Film, který od čtvrtka promítají kina, je vizuálně vytříbený a formálně naprosto suverénně natočený. Přesto zápletka zvlášť ve druhé polovině balancuje na hraně nechtěné směšnosti.
Pětatřicetiletý Michal Hogenauer získal pověst velkého režisérského talentu středometrážním absolventským snímkem Tambylles, který byl roku 2011 promítán v sekci Cinéfondation na festivalu v Cannes. Originální hybrid hraného filmu a fiktivního dokumentu vyprávěl o mladistvém vrahovi, který se po výkonu trestu vrací za rodiči do rodné vesnice.
Tiché doteky teď rozvíjejí příbuzné téma. Zabývají se otázkou, jak se utváří identita člověka pod tlakem okolí. Už od prvního vstupu mladé dívky Michaely, kterou hraje Eliška Křenková, do sterilního, moderně zařízeného domku na předměstí, je jasné, že poznáváme přinejmenším zvláštní rodinu.
Otec (Roeland Fernhaut) dává hrdince při první snídani striktní seznam úkolů a pravidel, které musí dodržovat, matka (Monic Hendrickxová) ji zase překřtí na Miu. Oba se ke svému desetiletému synovi Sebastianovi (Jacob Jutte) chovají s okázalým chladem.
Mia se Sebastianem k sobě po počátečním oťukávání přilnou, což nelibě nese matka razící heslo "škoda každé výchovné rány rákoskou ve tři ráno, která padne vedle". Mia postupně zjišťuje, že se ocitla v uzavřené komunitě hraničící se sektou, která provozuje vlastní kavárnu a školu, zastává hesla jako "rodina není demokracie" a násilí na dětech omlouvá tezí, že výchovy lze docílit pouze dostatečnou bolestí.
Lineární vyprávění od začátku přerušují záběry z Miina výslechu na policejní stanici. Diváka připravují na neurčitou katastrofu, které byla au-pair přinejmenším svědkem. Film zachycuje postupnou Miinu proměnu v submisivní loutku pouze vykonávající příkazy zaměstnavatelů.
Osobnostní přerod však není věrohodný. Vinit z toho rozhodně nelze Elišku Křenkovou, která minimalistickými výrazovými prostředky dokáže vyjádřit i drobná emotivní hnutí své postavy. Scénář ale přesvědčivě nevysvětluje motivace jejího chování. Text je tak fragmentární, až se mu nedaří vystavět hlavní postavě dostatečně pevný dramatický oblouk.
Druhý problém spočívá v tom, že všechny charaktery kromě Mii jsou - evidentně záměrně - stylizovány do podivně monotónní polohy. Členové sucharské sekty zbohatlíků z předměstí strojovou dikcí pronášejí motivační fráze, filmem procházejí v padnoucích oblecích jako mátožní zombie, kteří tvrdým drilem vychovávají budoucí vrcholové tenisty a hráče na housle. Působí spíš jako zhypnotizovaní Afroameričané z černohumorné satiry Jordana Peelea Uteč než jako manipulátoři, kteří by dokázali komukoliv vymýt mozek.
Kdyby zápletka byla dovedena ad absurdum jako v Peeleově filmu, možná by fungovat mohla. Ale režisér Hogenauer ji inscenuje bez náznaku ironie.
Nizozemský kameraman Gregg Telussa vykresluje působivé, často statické obrazy v chladných barvách, tajemnou melancholii podtrhuje působivý ambientní podkres Filipa Míška. Po formální stránce je radost sledovat výsledek práce mladého českého režiséra, který se při hledání stylu poučeně inspiruje u autorů, jako jsou současní režiséři Michael Haneke nebo Ruben Östlund.
Ale co je to platné: Tiché doteky nefungují ani jako stylizovaná alegorie, ani jako realistické drama. Když děj po několika hodně logických kotrmelcích dospěje k "šokující" pointě, divákovi se chce spíš smát a na mysl se mu vkrádá hypotéza, že to od počátku byla celé nějaká sofistikovaná legrace.
Nejspíš ne. Jedno je jisté: První celovečerní film Michala Hogenauera člověka nenechá lhostejným.
Tiché doteky
Režie: Michal Hogenauer
Aerofilms, v kinech od 3. října
