Pokračování slavného Vetřelce Ridleyho Scotta bylo na pořadu dne v podstatě od premiéry původního filmu, nicméně konkrétního tvaru nabralo až o čtyři roky později, kdy byl k projektu přizván tehdy stále ještě začínající James Cameron.
Definitivní zelenou ovšem filmu – a především Cameronově představě o něm – dal až úspěch Terminátora z roku 1984. O další dva roky později se tak série probudila z dlouhého spánku... což se ostatně dá říct i o její hrdince.
Hvězdná pěchota nebojuje jen proti broukům...
Ellen Ripleyová strávila ve stázi záchranného modulu padesát sedm let. Po své záchraně zjistí, že jejímu příběhu o vražedném organismu z planety LV-426 nikdo nevěří, a co hůř, korporace Weyland-Yutani na údajně zcela pustém světě mezitím založila kolonii. Když je však přerušeno spojení, je právě Ripleyová požádána, aby dělala konzultantku četě po zuby ozbrojených mariňáků vyslaných na „záchrannou“ misi.
James Cameron sice slavil úspěch už s Terminátorem, ale upřímně – na něm se pořád ještě hodně učil, a přestože dosáhl příběh o vraždícím robotovi z budoucnosti kultovního statusu, rozhodně zestárl a dnes boduje především nekompromisně depresivní vizí (a v menší míře z dnešního pohledu roztomilým neherectvím Arnolda Schwarzeneggera). Vetřelci ovšem perfektně fungují i dnes – příběhově, trikově i herecky.
Právě na tom posledním je jasně vidět, jaký velký skok za dva roky mezi slavnými filmy Cameron udělal. Oproti Terminátorovi, kde mu hráli v podstatě čtyři lidé (dva špatně, jeden amatérsky a jeden minimálně), v pokračování Scottova filmu ukočíroval postav několikanásobně víc – a dokázal diváka přesvědčit o jejich individualitě i začlenění do kolektivu. Vedle Ellen Ripleyové v podání Sigourney Weaverové tak má dostatek prostoru i podrazák Burke (který je ovšem šikovně prezentován víc jak polovinu stopáže v podstatě podobojí), malá přeživší Newt a především jednotka mariňáků.
Cameron totiž pojal Vetřelce jako mix slavných military science fiction (v prvé řadě Hvězdné pěchoty R. A. Henleina, na kterou je ve filmu řada narážek) a vietnamské zkušenosti, která ukázala, že sebevětší palebná síla (kterou okázale prezentuje před akcí vojín Hudson) je v určitých podmínkách k ničemu. Příběh zdecimované jednotky obklíčené přesilou pak plynule propojil s hororovými motivy z prvního filmu. Výsledkem je snímek, který nebyl ve svém ranku v podstatě dodnes překonán – i když Hvězdná pěchota Paula Verhoevena nebo Na hraně zítřka Douga Limana se mu v některých ohledech vyrovnají.
Přesný tanec motivů a tempa
Vetřelci svůj tanec mezi žánry a vzorovými kódy naznačují už v úvodní sekvenci záchrany Ripleyové; pomalé plutí vesmírem ve stylu nejen původního Vetřelce, ale i Vesmírné odysey (byť do její monumentálnosti Cameron dodnes nedorostl) je při nájezdu do interiéru záchranného modulu doplněno akčním rojem jisker... a trvá celých pět minut, než zazní první slovo.
Následující hodina je pak věnována předehře, během níž jsou stručně nastíněny charaktery postav i jejich motivace a rozpoznávací znamení. V případě Ripleyové je nadneseno trauma ze ztráty dcery, u Newt poprvé zazní, že vše bude v pořádku, Burke ujišťuje, že vše bude snadné (aby se pokaždé něco pokazilo, případně nechal druhé bez záchranného lasa), jednotliví mariňáci získávají tvář a jejich výbava je až fetišizována. Při objevení Newt je zase poprvé naznačeno, jakou roli budou hrát nejrůznější průlezy a potrubí.
V polovině filmu pak poprvé převezme Ripleyová vedení – akce do útrob stanice se mění v masakr a ona jediná je schopná akce. V prvním snímku se Ripleyová stala jednou z prototypických final girl, jak je představil žánr slasher hororu; nyní překonává definitivně svá traumata (přeživší, mateřství) a pokračuje v osvojování mužských rolí zachránců a vůdců, zatímco typičtí muži kolem ní jeden po druhém selhávají nebo ustupují do pozadí.
I když se ale kolektivní hrdina v podobě jednotky mariňáků stane spíše komparsem pro Ripleyovou, Cameron nezapomíná na jejich miniosudy a každé odškrtnutí členů užšího jádra (Hicks, Hudson, Drake, Vasquezová, Gorman, Bishop) má nějakou pointu, vliv na další události a na psychiku přeživších. Bez ohledu na to, jak je film oslavován pro zachycení akce a monster, právě v perfektně napsaných postavách s propracovanými „patnácti vteřinami“ slávy je hlavní síla snímku.
Ohlédnutí s úsměvem
Pokud ostatně narazíte na fanoušky Vetřelců, tak ve vzpomínkách na film nehrají většinou prim scény s vetřelcem – žádná není natolik ikonická, jako bylo první vylíhnutí v jedničce nebo slavné první odhalení se stékáním slin po řetězech. Zde jsou v popředí spíše „hlášky“ aktérů, v prvé řadě Hudson se svým „Asi jsi nesledoval poslední události, ale dostali jsme na prdel!“ případně „Vypli proud? Jak to myslíte, vypli proud – vždyť to jsou zvířata!“
Vetřelci jsou přes všechny své žánrové proměny především velká zábava, u které je i při několikerém zhlédnutí možné cítit doslova fyzické napětí, ale i si odlehčit hledáním nejrůznějších propojení či prostě domýšlením. Hraje Mr. Jonese stejná kočka jako ve Scottově snímku? A byla role velitele kolonie pro Maca McDonalda přípravou na kapitána Hollistera z Červeného trpaslíka? A není náhodou právě Red Dwarf svou podobou odvozen od SULACA? A co herec Bill Paxton v Na hraně zítřka? Nakolik přejal dikci svého Hudsona nebo seržanta Aponea?
Nu a v Čechách je pochopitelně třeba vzpomenout román Roberta Fabiana Mariňáci, který obsahuje celou řadu narážek na všechny díly vetřelčí série, ale i některé parafráze scén právě z Cameronova snímku (například školení se zbraněmi, kterého se dostane Ripleyové). Důvod, proč tyto věci připomínat, je jednoduchý – jakkoliv je možné debatovat na téma, který díl série je nejlepší, Cameronův příspěvek je bez debaty tím, který měl největší dopad na popkulturu. A zhlédnout jej v kině je ideální příležitost si tuto pravdu připomenout.
