Rozhovor - Usměvavá Toni Collette patří k nejobsazovanějším australským herečkám v Hollywoodu. Má nominaci na Oscara za Šestý smysl, získala Zlatý globus za seriál Tara a její svět, pravidelně sbírá ceny Australského filmového institutu.
V komedii Dlouhá cesta dolů dle románu Nicka Hornbyho hraje šedou myš Maureen, která trpí výčitkami, že se o svého postiženého synka nestará, jak by měla, a tak o silvestru vyšplhá na londýnský věžák, aby se vrhla dolů.
Aktuálně.cz: Je složité hrát někoho, kdo se chce zabít?
Toni Collette: Pro mě je mnohem těžší pochopit, jak si může někdo chtít vzít život. Ale Dlouhá cesta dolů se ale stejně soustředí spíš na to, jak se z toho srabu dostat. Jde o přátelství a schopnost být životu otevřený.
Toni Collette
Narodila se 1. listopadu 1972 v Sydney.
Hrála například ve filmech: Dlouhá cesta dolů, Hitchcock, Malá Miss Sunshine, Hodiny, Šestý smysl, 8 1/2 ženy, Muriel se vdává.
A.cz: Vypadáte, že to umíte.
Snažím se.
A.cz: Máte ráda romány Nicka Hornbyho?
Zbožňuju je. Jeho příběhy jsou jedinečné, postavy komplexní a vtipné. Dokáže reflektovat život, umí postavy konfrontovat s temnotou, ale pokaždé to taky vyváží nějakým komickým aspektem.
A.cz: Vaši Maureen od první scény definuje její kostým. Hrál pro vás nějakou roli?
Abych řekla pravdu, když mi tenhle film nabídli, scénář ještě ani neexistoval. Přečetla jsem si knihu a nadchla se pro tenhle pozitivní, povzbuzující příběh. Jenže jak se daly věci do pohybu, začaly chodit první verze textu a objevovali se herci do dalších rolí, začala jsem se toho bát.
A.cz: Proč?
Maureen mi vůbec není blízká! Asi to byly jen nervy, protože tohle přece jako herec chcete, převtělit se do někoho úplně jiného. A je pravda, že v případě Maureen mi kostýmy hodně pomohly. Ona by měla vypadat starší, nevrlá, nespokojená sama se sebou. Začalo to do sebe zapadat ve chvíli, kdy jsem se začala oblékat do modelů, který mi připravila Odile Dicks-Mireaux. Pracovaly jsme spolu už podruhé, je skvělá.
A.cz: Jaký je největší rozdíl mezi vámi a Maureen?
Všímám si víc sebe sama. Vždyť ona je tak nezištná! Nechce se zabít ze smutku, říká si: „Synovi bude beze mě líp, ostatní se o něj postarají lépe.“ Vůbec si neuvědomuje, jak ji potřebuje, jak ji miluje.
A.cz: Není to pro matku divný pocit?
Je divné vzít si život. Velmi těžko pochopím, jak se v téhle pozici můžete ocitnout. Na střeše domu… Já to prostě nechápu. Ve finále jsem si říkala, že je tam úžasný výhled. Bylo by vtipné, kdyby to Maureen řekla, ale při natáčení jsem na to zapomněla.
A.cz: Pocházíte z Austrálie, působíte v Hollywoodu, bylo pro vás důležité, že tenhle film režíroval Francouz?
Je lepší muž, nebo žena? Jsou lepší australští, nebo američtí herci? Podívejte, jsme přece lidé s tlukoucím srdcem. Nezáleží na tom, odkud jste, ale jaký jste.
A.cz: Jak se vám pracovalo s ostatními herci?
Hrozně moc jsme se spřátelili. A protože to bylo tak příjemné, už jsme se bavili se scénáristou Jackem Thornem, jestli by nemohl vymyslet druhé pokračování. Jenže tenhle příběh je kompletní, není k němu co dodat, takže se pokouší napsat něco nového, s novými postavami.
A.cz: Kde se to vzájemné přátelství vzalo?
Po pár dnech jsme už byli jako tým. Šli jsme na oběd do The River Cafe, což je moje nejoblíbenější restaurace vůbec, a tak to bylo pořád. Sotva jsme dotočili a hned: „Kam půjdeme dneska?“
A.cz: Je to běžné?
Ne.
A.cz: Zažila jste na natáčení nenávist?
Pamatuju si na dva lidi. Natáčím ale přes půl života, takže to je docela dobré číslo.
A.cz: Jména?
Jasně. To určitě.
A.cz: Jak si vybíráte, do čeho půjdete?
Prostě to musím cítit v játrech. Buď to tam je, nebo ne. Je to instinkt. Nikdy jsem to neměla jinak, nikdy jsem neměla plán, seznam. A co se příběhu týče, pevně věřím, že pokud to není na stránce, na plátně se to žádným kouzlem neobjeví.
A.cz: Jak s tou intuicí nakládáte při formování charakteru?
Já ani nevím, co přesně dělám. Nedokážu to vysvětlit. Klíčový je pro mě pocit. Na ten se začnou nabalovat myšlenky. Mám to takhle ráda, mám ráda věci, které nejsou vidět na první pohled, věci, kterých se nelze dotknout. Mám ráda tajemství.
A.cz: Máte za sebou i hudební kariéru, zpíváte ještě?
Pořád, hudba je pro mě hrozně důležitá. Jenže na psaní a tvorbu potřebuju čas, kterého s dvěma dětmi moc nemám. Teď jsem alespoň trochu nahrávala v New Yorku. Jednou se k tomu vrátím, ale znáte to, čas není natahovací. Takže alespoň zpívám dětem před spaním. Složila jsem jim takový popěvek, který už si samy pobrukují. Je to pro ně skutečná písnička.
A.cz: V dětství jste dokonce jako zpěvačka začínala. Kdy jste přišla na to, že lepší bude stát se herečkou?
Už ve třech letech jsem začala tančit, vždycky jsem zpívala, byla v naprosto příšerných talentových soutěžích. Pak jsem ve škole zpívala v muzikálu, což mě přivedlo k dramatickému kroužku, ten už byl mimo školu. A tam jsem si herectví zamilovala tak, že jsem v šestnácti školy nechala. Měla jsem v tom jasno. Jak mi asi pomůže zeměpis? Prostě jdu.
A.cz: Jak se na to tvářili rodiče?
Hodně vlažně. Ale když viděli, že to s herectvím myslím vážně, nebránili mi. Za pár let mě viděli v divadle v Sydney a řekli: „No tak jo, chápeme tě, vidíme, že to dokážeš. Hodně štěstí!“
Je to legrace, když jsem se pak sama stala rodičem, uvědomuju si, že nesmím zapomínat, aby dítě mělo vlastní svobodu. Aby se mohlo samostatně rozhodovat, chybovat a pokoušet se uspět.
A.cz: Co když školy nechají i vaše děti?
Vzdělání je hrozně důležité, ale není na to jeden recept. Budu se je snažit na škole udržet, ale kdyby se pro něco nadchli stejně jako já tehdy, nechala bych je.
