Kovboj Woody a jeho parťák Buzz Rakeťák se s ostatními hrdiny dostali do rukou nového dítěte, které je může milovat, když jejich bývalý majitel Andy už skoro dospěl. A díky tomu neskončila ani série Toy Story započatá roku 1995, byť závěr trilogie působil jako důstojná tečka za příběhem, kterým studio Pixar proslulo.
Toy Story 4: Příběh hraček, ode dneška promítaný českými kiny, působí jako trochu opožděný, nepřekvapivý, byť stále působivý dovětek. Hlavní v něm není holčička Bonnie, která si s nimi hraje, ale její hračky. Byť kovboj Woody hned zkraje prožívá existenční krizi, protože nepatří k Bonniiným favoritům a ve městě - tedy dětském pokojíku - je nový šerif. Vlastně šerifka.
Navíc se brzy objeví nová hračka, která ostatní odsune na druhou kolej. Jmenuje se Vidlík a na rozdíl od ostatních se nebojí, že by skončil v koši. Je vyrobený z plastové vidličky samotnou Bonnie, vypadá jako chudý příbuzný a pokládá se za odpadek. A tak každou chvíli se sebevražedným zápalem uhání vstříc odpadkovým košům, aby zde nalezl domnělé útočiště.
Čtvrtý díl Příběhu hraček se nenásilně, byť trochu okatě pokouší dotknout dnešní společenské agendy - od zdůraznění silných ženských figur po závan ekologie. Nic proti tomu, jen jsou tyto prvky jediným ozvláštněním jinak až příliš známého vyprávění.
Debutující devětatřicetiletý americký režisér Josh Cooley s pomocí scénáře, na němž se podílel zavedený pixarovský tvůrce Andrew Stanton, navazuje na předchozí části. Hrdiny bere na výlet osudových rozměrů.
Snímek si pohrává s prvky žánru road-movie. Uprostřed dobrodružství kovboj Woody potká bývalou kamarádku Pastýřku, která žije ve světě bez majitelů, mimo bezpečí dětských pokojíčků. A snaha zachránit ztraceného Vidlíka zase vede až do starého vetešnictví, kde číhá děsivá panenka Gábinka se zlověstnými kumpány v buřinkách. Nebo potrhlý kanadský kaskadér jménem Hopeláhop, kterého v originále namluvil Keanu Reeves.
Toy Story 4 tu nasává trochu gotické hrůzy, starší divák si jistě vzpomene na různé horory se starými domy a oživlými panenkami.
Akční - a k malým divákům přiměřeně děsivý - závěr snímku se však chytře obrací. Ukazuje, že zlověstně působící činy ne vždy konají zlé bytosti. A že je rozdíl mezi opravdu zlými a těmi, kdo jsou jen smutní a nešťastní.
Poslední díl série se zamýšlí, zda hračky mohou existovat bez dětí. Dětství ukazuje jako svět, kam patří také temné zážitky.
Pomocí postaviček, jež od prvního dílu ságy přeneseně zastupují samotné děti, se tvůrci dotýkají úzkostí, které na křehkou dětskou duši číhají i v tom nejvšednějším okolí.
Buzz Rakeťák naslouchající "vnitřnímu hlasu" v podobě svých několika čudlíků, mechanicky opakujících pár průpovídek, je trefnou metaforou nejistot, které trápí nejen děti.
Toy Story 4 sice nabízí pouze další porci téhož, ale nakonec porci obdobně chutnou jako dříve. A známou premisu - o rivalitě mezi hračkami, o smutku z nezájmu dětí - drobně posouvá ke klíčové otázce, zda každá hračka potřebuje mít pána.
Toy Story 4: Příběh hraček
Režie: Josh Cooley
Falcon, česká distribuční premiéra 8. srpna
Tato milá hodnotová rebélie navíc končí jímavě. Není to nic nového, ani to není ten Pixar, který vždy přicházel s něčím nečekaným, jako když diváky šokoval originální "animovanou Vesmírnou odyseou" v podobě snímku Wall-E.
Přesto je Toy Story jeho nejstabilnější sérií. Nadchne animací, která místy dosahuje fotorealistických kvalit, je srozumitelná dětem všeho věku a mimoděk klade až existenciální otázky. Jak takové, které člověka napadají v šesti letech, tak ty, jež přicházejí na mysl o dekády později.
