Praha – Cesta vzhůru je svým způsobem unikátní dokument, málokdy se totiž stane, aby štáb natáčel zavěšený ve skále v sedmi či osmi tisících metrech. Navíc nejde o klasický horolezecký či outdoorový film, spíše o snímek jednoho osobního dramatu, jenž se zdaleka neodehrává jen na osmitisícovkách, ale i v osobním životě. Do kin jde 27. srpna.
Když připravujete dokument o nejlepším českém horolezci Radku Jarošovi s názvem Cesta vzhůru, nemáte jinou možnost než se vydat do výšek. Štáb dal kamery i zkušeným horolezcům Petru Maškovi a Janu Trávníčkovi. Ovšem ani ti Jarošovo pekelné tempo nestíhali.
Cesta vzhůru (ČR/SR 2015, 100 min)
Radek Jaroš ve filmu o zdolávání vrcholů Země a života.
Režie, scénář, kamera: David Čálek; Hudba: Ivan Acher; Účinkují: Radek Jaroš, Honza "Tráva" Trávníček, Petr "Miska" Mašek, Martin Havlena, Lucie Výborná, Andrea Jarošová. Premiéra 27. srpna.
Radek Jaroš si jako první Čech a teprve patnáctý člověk na světě splnil horolezecký sen a zcela unikátně za přítomnosti kamery vystoupil na poslední z nejvyšších hor světa K2, která mu chyběla do tzv. Koruny Himálaje.
Film se nerodil snadno. Začalo se točit v roce 2012 při expedici Jaroše a Jana Trávníčka na Annapurnu, předposlední "osmy", která Radkovi chyběla do Koruny Himaláje. Jenže třináctá osmitisícovka byla osudová. Českému lezci omrzlo sedm prstů u nohou a musel podstoupit jejich amputaci. Z plánované expedice na K2 tedy sešlo. Nebylo vůbec jisté, zda se vzhledem ke svému handicapu vůbec na nejvyšší vrcholky světa ještě někdy vrátí.
Za dva roky byl zpět, navíc mu omrzliny paradoxně pomohly k mediální pozornosti: "Třináct osmitisícovek mi nezajistilo zdaleka tolik slávy jako sedm prstů v prdeli," povzdechne si ve filmu.
Dokument se soustředí hlavně na zdolání jeho poslední osmitisícovky K2, považované za nejtěžší. Štáb provázel Jaroše do základního tábora. Přístroje jim nesly muly. V táboře museli zřídit solární minielektrárnu kvůli nabíjení baterií. Fyzicky velmi zdatný režisér a kameraman David Čálek se i přes Jarošův zákaz vydal až do prvního výškového tábora 6000 metrů nad mořem.
Na dotaz Aktuálně.cz, co bylo na natáčení nejtěžší, Radek Jaroš s úsměvem odpovídá: "Největší problém byl, že jsem byl na ten kopec hrozně nadržený. Po dvou letech operací si tělo odpočinulo. Měl jsem takovou formu, že mě kluci nestíhali. Takže ve filmu je bohužel málo lezeckých záběrů mezi námi, protože jsem se tam pohyboval hrozně moc sám. Z vrcholu K2 jsem slezl do základního za jeden den, kluci za dva. V bouřce jsem z C3 scházel jeden den, kluci dva. Tyto akce tam tudíž chybí."
Režisér a kameraman David Čálek pobaveně přikyvuje: "Mluvil jsem s kolegou, který natáčel film o pákistánské expedici. Filmař se divil, proč vyrážím už v noci nahoru. Já mu říkal, že se bojím, aby mi neutekli. Divil se, proč by měli utíkat, že přece se udělá záběr, oni projdou a počkají. Jenže Radek mi rovnou oznámil, že na mě nikde čekat nebude. A taky nečekal."
Materiálu i tak bylo nakonec dost, konkrétně šest terabitů. Obdivuhodný výkon podal zejména lezec Jan Trávníček, jenž na pokraji fyzických sil zkoušel dohánět svého parťáka a ještě u toho nezapomněl plnit režisérovy pokyny a natáčet to, co potřeboval do filmu. Tam, kde většina smrtelníků bojuje o život a dýchá jen díky kyslíkové masce, on z posledních sil komentuje dění, samozřejmě bez použití masky.
Radek Jaroš navíc disponuje velmi bohatým archivem, v němž má pečlivě zmapovaných všech čtrnáct osmitisícovek.
"Troufnu si tvrdit, že z těch patnácti lidí, kteří mají Korunu Himálaje, mám vlastními silami ty výstupy zdokumentované nejlépe na světě. Točím vždycky. Děláme sport, který není v přímém přenosu pro diváky. Kdybychom neudělali tiskovku před a po a neprezentovali to fotkami a filmy, tak se o nás neví. O horolezcích se ví jen v okamžiku, kdy jsou mrtví. To je pro média největší téma," říká Jaroš.
Je rád, že novináři i díky těmto materiálům pronikli do horolezeckého světa a o horolezcích se ví. A že i veřejnost přitáhly úspěchy českých lezců do hor. A je podle něj jedno, jestli do Krkonoš, Tater, Alp, nebo Himálaje. "Klobouk dolů před tím, co dokázala Martina Sáblíková, ale kolik lidí přivedla k rychlobruslení? Možná dva, možná pětadvacet," rýpne si do sportovní hvězdy, která se stejně jako on narodila v Novém Městě na Moravě.
Dokument nabízí i mnohé naturalistické záběry - na omrzlé a vzápětí amputované prsty, borcovo srdcervoucí sténání po operaci, působivé výpovědi rodinných příslušníků, trnoucích, zda se český dobrodruh vrátí ze svého dalšího podniku. A také smutný pohled v kritickém místě pod vrcholem K2, zvaný Bottleneck, neboli "hrdlo láhve". Čeští borci bez kyslíku museli čekat, až se tudy vymotá fronta bohatých klientů s kyslíkovými maskami na obličejích a s Šerpy po ruce.
"Někdy to jsou výborní lezci, ale často jsou to motáci a nemehla," uleví si český horolezec.
Režisér David Čálek se snažil odhalit i Jarošovy složité rodinné vztahy, které notně utrpěly dvaadvaceti výlety do Himálaje. Vyzpovídává jeho děti, bývalé manželky, přítelkyně i lezce samotného. Vypáčit něco soukromého z tatínka se snaží i jeho dcera Andrea, podle jejíhož povídání s otcem v knížce s ironickým názvem Hory, má panenko dokument vznikl.
Jak ale Radek říká na konci dokumentu, prozradil toho na sebe tak čtyřicet procent. "A to ještě, diváci prominou, občas pěkně kecám."
