Tvůrci Polednice: Filmař musí mít kinematografii nadrcenou. Češi to většinou vůbec neřeší

Martin Svoboda Martin Svoboda
2. 12. 2015 16:00
Po kýčovitě krásné Kytici F. A. Brabce se na Erbena několik let nesahalo, nyní se ho pokusí oživit a zaktualizovat filmařské trio, debutující režisér Jiří Sádek, scenárista Michal Samir a producent Matěj Chlupáček (druzí dva zároveň coby spolurežiséři), přičemž jejich snaha sahá dál než k pouhé adaptaci. Jejich Polednice s Aňou Geislerovou v čele má být moderní psychologický horor o krizi svobodné matky, která přestala zvládat své dítě. Pro Aktuálně.cz Chlupáček se Sádkem přibližují genezi projektu vznikajícího úzkou spoluprací autorské trojice i své tvůrčí záměry.
Polednice
Polednice | Foto: Julie Vrabelová / Barletta Production

V jaké fázi dokončení se nacházíte?

Sádek: Máme za sebou projekci prvního sestřihu, po níž by měly následovat editorské úpravy. Ale všichni jsme s filmem překvapivě spokojení a nejspíš jich nebude mnoho.

Chlupáček: Jsme mile překvapení, že nám vyšla přesně ta devadesátiminutová žánrovka, jakou jsme chtěli, a nepřestřelili jsme o čtyřicet minut k psychologickému rozboru.

Matěj Chlupáček
Matěj Chlupáček | Foto: Barletta Prod.

Polednice měla být původně menším projektem. Jaká byla její geneze?

Chlupáček: Dostali jsme se od komorního velmi levného snímku odehrávajícího se prakticky v jedné místnosti k něčemu ambicióznějšímu. Scénář nakonec přepsal Michal Samir a rozpočet vyrostl na jedenáct milionů, dvojnásobek původního plánu. Film se dost posunul od podoby, kdy jsme získali podporu Státního fondu kinematografie na výrobu debutu autora do 35 let.

S tím nebyl problém?

Chlupáček: Fond změny připouští, i když se o každou výraznou musí podat žádost, což byl problém především z časových důvodů – musí zasednout rada, probrat to, schválit.

Sádek: My ale stále splňovali daná základní pravidla a podmínky.

Využili jste i jinou podporu než tu fondu?

Chlupáček: Naším primárním cílem bylo udržet si nad produkcí úplnou tvůrčí svobodu, což se povedlo. To by bylo obtížné s účastí České televize, z níž víc a víc cítím určitou šablonovitost, kdy se možná původně silné autorské filmy mění v řadové, nikoho neurážející produkty. Krom velkého distributora, společnosti Falcon, máme ale podporu HBO, přičemž se nám skutečně podařilo zachovat si volnou ruku.

Jiří Sádek
Jiří Sádek | Foto: Julie Vrabelová / Barletta Production

S Českou televizí jste se tedy neúspěšně pokoušeli dohodnout?

Sádek: Ano. Hlavní problém byla pomalost jejich reakcí. Museli bychom čekat ještě další rok se začátkem natáčení, což by znemožnilo obsadit do role dcery Karolínu Lipowskou, jíž jsme si ale byli absolutně jistí a nechtěli jsme se jí vzdát.

Chlupáček: Můžu říct, že scénář jsme do České poslali v prosinci a reakce jsme se dočkali po několika měsících. Do HBO jsme ho poslali 5. května v osm večer a druhý den mi přišel jejich detailní rozbor a kladná reakce. Mrzí mě, že filmové centrum České televize nefunguje jako nákupčí jednotka zacílená na vyhledávání nadějných projektů, místo toho jeho členové mnohdy působí jako kreativní dramaturgové s tendencí zasahovat do autorské vize, což se mi jeví nesmírně kontraproduktivně.

Jak se nakonec stalo, že režírujete i vy se Samirem, Matěji?

Chlupáček: Musím zdůraznit, že režisérem zůstává Jirka. Já a Michal Samir budeme nejspíš uvedeni v titulcích jako spolurežiséři. Je známo, že jsem zvyklý s Michalem úzce spolupracovat, a nyní jsme do téhle party přibrali z pozice producenta a scenáristy i Jirku, jen jsme se tedy nakonec účastnili o trochu víc, než jsme měli původně v plánu.

Sádek: Kluci jsou zajetí dlouhodobou spoluprací, nemusí už na sebe ani mluvit, skoro jako by komunikovali telepaticky. Já pak mezi nimi někdy stojím a tápu. Důvod, proč se nakonec přidali nad rámec původního plánu, byl právě posun v náročnosti projektu, z nějž byl najednou film točený na pětatřicetimilimetrový materiál s Aňou Geislerovou v čele. Nechci říct, že to musí nutně být na debutanta příliš, ale přítomnost režisérů zkušenějších, než jsem já, určitě byla ku prospěchu.

Chlupáček: Že šlo o dobrý nápad, potvrdila i plynulost koordinace. Herci věděli, kdo na ně bude mluvit, štáb nás vnímal velmi kompaktně.

Sádek: Myslím, že nám říkali Kerberos.

Jsem názoru, že filmy se točí, aby na ně přišlo, vzhledem tedy k jejich potenciálu, co nejvíc lidí. I když někdo točí arthouse, měl by myslet na to, jak ho dostat k publiku.

Vy se, Matěji, soustředíte na technické aspekty, Michal Samir pracuje s herci, pokud si správně vzpomínám. Měli jste podobně rozvržené role i teď?

Chlupáček: Řekl bych, že tentokrát jsme víc splynuli, ale i zde platilo toto rámcové rozřazení.

Takže když uvidí divák nějaký výrazný pohyb kamerou nebo jiný filmařský nápad, má přemýšlet, který z trojice spolurežisérů za ním stojí?

Chlupáček: Tentokrát ne. Jednotlivé nápady vždy vymyslí někdo konkrétní, pak se ale sejdeme ve stanu a prodiskutujeme je tak, aby byly v souladu s názorem všech. Styl Polednice je proto jednotný a myslím, že není poznat, že na ní pracuje víc než jeden režisér.

Jiří, v jaké fázi jste k projektu přistoupil? Nejde se zbavit dojmu, že jste se během oněch změn musel vzdát určité tvůrčí suverenity ve prospěch vašich dvou kolegů. Nevadí vám to?

Sádek: Já byl u příprav od samého začátku, vymysleli jsme ho my tři společně na kafi, když jsme se vsadili, kdo z nás přijde za týden s lepším námětem.

Chlupáček: Je nutné říct, že ten film nebyl, dokud nebyl Jirka. Držet se Erbenovy předlohy byl jeho nápad, my se Samirem plánovali v tu chvíli úplně něco jiného. A nemyslím si, že bychom mu nějak vstoupili do práce – Polednice se přirozeně vyvíjela a nakonec bylo logické, abychom se přidali.

Sádek: Neřekl bych, že jsem ztratil suverenitu. Všichni na place věděli, že jsem nezkušený debutant a mít u sebe dvě další hlavy s možností udělat si z nich názorové zrcadlo, mi nebránilo rozhodovat se, jak jsem chtěl, jen jsem se díky tomu vyhnul chybám, které bych jinak třeba sám neodhalil. Určitě nejde o tradiční model, aby měl film tři režiséry, ale když se osvědčí, proč ne? Všem třem nám šlo o vznik kvalitního snímku, ne jestli naplníme svoje ego. Přestože egoisty jsme nepochybně všichni, záleželo nám vždy hlavně na výsledku.

Chlupáček: V Americe se na place nachází také vždycky producent i scenárista a dochází k diskusím. Podívejme se třeba na film Steve Jobs Dannyho Boyela a scenáristy Aarona Sorkina. I zde byla spolupráce velmi úzká.

Vy máte, Jiří, filmovou školu, Matěj je samouk. Jak se takové principy střetávají?

Sádek: Myslím, že spíš než jestli někdo film vystudoval, nebo ne, rozhoduje, jestli má nakoukáno. My si mohli, když jsme si chtěli něco vysvětlit, říct: „Chceme to jako v tom a tom filmu.“ Protože myslím, že máme filmy docela nadrcené. Hodně si tím usnadňujeme komunikaci a rozšiřujeme obzory.

Chlupáček: Český syndrom „nechodíme do kina, tvoříme vlastní filmy“ je absolutní nesmysl, protože člověk, který takhle uvažuje, by musel tvořit autorsky absolutně výlučně, aby stál zcela stranou oproti všemu, co vzniká. Když se u nás někdo pokouší o klasický žánrový film, a těch pokusů přibývá, většinou z výsledku až bolestně vyvstává, že tvůrci nemají představu o moderních postupech a vývoji kinematografie. Pak se stane, že se v nějaké kriminálce použije estetika Tonyho Scotta z osmdesátých let s dojmem, že je tím film moderní.

Polednice
Polednice | Foto: Julie Vrabelová / Barletta Production

Jak se ke skromnému projektu dostala herečka jako Aňa Geislerová?

Chlupáček: To vyplynulo právě ze změn ve scénáři. Původně jsme počítali s třicetiletou hlavní hrdinkou, ale nakonec jsme potřebovali, i vzhledem k věku dítěte osm až deset let, spíš někoho okolo čtyřicítky. A o nikom jiném, kdo by zvládl podobnou textovou nálož a psychologickou proměnu, než Aňa, nevím.

Sádek: Představuje pro nás českou Bryce Dallas Howard z Vesnice nebo Jessicu Chastain, typově přesně odpovídá naší představě o hrdince Polednice.

Chlupáček: Lepší herečku bychom nenašli. Navíc se těší velké oblibě, což může samozřejmě pomoct u diváků.

Není známá až moc? Nemůže tak známá tvář rozbít film, protože bude těžké se odpoutat od přítomnosti Ani Geislerové?

Sádek: Na dvou hlavních herečkách Polednice do určité míry stojí. A Aňa ke své roli přistoupila podle mě nově, jinak než obvykle. Předvedla neuvěřitelné nasazení, kdy neztrácela energii ani v největších vedrech. Takže jestli může film rozbít? Ani náhodou!

Chlupáček: Přesně tak. Aňa zkouší něco, co ještě podle mě nezkoušela. Čímž nechci říct, že se doposud ve svých rolích nesnažila, ale že téhle výzvě vzdálené hořkosladkým komediím čelila skvěle.

Je ve filmu chytrá? O rolích Geislerové se říká, že většinou oplývají intelektem menším, než má ona sama, protože takovou polohu zvládá nejlépe.

Sádek: Myslím, že inteligence její postavy se vůbec neřeší, primárně má být matkou a její chování má být především lidské.

Chlupáček: Já bych řekl, že sice je chytrá, ale dělá jednu chybu za druhou – na její zásadní chybě ostatně stojí zápletka filmu.

Inspirujete se Erbenem. Proč?

Sádek: Vzali jsme si ústřední motiv matky a dítěte, jen jsme z něj udělali oproti náznakům v Erbenově textu dívku. Co se týče samotné Polednice, zjistili jsme, že existuje v mnoha dalších variantách různých národnostních folklórů. My máme stařenu, v Polsku jde o malou holčičku, jinde krásnou ženu. Prostor pro autorskou licenci je tedy skoro nekonečný.

Chlupáček: Přejímáme po Erbenovi hlavně téma platné v jakékoliv době. Motiv matky nezvládající své dítě, protože jí chybí partner.

Sádek: Dnes je onen problém tím patrnější, že ženy, jejichž manžel jen vydělává a nevěnuje se dětem, věří, že to zvládnou samy. Koncept rodiny ale podle nás stále zůstává nenahraditelný. Polednici lze pak vnímat jako jakýsi symbol ztráty kontroly matky nad sebou i svým potomkem.

Pokud se nepletu, jedním z hlavních motivů Erbena byl trest za vzpouru proti osudu a údělu. Což se mi jeví jako poněkud neaktuální motiv nezapadající příliš do dnešního smýšlení. Odráží se nějak v Polednici?

Sádek: Jak už jsme naznačili, Aňa neudělá na začátku filmu něco, co měla udělat už dávno, co by byl přirozený vývoj její životní situace, kterou jakoby popře, a všechny negativní následky bychom mohli vnímat jako odraz tohohle motivu. Takže s tím pracujeme.

Máte vlastně ve filmu nadpřirozeno?

Sádek: Těžko říct. Je v Erbenovi?

Chlupáček: Tohle nechceme prozradit, protože by to mělo zůstat nejasné i během filmu. Na nějaké úrovni asi ano.

Pro koho točíte?

Chlupáček: Musím se přiznat, že konkrétní cílovou skupinu umím určit u mainstreamového blockbusteru, třeba u Star Treku. Ale u méně komerčního evropského filmu, jakým je Polednice? Dvacátníci si užijí žánrovost, zpracování, strukturu, zábavnost, starší zase linku s dítětem a obecnou staromilskost naší filmařiny. Dost možná osloví nejvíc ty, kteří buď mají malé dítě, nebo ho plánují.

O diváky jistě stojíte.

Sádek: Určitě. Jsem názoru, že filmy se točí, aby na ně přišlo, vzhledem tedy k jejich potenciálu, co nejvíc lidí. I když někdo točí arthouse, měl by myslet na to, jak ho dostat k publiku.

Tím mi připomínáte, že u předchozího filmu Hany jste, Matěji, dával najevo naději, že se vám povede natočit divácky úspěšný film. Což se příliš nepovedlo.

Chlupáček: Absolutně nepovedlo. Ale jsem si jistý, tentokrát vážně jsem, že u Polednice to konečně vyjde. U Hany jsme všichni udělali tu zásadní chybu, že jsme je propagovali skrze jeden záběr – přičemž se ukázalo, že diváky tenhle technický aspekt zase tolik nezajímá. Kdybychom se soustředili na obsah a zdůraznili snahu o generační výpověď, přišlo by podle mě víc lidí.

Sádek: O Kytici uvažujeme jako o klasické literatuře, v době uvedení šlo ale v podstatě o pop a věříme, že Erben má potenciál zaujmout i dnes.

Chlupáček: Pevně doufáme, že diváky zaujme jak Erben, kterého mají v paměti, tak Aňa Geislerová i koncept žánrovky.

Něco mi říká, že koncept žánrovky české diváky nezaujme, bál bych se spíš opaku.

Chlupáček: Možná. Na druhou stranu existuje v Čechách poměrně silná komunita hororových diváků. Doufáme tedy, že nás v kinech vyhledají.

Sádek: Žánry jsou úspěšné i v českých kinech. Podívejte se na marvelovky, každou tvůrci ozvláštňují určitým žánrem, nejde o čisté komiksy. Doufáme tedy, že náš psychologický horor nakonec někoho přiláká.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Bavorský premiér Söder uhájil předsednictví v CSU

Kongres německé vládní strany, bavorské Křesťanskosociální unie (CSU) v pátek zvolil do čela uskupení opět Markuse Södera. Dvaapadesátiletý politik, který je od loňska také bavorským premiérem, dostal 91,3 procenta hlasů delegátů, tedy ještě více než při lednovém prvním zvolení do čela strany.

Söder byl zvolen předsedou CSU poprvé 19. ledna, kdy dostal 87,4 procenta hlasů. Tehdy nahradil o 17 let staršího Horsta Seehofera, který ho po deseti letech v čele strany sám navrhl jako svého nástupce. Už loni v březnu Söder vystřídal Seehofera také ve funkci bavorského ministerského předsedy. Sedmdesátiletý Seehofer je teď německým ministrem vnitra a v roce 2021 hodlá odejít do politického důchodu.

Aktualizováno před 1 hodinou

Dopravní nehoda u Ostrovačic na Brněnsku na několik hodin uzavřela dálnici D1 ve směru na Brno

Dopravní nehoda dvou kamionů u Ostrovačic na Brněnsku dnes zhruba na čtyři hodiny uzavřela dálnici D1 ve směru z Prahy na Brno. Kolize se obešla bez zranění, vyplývá z informací jihomoravské policie a hasičů. Před 10:00 se podařilo obnovit provoz jedním pruhem, oznámilo Ředitelství silnic a dálnic. Do té doby byla D1 neprůjezdná mezi sjezdem 178 u Ostrovačic a exitem 182 u Kývalky. Až zhruba do 18:00 ale v místě pokračovaly odklízecí práce.

Zdroj: ČTK
Další zprávy