Je to obličej Roberta De Nira, který se po dlouhé době spojil s režisérem Martinem Scorsesem, aby napsali poslední kapitolu Scorseseho filmové kroniky mafiánských příběhů.
Tříapůlhodinový opus Irčan (The Irishman), který Scorsese natočil pro Netflix coby svůj nejdražší projekt za zhruba 140 milionů dolarů, v přepočtu 3,2 miliardy korun, má mnoho společných znaků s jeho gangsterskými klasikami jako Mafiáni z roku 1990 či Casino z roku 1995.
Také Irčan je dlouhá, epizodická sága inspirovaná skutečností a dotýkající se zvláštních vazeb mezi lidmi z podsvětí. S jedním podstatným rozdílem: ta překotná energie, s níž Scorsese vyprávěl už od svého debutu Špinavé ulice z roku 1973, je pryč.
Poslední projekt sedmasedmdesátiletého režiséra v mnoha ohledech připomíná vyprávění starého muže. A nejen tím, že tu De Niro coby protagonista Frank Sheeran vzpomíná na minulost. Tedy mimo jiné na to, jak se skrze šmelinu s kvalitním hovězím seznámil se špičkami filadelfské mafie a jak se stal pravou rukou odborářského předáka Jimmyho Hoffy. A také jak se stal mužem schopným a ochotným zabít kohokoli, a to skoro pro kohokoli jiného.
Především se ale celý snímek odvíjí ve zvláštním truchlivém módu. Opět je to sice příběh vzestupu a pádu lidí ze světa organizovaného zločinu, ale už v něm není ani špetka onoho romantického zápalu typických scorseseovských hrdinů.
Ve Špinavých ulicích se mladí zlodějíčci snažili dostat výš v kriminálnickém žebříčku, bylo jejich snem stát se uznávanými gangstery. A ten sen si po většinu snímku Mafiáni plnili také jeho hrdinové, mimo jiné právě De Niro či Joe Pesci.
Oba se nyní v Irčanovi vrací v podobných, a přece o tolik jiných rolích. A s nimi také další Scorseseho spolupracovník Harvey Keitel a navrch Al Pacino, aby byl gang zasloužilých představitelů filmových gangsterů kompletní, byť pro Pacina jde o premiéru ve Scorseseho snímku. Skoro jako by se režisér pouštěl do rozlučky nejen se svou tvorbou, ale s celou podobou tohoto divácky oblíbeného žánru.
Irčan je variací na známé postupy či přímo konkrétní scény starších Scorseseho děl, ale tím jen podtrhuje, nakolik je jiný. Mafiáni byli snímkem plným vášní a posedlostí. Hned v jeho úvodu trio hrdinů ubodá a rozstřílí polomrtvého muže v kufru svého pontiaku. Joe Pesci s obřím kuchyňským nožem píchá do ležícího těla, do noční tmy září rudé světlo z kufru vozu.
S podobnou intenzitou Mafiáni vykreslovali i vztahy milostné. Když se k ženě hlavního hrdiny a vypravěče Raye Liotty hrubě zachová soused, mladý gangster mu rozbije obličej pistolí a poté své milé dá zakrvácenou zbraň, aby ji schovala. "Přišlo mi to romantické," poznamenává ona tehdy hlasem vypravěčky.
V Irčanovi De Niro coby Frank Sheeran v podobné situaci vede dceru, které ublížil prodavač, do jeho krámku, kde si s ním též vše vyříká pomocí hrubého násilí. Dcera na tom nic romantického neshledá, naopak to jen posílí jejich odcizení. A právě o něm Irčan vypráví, nikoli o vzájemnosti.
Podobných příkladů film nabízí mnoho. Sheeran je válečný veterán a tichý zabiják, nikdy nevidíme podobně frenetickou erupci násilí jako v Mafiánech. Vše se odehrává rychle, zezadu, potichu. Někdy dokonce kamera po dlouhé jízdě zastaví před místem činu a hledí na nádhernou kytici ve výloze obchodu, zatímco uvnitř se odehrávají hrůzné skutky. A podobně jako k zabíjení se Sheeran staví k většině situací, které mu život přináší.
Irčan je promyšlená sága, rámovaná několika retrospektivami, konspiračně koketující s velkými americkými dějinami. Nejen s osudem Jimmyho Hoffy a dalších hrdinů, ale také třeba s vazbami rodiny Kennedyů na mafiánské kruhy. Je to dílo obřích ambicí a mnoha elegantních momentů, ale místy také až příliš snaživý monument, který navíc po celou dobu stopáže potápí jedno nešťastné rozhodnutí.
Scorsese nechává všechny herce hrát své party napříč dekádami a omlazuje je pomocí digitálních kouzel. V jistém ohledu to dává smysl, slavní veteráni dostávají příležitost se vrátit - v případě Pesciho po mnoha letech - k posledním velkým úlohám, alespoň co se týče podobného typu rolí.
Výsledek je ale děsivý. Nikoli vinou špatných triků, pravděpodobně to lépe udělat nelze. Jenže Scorsese tímto aktem provedl cosi až okultního, zbavil své hrdiny věku a především tváře, tedy toho nejcennějšího, co přinejmenším v Hollywoodu herec má.
Plátnem se pohybují zvláštní přízraky. Sledujeme nejen tváře, ale také těla starých mužů, kterým se zrovna narodil syn, kteří zrovna přeskakují několik balvanů u břehu moře, aby se zbavili důkazu v podobě smrtící zbraně. Přitom se pod těmi digitálními maskami zračí snaha starců hrát jako zamlada.
Není to žádný detail, který by šlo odbýt poznámkou o tom, jestli se tato "počítačová operace" povedla. Omlazení je symptomatické pro kvality celého filmu. Hrdinové Irčana jsou stíny dřívějších Scorseseho postav nejen ve chvíli, kdy vyprávějí z invalidních vozíků.
Především Frank Sheeran vzpomíná na život, v němž nebylo špetky vášně, ale ani obyčejného kamarádství. Válkou pochroumaný muž zabíjí lidi či opouští manželku bez mrknutí oka. A také jeho kumpáni jsou spíše společníky než podobnou živelnou partou jako v Mafiánech. Jako by se k tomuto znecitlivělému světu ty děsivé obličeje s vyhlazenými vráskami, a přesto se stařeckými rysy hodily.
Ten tam je Scorseseho svět, v němž si hrdinové i ve vězení požitkářsky krájeli česnek žiletkou na tak tenké plátky, že se na pánvi úplně rozpustí. Mafiáni byli o lidech, kteří si užívají život, dokud se gangsterský sen nepromění v paranoidní noční můru. Irčan je naopak film plný smutnění nad prožitým životem, úvahou o tom, zda vůbec mělo cenu ho žít. Není divu, že je to snímek tak trochu "bez života".
Irčan je spíše úctyhodné než skvělé dílo. Nabádá k přemýšlení či vzpomínání na předchozí Scoseseho tvorbu, je vypiplaný v detailech, ale diváky už si nepodmaňuje. Vidíme, jak ke konci zpomaluje, místo aby zrychloval. Rozumu to dává smysl, konečně lze trochu pobýt s postavami. Už ale není tak snadné se na to napojit.
Největší Scorseseho díla v sobě měla kus klasického hollywoodského vyprávění, které však tvůrce neustále až anarchisticky podvracel zběsilým tempem. U závěrečných titulků Mafiánů příznačně zní píseň My Way, nikoli však od Franka Sinatry, ale od punkového bouřliváka Sida Viciouse. To bylo tehdejší Scorseseho memento.
Irčan na publikum nikdy takto nekřičí. Je labutí písní, která má skrz naskrz dokonalé alibi. Nemá podobný odpich jako autorovy starší gangsterky, protože ho mít nechce. A Scorsese relativně nedávno ve Vlkovi z Wall Street dokázal, že dovede natočit podobně manickou, horečnatou jízdu jako zamlada. Tentokrát rozjímá. Ale navzdory mnoha chytrým režisérským řešením a mnoha precizním kamerovým jízdám v této ztišené emoční škále nedosahuje stejné rezonance.
Podobně jako uvěznil herce v mantinelech jejich stárnoucích těl, sebe sama jeden z největších žijících amerických režisérů uvěznil v sebereflexivní hře. Stále za těmi mřížemi umí věci, které by mu jiní mohli závidět. Nakonec však natočil film, u kterého diváky ani nemusí trápit, že jej vidí jen na obrazovkách připojených k Netflixu. Sledovat souboj kdysi skvělých herců s limity vlastních polodigitálních těl v obřím detailu kinosálu by bylo až příliš bolestivé.
Irčan (The Irishman)
Režie: Martin Scorsese
Na Netflixu od 27. listopadu.
