišně vášnivý.
Ve spodních proudech probublává fetišistický vztah k autům a motorům, do popředí vytažené ruchy ještě podtrhnou atmosféru robustních vozů sedmdesátých let i jejich stylových interiérů. Nechybí od Cronenberga vypůjčený sexuální motiv ukájení se při autonehodách.
Režisér také s oblibou sleduje solidně (on by řekl "černošsky") stavěná a neustále se kroutící pozadí svých hereček. Nicméně v porovnání s rafinovaným voyaerstvím Almodovára ve Volveru působí se všemi těmi detaily zadků, nohou, nártů a chodidel spíše jako nenasytný puberťák. Což ovšem lze přičítat hře s pokleslým žánrem.
Stejně tak si (naštěstí) neodpouští drobné vtípky a vzkazy pro své fanoušky. Některé jsou šifrované důmyslněji, jiné praští do očí. Telefonní vyzvánění s melodií z Kill Billa patří k těm jasnějším; připomene ho i žluto-černé vyvedení sporťáku ve druhém příběhu.
Méně je zřejmý odkaz na Pulp Fiction, když si jedna z postav objednává u pumpy cigarety Red Apple, stejnou fiktivní značku, které holdoval ranař Butch.
I pro takové detaily je Auto zabiják zábavnou podívanou. Když se k tomu přičtou klasické tarantinovské motivy včetně záliby ve skvěle vystavěných monolozích a v nekonečných debatách "o ničem", kdy kamera krouží kolem stolu v zapadlém motorestu, divák si připadá jako na pietní návštěvě v památníku Quentina Tarantina.
Čímž se dostáváme k asi jediné výtce. Přestože Auto zabiják nabízí porci skutečně vrcholně zábavného filmového umění, kacířská otázka po smyslu toho všeho nemizí.
Fakt, že si Tarantino od dob Pulp Fiction může dovolit prakticky cokoliv, ho pomalu, ale jistě zahání do kouta. Absolutní svoboda málokdy vede ke stejně bezbřehé kreativitě. Tarantino se zdá být ukázkovou obětí tohoto syndromu: jakoby se zasekl se v dokonalém, ale setrvačném opakování s jemnými obměnami.
Ale přes výhrady k samoúčelnému manýrismu dokázal Tarantino s pozoruhodným vtipem a lehkostí napodobit filmařské nedokonalosti a chyby tak, aby působily jako úmysl. A to vyžaduje autora, který má a priori a dokonale zvládnuté filmové řemeslo.
Doufejme, že Auto zabiják je po náročném opusu Kill Bill odpočinkovou hříčkou, kterou se Tarantino rozcvičuje na další zlomovou práci. Snad by jí mohl být snímek Inglorious Bastards, příběh několika vojáků za druhé světové války, kteří mají jedinou šanci vyhnout se popravě za své prohřešky - sebevražednou misi.
V pokloně Tuctu špinavců by jeho pokleslá poetika plná krve a bezúčelného násilí mohla "revolučně" proměnit náhled na válečné filmy podobně jako to kdysi bylo s podsvětím a gangsterkami.
Grindhouse: Auto zabiják (Grindhouse: Quentin Tarantino's Death Proof), USA 2007. Scénář, režie a kamera Quentin Tarantino, hrají Kurt Russell, Rosario Dawson, Jordan Ladd, Rose McGowan, Sydney Tamiia Poitier, Mary Elizabeth Winstead, Eli Roth, Quentin Tarantino, Michael Parks, Marley Shelton, Monica Staggs, 110 minut, distribuce Palace Pictures.
