reklama
 
 

Zbývá mu poslední osmitisícovka. I D1 je risk, říká Jaroš

8. 5. 2014 18:48
Rozhovor s nejlepším českým horolezcem současnosti Radkem Jarošem, jenž právě slavil 50. narozeniny.

Nové Město na Moravě - V rámci náročného projektu Koruna Himaláje vylezl Radek Jaroš, považovaný za nejlepšího českého horolezce současnosti, na třináct osmitisícovek ze čtrnácti. Zatím mu stále odolává K2, o vrchol ho vždy připravilo počasí.

Několik osmitisícovek zdolal zcela sám, na Kančendženze a hlavním vrcholu hory Šiša Pangma stanul se svými parťáky jako první Čech v historii.

Čerstvý padesátník se nyní chystá zdolat i čtrnáctou osmitisícovku. Na té zatím poslední, Annapurně, mu omrzly prsty u nohy, museli mu je během sedmi operací postupně amputovat.

Moc si z toho nedělá, vše bere s pověstným humorem. "Ne že bych byl z toho nadšený, ale jsou na tom lidi hůř. A když to tak vezmu, nakonec mi to přineslo větší slávu než třináct vylezených osmiček. Je to takové DPH, které jsem musel za všechny ty vrcholy zaplatit," říká.

Riziko si uvědomuje, ale neodrazuje ho. "Na D1 už taky zahynulo hodně lidí a má určitě hodně špatné statistiky. A také to lidi neodradilo," argumentuje.

Aktuálně.cz: Berete padesátku jako nějaký zlom ve vašem životě? Nebo pro vás nic neznamená?

Radek Jaroš: No je to takové pěkné kulaté číslo, ale nějak bych ho nepřeceňoval.

A.cz: Kromě dovršení padesátky jste ještě před dovršením projektu Koruna Himálaje. Ze čtrnácti osmitisícovek vám chybí již jen jediná, stále vám uniká K2. Co by pro vás znamenalo, kdybyste dosáhl Koruny Himálaje? A měl byste ještě motivaci k dalším expedicím?

Bylo by to samozřejmě krásné naplnění cíle. Konec lezení by to ale neznamenalo, i když bych se samozřejmě přesunul na nižší kopce a skalky. Je otázka, zda bych ještě pomýšlel na nějakou himálajskou osmitisícovku. Leda kdyby přišla nějaká lákavá nabídka, třeba nějaký prvovýstup.

A.cz: A projekt Koruna planety, tedy nejvyšší vrcholy všech kontinentů, vás neláká?

Několik lidí mi už říkalo, abych to zkusil. Ale má to už myslím hodně horolezců, je to podstatně jednodušší. Ale oba projekty mají vylezeny dva lidi a tím to možná končí, z tohoto hlediska by to mohlo být zajímavé. A na druhou stranu, proč bych si na stará kolena nemohl trochu pocestovat po sedmi kontinentech, že?

A.cz: Jak se chystáte na svůj další pokus o nejzrádnější osmitisícovku, K2?

Vizitka Radka Jaroše

Vizitka Radka Jaroše

- Narozen 29. dubna 1964 v Novém Městě na Moravě.

- Považovaný za nejlepšího českého horolezce současnosti.

- Jako první Čech získal tzv. Korunu Himálaje, vylezl tedy na vrcholy všech 14 osmitisícovek; až do 26.7. 2014 měl všechny kromě K2, kde mu výstup vždy znemožnilo počasí, vrchol K2 zdolal až na pátý pokus.

- Stal se teprve 15. člověkem na světě, který vylezl na všechny osmitisícovky bez použití kyslíku.

- dosažené osmitisícovky:

1998 – Mt. Everest

2002 – Kanghenjunga

2003 – Broad Peak

2004 – Cho Oyu

2004 – Shisha Pangma

2005 – Nanga Parbat

2008 – Dhaulagiri

2008 – Makalu

2009 – Manaslu

2010 – Gasherbrum I

2010 – Gasherbrum II

2011 – Lhotse

2012 – Annapurna

2014 - K2

Hodně jsem se teď věnoval cyklistice, je to šetřivé na klouby. Hned po zimě jsem vyrazil do zahraničí za teplem a najel 1500 km. Když se vracím po tréninku na Vysočině, ještě vlezu na stroje, co mám doma. Vytrvalostní trénink je potřeba. Ve čtvrtek jedu na Sněžku vyzkoušet, jak mi to stoupá do kopce. Bude tam končit moje výstava na Poštovně, udělám autogramiádu a spojím to s potrénováním. No a krátce před výpravou jedeme do Jižní Ameriky na Huascarán (6768 m, nejvyšší hora Peru – pozn. red.) ozkoušet materiál.

A.cz: Jak se dá trénovat na Sněžce na K2? To si nedovedu představit…

Úplně v pohodě, já normálně trénuju na Vysočině a ta je ještě o kilometr nižší. On když si člověk tu Sněžku vyběhne párkrát nahoru dolů nějakou strmější cestou, tak je to dobrý trénink. Nejsme horský národ, nemáme hory jako naši sousedi, ale jak píšu ve své knize, kde je vůle, tam je i cesta.

A.cz: Jak vidíte své šance?

Šance jsou vždycky reálné, ale v případě K2 je to strašně moc o počasí. To nás zastavilo při všech pokusech, nikdy to nebyla horolezecká nemohoucnost nebo vysílení. Už jsem byl asi desetkrát ve stěně K2 nad 7000 m. n. m. Doufám, že to bláznivé počasí tady v Česku přinese tam nadstandardně hezké počasí.

A.cz: Při úspěšném výstupu na Annapurnu, osmitisícovku s nejsmutnější statistikou, vám omrzly prsty u nohou. Většinu vám jich museli amputovat. Jaké to bude omezení pro K2 a jak to řešíte?

Budu mít speciální obuv. Firma mi udělala boty podle mých připomínek, mám větší izolaci a snažíme se tam zaintegrovat topení, které bych mohl alespoň na chvíli zapnout, aby mi podpořilo teplotní komfort.

A.cz: V posledních letech máte co rok, to jednu až dvě osmitisícovky. Jak se vám daří taková bilance a vylézat vše většinou napoprvé?

Kdybych byl v hospodě, tak bych řekl: "No jsem prostě dobrej!" Ne, je to souhra štěstí, připravenosti a vůle. Teď mám dva roky výpadek, nikde jsem nebyl. Naposledy jsem byl na expedici v roce 2012, právě na Annapurně. Pak jsem podstoupil několik zákroků kvůli těm prstům, takže nikam jet nešlo.

A.cz: Projděme si nyní vaše „úrodné“ roky a „dobývání“ osmitisícovek. Hned jako první jste v roce 1998 zdolal tu nejvyšší -  Mount Everest (8848 m). Proč jste si dal tu nejtěžší osmitisícovku na začátek? A jak se dýchá ve výšce téměř 9 km bez umělého kyslíku?

Jak jsem se cítil, v podstatě nevím, protože jsem byl skoro v bezvědomí. Přišlo to náhodou, kámoš se znal s Rakoncajem, ten dělal expedici na Everest. A nabídl mi, že když si seženu dost peněz, mohu jet taky. Přišlo mi to jako sci-fi, už jenom vidět nejvyšší horu světa, natož na ní stát. Ale nakonec jsem vyrazil, zamiloval si vysoké hory a rozjelo se to. Zjistil jsem, že mám dispozice pohybovat se ve výšce, a díky tomu jsem se vydal na další osmitisícovky.

A.cz: Další úspěšný výstup přišel v roce 2002 - Kančendženga, 8586 m. Jak se dá vylézt druhá nejvyšší osmitisícovka bez kyslíku, ve třech lidech a v extrémně špatném počasí?

Byl to samozřejmě velký prubířský kámen, protože to byla tehdy moje první expedice, kterou jsem organizoval já. Šli jsme v malém týmu, protože velké skupiny nejsou můj styl. Byli jsme první Češi, kteří tu stanuli. Tahle osmitisícovka dosud Čechům odolávala.

A.cz: Hned o rok později jste vylezl na Broad Peak (8047 m). Co se vám honilo na vrcholu hlavou, když jste viděl naproti K2, osmitisícovku, která vás opět nepustila nahoru?

Ještě jsem se stále těšil, že za týden budeme na vrcholu K2. Předtím jsme byli sedmkrát ve stěně K2, sedmkrát v 7000 metrech. Potom jsme napotřetí zvládli Brod Peak, pokaždé jsme také vylezli nad 7000 m. n. m. Po návratu z Broad Peaku jsme ještě dvakrát zkoušeli K2, ale pokaždé nás počasí ze 7000 metrů znovu srazilo zpátky. Přitom aklimatizovaní i natrénovaní jsme byli naprosto perfektně. Dali jsme dvanáct pokusů nad 7000 metrů.

A.cz: V roce 2004 jste veřejnost trochu překvapil, když jste stanul na vrcholu Čo-Oju (8201 m) nikoli se zkušenými horolezci, ale s Martinem Koukalem, běžkařem a horolezcem-amatérem, tehdy čerstvým mistrem světa. Jak jste se dali dohromady?

On úplně nezkušený nebyl, poznali jsme se v roce 1999 na akci Sportem proti drogám, od té doby jsem ho učil lézt. Nejdřív na skalkách, potom v roce 2002 jsme byli spolu v Jižní Americe na Huascaránu. Čili na Čo-Oju jsem s ním jel ne jako s mistrem světa v lyžování, ale jako s kámošem, kterého jsem dobře znal i z hor (oba navíc pocházejí z Nového Města na Moravě – pozn. red.). To, že se stal mistrem světa, byl jen impuls, že pojede. Do té doby mu jeho život profesionálního lyžaře nedovoloval vyrazit na dva měsíce na expedici. Ale po zlatu v běhu na 50 km na MS 2003 si to volno dokázal vydupat. Dodnes je to jediný olympijský medailista na vrcholu osmitisícovky.

A.cz: Hned toho roku na podzim následovala Šiša Pangma (8046 m). Jak se leze na podzim, kdy už je tu počasí hodně zrádné?

Šiša Pangma je jediná osmitisícovka, kterou jsem vylezl na podzim. Všechny podzimní pokusy jinak končily neúspěchem, v tu dobu už je tam špatné počasí. Vylezli jsme ji strašně rychle a alpským stylem, protože kdybychom se s tím měli… no prostě… srát klasickým expedičním stylem, tak by nás to nepustilo. Vylezli jsme během tří dnů a bylo posekáno. Zase to završilo jednu etapu českého horolezectví, protože šlo o poslední osmitisícovku, na jejímž hlavním vrcholu nestál Čech.

A.cz: To mě překvapuje, je to přece nejnižší osmitisícovka a leze se na ni poměrně často…

Ano, ale všechny lehčí výstupy vedou na vedlejší vrcholy, na ten hlavní je to dost obtížné a nikdo z Čechů se tam dosud nedostal. Hlavní vrchol leží asi kilometr od východního, nikdo proto nepokračuje dál, je to tam hodně nebezpečné.

A.cz: V roce 2005 jste do Koruny Himálaje přidal další zářez - Nanga Parbat (8125 m). Ta hora nepatří mezi zrovna vlídné osmitisícovky, každý rok se z ní nevrátí řada horolezců. Teď je její jméno navíc zkaleno loňským masakrem horolezců. Jaké na ni máte vy vzpomínky?

Právě že strašně krásné. Pro nás to bylo hrozně těžké, tentokrát jsme byli už jen ve dvou s Petrem Maškem. Dělali jsme kombinaci Nanga Parbat a K2. Na vrcholu jsem poprvé stál sám, Petr to otočil asi 200 metrů před ním. Na Nanga Parbat jsme šli jen sami dva, čtyřkilometrovou stěnu jsme lezli bez pomoci jiných lidí, protože tam jiné expedice nebyly. Taky hezký skalp. Navíc nás hora přivítala klasicky, jak je jejím zvykem, tedy velkou lavinou. Byli jsme rádi, že jsme v ní nezůstali, potvrdila svou pověst nebezpečné hory. No a K2, ta znovu pustila jen do 7300 metrů…

V roce 2008 se vám už double podařil: Dhaulágirí (8167 m) a Makalu (8463 m). Jak fyzicky náročné bylo zdolat dvě osmitisícovky po sobě?

No, hodně. I když jsme měli v Káthmándú pauzu deset dní. Ale to bylo i kvůli zdržení nosičů se zavazadly, málem jsme na Makaulu nemohli pokračovat. Původně jsme se chtěli z Dhaulágirí přesunout na Annapurnu, která je jen naproti, ale byly tam strašně špatné podmínky a na Ann se tehdy odehrálo několik průserů, lidi v lavinách, tak nás tam agentury odmítly dopravit. Už jsme ale byli fyzicky i psychicky připravení na dvě osmitisícovky, tak jsme zvolili Makalu. Tam bylo naopak krásné a stabilní počasí. Rychlým a téměř alpským stylem jsme stanuli na vrcholu 20 dnů po Dhaulágirí.

A.cz: V roce 2009 jste vylezl na Manáslu (8162 m), zcela sám, respektive jen s bolestivým zánětem zubu. To musel být značný zápřah na fyzičku i na psychiku. Jak vám bylo?

No, bylo to samozřejmě veliký. Ještě rok předtím jsem tvrdil, že sám nikdy nepolezu. Jenže člověk míní a Manitou se směje. Dopadlo to jinak, všichni parťáci z nějakých důvodů expedici zrušili. Buď bych nikam nejel, nebo až na podzim, ale ten není dobrý, tak jsem nakonec  usoudil, že si po tolika expedicích troufnu na sólo. Na vrcholu jsem stál sám, navíc v den svých narozenin, takže to byl dobrý mejdan. Navíc v základním táboře mi řezali dáseň, takže o to je to hodnotnější.

A.cz: V roce 2010 přišel další double - Gašerbrum II (8035 m) a Gašerbrum I (8068 m) s horolezcem Liborem Uherem. Ten po úspěšné expedici říkal, že nic těžšího, než byl váš výstup na G1, nezažil, a to už měl přitom za sebou v roce 2007 úspěšný, ale značně dramatický výstup na K2. Čím to bylo? Přívaly sněhu? Nebo tím, že už jste měli v nohách jednu osmitisícovku?

Bylo to náročné, protože jsme vylezli dvě osmitisícovky během deseti dnů za strašně špatných podmínek. Na výstup vyrazilo dvacet lidí, většina to postupně zabalila, kromě nás, Američana, Rusa a Itala. Na vrchol jsme šli v sedm hodin večer, protože druhý den se mělo zkazit počasí a zavřít sezona. Pokud bychom nešli na vrchol hned, mohli jsme to zabalit. Nahoru jsme vystupovali dvanáct hodin a ten rok jsme byli první, kdo G1 vylezl. Navíc to byl tzv. double Gašerbrum.

A.cz: Jak se leze ve strmé stěně tolik kilometrů nad zemí potmě?

Chce to štěstí a mít v hlavě, kudy by se mělo jít, a taky nějakou intuici, kudy to člověka pustí. Čelovka dává světlo jen padesát metrů dopředu. Naštěstí jsem viděl tu stěnu z G2 naproti, měl jsem ji trochu vtisknutou v palici. Nicméně komplikoval to strašný boj s přívaly sněhu.

A.cz: V roce 2011 jste vylezl Lhotse (8516 m), opět úplně sám. Nebyla to už deprese? Navíc tato hora má stejný základní tábor jako Mount Everest. Jaké to je, být v jednom kempu s hordou turistů?

Bylo to takový blbý. Nahoru jsem šel zase sám. Ptali se mě, jestli mi to nevadí, jestli to nebude deprese. Říkal jsem jim, že by mně vadilo, kdybych byl sám v základním táboře, ale že to tady nehrozí, že tam bude fůra výprav. Nakonec to dopadlo tak, že jsem tam byl sám, měl jsem svůj base camp. Dole jsem neměl žádného parťáka, turisti na Mount Everest jsou jiná sorta lidí. Dost mě to psychicky srazilo. Navíc jsem ve výšce 5000 metrů dlouho čekal na svůj materiál, měl jsem jen to, v čem jsem přijel z Evropy.

A.cz: Zatím vaší poslední úspěšně zdolanou osmitisícovkou byla v roce 2012 Annapurna (8091 m), dle statistik nejnebezpečnější. Je to osmitisícovka s nejhorší bilancí, po dosažení vrcholu se z ní vrací jen každý třetí horolezec. Jak se leze nahoru s tímto vědomím?

No jo, ta hora má nejblbější čísla. Když jsme se ta čísla s Trávou (parťák Jan Trávníček, na Annapurně stanul spolu s Jarošem) dozvěděli, koukli jsme na sebe a řekli si: "Hele, musíme sehnat třetího, nějak nám ta čísla nevycházejí." V nejhorších obdobích byla úmrtnost na Annapurně dokonce 40 %. Na psychiku to nebylo nijak povzbudivé. Já jsem ale na ni stejnak musel v rámci projektu Koruna Himálaje. 

A.cz: Annapurna často posílá na horolezce laviny, lézt na ni je trochu ruská ruleta…

Teď zrovna jsem frčel po D1, tady taky už zahynulo hodně lidí a  má určitě hodně špatné statistiky.  A také si po D1 nikdo nerozmyslel jezdit. Člověk si prostě vždycky říká, že on to nebude.

A.cz: Annapurna si u vás přece jen vybrala velkou daň, omrzlé prsty u nohou. Na jedné noze vám museli postupně amputovat všechny horní články prstů. Stálo to všechno za to?

Čas nejde vrátit, ne že bych byl z toho nadšený, ale jsou na tom lidi hůř. A když to tak vezmu, nakonec mi to přineslo větší slávu než třináct vylezených osmiček. Je to takové DPH, které jsem musel za všechny ty vrcholy zaplatit.

A.cz: Slyšela jsem, že se kromě horolezectví, psaní knih a přednášek věnujete také charitě…

Spolupracuji u nás v Novém Městě na Moravě s denním stacionářem Zdislava, který je pro postižená děcka, spolupracuji se sdružením Debra, pečujícím o děcka postižená nemocí motýlích křídel (nevyléčitelná nemoc, projevující se hlavně křehkou kůží a sliznicí, boláky a puchýři - pozn. red.). Také pomáhám neziskovce Lata, starající se o mládež, jež má problém se zařazením do společnosti. Nemám finance jako miliardáři či milionáři, mám ale to štěstí, že mám nějaké jméno, které pomáhá peníze shánět.

autor: Zuzana Hronová | 8. 5. 2014 18:48

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama