"Dlouho jsem přemýšlela, čím jsem si to zavinila," říká v dokumentu jedna z pěti desítek žen, které mezi lety 1974 a 1986 znásilnil muž známý nejprve pod zkratkou EAR/ONS, v překladu Násilník z východní části města a první noční stalker. Sériový vrah, který díky novinářce Michelle McNamaraová a spřátelené komunitě amatérských detektivů později získal přezdívku Vrah ze Zlatého státu (Golden State Killer), si vybíral oběti podle toho, kde stál jejich dům.
Scénář byl pokaždé podobný. Muž v lyžařské kukle se s nožem nebo jinou zbraní objevil pozdě večer v domě některé z žen a skrze stisknuté zuby vyslovoval pokyny, které si pak jeho oběti pamatovaly ještě desítky let.
Zprvu znásilňoval ženy a dívky, které se v domě ocitly samy, později byl natolik sebevědomý, že útočil i za přítomnosti jejich partnerů. Dnes se ví alespoň o 13 jeho vraždách a desítkách znásilnění i vloupání. Koncem minulého měsíce, až po zveřejnění seriálu, se k nim přiznal bývalý policista Joseph DeAngelo.
Jak uvažuje muž
Během 70. let ve Spojených státech poprvé významně narostl počet samostatně žijících žen, obzvlášť ve velkoměstech už se vyskytovaly "working girls". Společnost se k nim však stále chovala buď ochranářsky, nebo výhružně, a tak byly často oběťmi zločinů, vysvětluje dokument.
"Ženám se předhazovalo, že nosí nevhodné oblečení, které muže dráždí, že se vyzývavě pohybují nebo chovají tak, až se muži nemohou ovládnout," říká v dokumentu amatérská kriminalistka Melanie Barbeauová. "Ženy musí pochopit, jak násilník uvažuje. Musí pochopit, jak uvažuje muž," tvrdí v dobovém záznamu jakýsi pán na newyorské ulici.
Znásilnění se tehdy nepovažovalo za "žádný velký zločin", dodává Barbeauová. "Bylo běžné, že násilníci u soudu dostali třeba 30 nebo 90 dní."
Dokument pátrá po muži o něco méně známém, než byl také u nás popkulturou proslavený Zodiac či média balamutící Samův syn, který tvrdil, že ho k vraždám přiměl jeho zlatý retrívr.
Příběh o hledání Vraha ze Zlatého státu chvílemi přináší poutavé vyprávění neuvěřitelné historie. O obsesích a způsobech zločinců, pro které byla 70. léta zlatým věkem, i dobových souvislostech zločinů však lépe dokážou vyprávět jiné "true crime" tituly. Podle jednoho takového vznikl hraný seriál Mindhunter, který produkoval i režíroval David Fincher. Fascinaci slavnými degeneráty rámuje téměř vědecky, přitom s postavami pracuje poutavě jako nejlepší psychologická dramata i horory.
Zmizím ve tmě je při popisu zločinu místy trochu repetitivní, místy patetické nebo banální výběrem ilustračních záběrů či motivem tlumeného světla, prořezávajícího tmu v předměstských domech. Skutečnou sílu má až postupné odhalení vrahovy identity v poslední epizodě.
Zpočátku trochu mate prolínání s druhou vyprávěcí linkou - osobním příběhem novinářky Michelle McNamaraové, která před čtyřmi lety náhle zemřela. Ani její postava dokument nezachraňuje, i když má být poctou novinářce, manželce a matce v první řadě. Přesto stojí za to dokument vidět.
70. léta na předměstí
Kromě toho, že patří k aktuálně populárnímu žánru, je ve Zmizím ve tmě patrný také další současný trend: zájem o ženskou perspektivu. Ten se nakonec postaral o nejzajímavější vrstvu - shrnutí dobového kontextu. Plyne z něj, jaká nebezpečí tehdy ženám hrozila, i to, že se společnost k obětem znásilnění neuměla chovat. Nechtěně tak jejich traumata prohlubovala.
"Pamatuju si, že nám policisté zakázali chodit do koupelny, když přijeli, protože to bylo místo činu," říká jedna z obětí Linda O’Dellová. "Šla jsem si tam jen pro župan, abych se do něčeho oblékla, a poslali mě pryč," vzpomíná. "Sice měli ve směrnicích, že jedním z členů vyšetřovacího týmu musí být žena, náš dům však byl plný mužů."
Několik dalších žen ranilo, že na jejich trauma nedokázali zareagovat blízcí. "Ptala jsem se tehdy manžela, který během mého znásilnění ležel svázaný ve vedlejším pokoji: ‚Víš, co se stalo?‘ Řekl mi: ‚Vím, ale nechci o tom mluvit.‘ Myslel si, že když se to nebude připomínat, jako by by to nebylo," líčí Linda O’Dellová.
Není jediná, která zdůrazňuje, jak důležité a léčivé je pro přeživší mít možnost o traumatu mluvit, necítit se kvůli němu špinavě a mimo "normální" společnost. V závěru, kdy se některé oběti setkávají po dopadení vraha, je vidět, jak úpěnlivě čekaly na možnost o své zkušenosti otevřeně promluvit.
Jedna z žen, které byla po letech diagnostikována potlačená posttraumatická porucha, vítá štáb se svým manželem, který si na rozdíl od ní z útoku nic nepamatuje. "Moje obranné mechanismy všechno vyblokovaly," říká Bob Hardwick, sedmdesátník, jehož žena Gay však událost dokáže převyprávět minutu po minutě.
Kris Pedrettiová, která byla znásilněná jako patnáctiletá, vzpomíná, jak jí rodiče vynadali, když o tom řekla kamarádům. V dokumentu by se podle svých slov neobjevila, kdyby otec s matkou ještě žili. "Byly jsme taková předměstská rodina. V 70. letech se tyhle věci neříkaly."
Některé mluvčí vzpomínají i na to, jak se společnost chovala k ženám obecně. "Zeptala jsem se ho tehdy: ‚Proč to děláte?‘" vzpomíná na útok další oběť, Fiona Williamsová. "On mi dal facku a já na to: ‚Promiňte!‘" směje se absurdnosti momentu. "Takhle se prostě tehdy mluvilo se ženami."
Aktérky dokumentu mluví o řadě projevů posttraumatické poruchy, se kterou je útočník zanechal v jejich domech a které už jsou dnes relativně známé.
Popisují depresivní stavy, pocit vydělení ze společnosti a také dojem, jako by jejich život v určitém smyslu skončil. "Jako bych zbytek života plavala těsně pod hladinou, všechno viděla, ale už se nikdy nemohla nadechnout," líčí Kris Pedrettiová, co i dnes prožívají mnohé ženy, aniž by jejich trauma chápalo či uznalo okolí. "Pořád musím myslet na to, kdyby se to nestalo. Kdo bych dnes byla?"
Popkultura po #MeToo
Díky aktuální vlně feminismu, která se projevuje především zájmem médií a zábavního průmyslu o téma ženské rovnoprávnosti, se televizní tvůrci věnují souvislostem sexuálního násilí možná častěji než kdy dřív.
HBO teď vysílá jeden z nejkomplexnějších seriálů o znásilnění Můžu tě zničit od britské herečky a scenáristky Michaely Coelové. Loni zveřejnilo druhou sezonu známého dramatu Sedmilhářky s Nicole Kidmanovou nebo Reese Witherspoonovou, které si také dává záležet na zobrazování různých podob sexuálního násilí a jeho důsledků.
Netflix přišel s procedurálním dramatem Unbelievable, česky neohrabaně nazvaným Neuvěřitelná. Náctileté publikum má svých 13 důvodů proč, Euforii nebo norský Skam. Nejkvalitnějším autorským seriálem o znásilnění, traumatu a síle těla je pak australské Na jezeře oscarové režisérky Jane Campionové.
Pro velkou část publika, obzvlášť v Česku, je však téma - i se souvislostmi jako sekundární viktimizací oběti - stále nové.
"Na zločiny spáchané Vrahem ze Zlatého státu tehdy uzrála doba. Dnes by se stát nemohly," říká v dokumentu Michelle McNamaraová, když vysvětluje, že teď by byla přítomnost neznámého muže v rezidenčních čtvrtích bohatých kalifornských velkoměst rychle nahlášena.
Diváka však může napadnout, že ke zločinům tohoto rozsahu mohlo dojít i kvůli dobové "popularitě" sériových vrahů, o kterých média obsesivně informovala (také kalifornský zabiják rád reagoval na údaje ve zprávách), nebo kvůli širším změnám ve společnosti.
Michelle McNamaraová se dopadení vraha nedožila kvůli osudu typickému pro svoji dobu - předávkovala se opiáty na předpis. Knihu, podle níž seriál vznikl, dokončili její spolupracovníci a manžel, hollywoodský herec Patton Oswalt, který před kamerou také vystupuje.
McNamaraová kromě pátrání popisuje i osobní momenty související s případem, například své studium v Irsku a vztah s učitelem, jehož povahu si uvědomuje až po letech. "Byla jsem také znásilněna?" naznačuje, jak matoucí mohou být určité druhy sexuálního násilí.
Na dopadení vraha spolupracovala s několika amatérskými detektivy, s nimiž se spřátelila. Ti v seriálu vyprávějí část příběhu místo ní. Jejich prostřednictvím se dozvídáme o internetové komunitě amatérských pátračů a detektivů, z nichž někteří mají blogy nebo podcasty, případně smlouvy na knihy, jakou uzavřela i McNamaraová. A stejně tak se dozvídáme o dalším rozměru krajiny amerického zločinu, která nás může překvapit svou rozsáhlostí.
Čtenáři knihy v seriálu zdůrazňují schopnost Michelle McNamaraové nejen napínavě psát, ale také polidštit oběti sériového vraha. Přesně to se daří i dokumentu, ze kterého si člověk nakonec tolik nepamatuje historii pátrání po vrahovi ani život autorky předlohy, ale výpovědi obětí o době, ve které žily, a životu s traumatem. Právě tato vrstva příběhu je nejcennější.
Zmizím ve tmě tak nakonec není fascinujícím příběhem o zločinu, ale spíš empatickým vyprávěním o lidskosti.
Zmizím ve tmě
Režie: Liz Garbus
Seriál je k vidění na HBO.
