Martin Pleštil
7. 5. 2025 8:30
Papežská postava se pochopitelně stala předmětem množství filmových snímků. Ty její svatost polidšťují, podtrhují symbolický status, případně vedou dialog s vnitřní psychologií. Výběr sedmi filmů demonstruje, jak odlišně lze stejnou problematiku nahlížet. Ať už šlo o skutečné či fiktivní papeže, nebo oblíbené a emoce budící konkláve čili volbu nové hlavy církve.
Máme papeže! (2011)
Renomovaný italský tvůrce Nanni Moretti, velký oblíbenec canneského festivalu, kde od 70. let v soutěži premiéruje většinu svých filmů, roku 2011 natočil tempem nikam nespěchající a humorem nepodbízivou reflexi konkláve. Čerstvě vyvolený papež prochází individuálními strastmi v podobě nové zodpovědnosti, které se zalekne, a hledá pomoc u psychiatra. Jakkoli ústřední premisa svádí k hřejivé podívané, Moretti volí v závěru sžíravou a skeptickou optiku. Vyhýbá se i laciné frašce. Neustále si pohrává s diváckými očekáváními. Konstrukce vyprávění se odvíjí od zdánlivě banálních situací, jež chvílemi koketují s klišé, těm se však díky nečekaným odbočkám vždy chytře a podvratně vyhne. Film Máme papeže! na příkladu specifického mikrosvěta ukazuje, že dělení světa na vítěze a poražené nikdy není tak jednoduché. Vždy je to trochu složitější. Moretti v pomyslném souboji Freuda s Bohem nikomu nestraní, chytře a důvtipně poukazuje na lidské pochybování, zatímco nechává dostatečný prostor intimní a lidské drobnokresbě.