I pod dohledem Alláha a jeho represivních vykladačů islámu žije íránské hlavní město Teherán mnoha kratochvílemi a potížemi moderní metropole.

V animovaném snímku Teheránská tabu, který právě hrají kina, však mladí lidé musí radosti tajit a potíže naopak narůstají do větších, absurdnějších rozměrů než v evropských velkoměstech.

V bytech a ulicích, kde se nesezdaní lidé nesmějí ani držet za ruce, se nezávazný sex, potraty či prostituce odehrávají s obezřetností až konspirační. A k tomu přibývají potíže na Západě nezvyklé: například operace na obnovení panenské blány, aby žena i po prvním sexu zůstala "na vdávání".

V Německu žijící íránský režisér Ali Soozandeh využil rotoskopickou animační techniku, kterou vznikl třeba český snímek Alois Nebel, nikoli jako ornament, ale z dobrých důvodů.

Film o pokřivených vztazích v represivním íránském režimu by v reálných ulicích natočit nemohl. A podle režisérových slov náhradní lokace například v Maroku, které se za Írán běžně vydávají, nepůsobí přesvědčivě.

Rotoskopie, v níž jsou skuteční herci překryti vrstvami počítačové animace, navíc Teheránským tabu dodává zvláštní poetiku. Animace ve své přirozené schopnosti věci stylizovat ukazuje zakázané slasti i strasti hrdinů s odstupem, ale nikoli odtažitě. Film naopak bez okolků míří přímo k věci, ať už jde o felaci v taxíku či tajnou operaci intimních ženských partií.

Mozaiku osudů rytmizují poetické, mlčenlivé bezdějové pasáže, v nichž kamera často hledí na Teherán z anonymní výšky balkonů. A jako pravidelný předěl se objevuje situace, v níž někdo potřebuje oficiální fotku. Fotograf se nezúčastněně ptá, zda na pas, oslavu či soukromé účely. Podle toho nabízí vhodnou barvu pozadí.

V tomto jediném detailu se odráží až melancholická povaha ostatních, mnohem absurdnějších pravidel, která se Íránci snaží dodržovat či různě obcházet. Jako by se všechny situace daly vyřešit pouhou změnou barevnosti pozadí. Podobně mechanicky režim nutí lidi prožívat i vlastní soukromí a emoce.

Mozaiku osudů rytmizují poetické bezdějové pasáže, v nichž kamera hledí na Teherán z výšky. | Video: Aerofilms

Teheránská tabu přibližují život v jiné kultuře podobně komplexně jako skvělé íránské hrané drama Rozchod Nádera a Simin, byť jim chybí přirozenost a nenucenost tohoto snímku od Asgara Farhadího.

Navzdory jisté didaktičnosti však animovaný debut režiséra Soozandeha drží pozornost publika díky až detektivně zamotaným příběhům hrdinů.

Mladík, který se na party vyspal s jednou dívkou, nyní řeší obtíže s obnovením její panenské blány, neboť ona se prý bude brzy vdávat. Matka, která se živí prostitucí, marně přesvědčuje soudce, aby jí bez podpisu manžela dovolil se rozvést, když její muž sedí ve vězení a je závislý na drogách. A k tomu se musí o syna postarat tak, aby byl co nejmíň zasažen její dosavadní "prací".

Jen kondomy naplněné vodou, které chlapec rád hází z balkonu na lidi, symbolizují rošťácký, klukovský, ale stále nevinný svět. Ten se jinak neustále střetává s mnohem smutnější a bezvýchodnější realitou dospělých.

Film pozvolna ukazuje nové perspektivy, žádná z postav není bez poskvrnky, neboť bez neustálých intrik by se tu snad ani žít nedalo. Ty scény z fotografického studia, které film předělují, jsou nakonec i symbolem úniku do jiného světa. Fotka na pase je "letenkou" někam, kde se žije lépe. Za cenu, že člověk zpřetrhá všechny vazby a sebe učiní svobodnějším na úkor toho, že za sebou nechá nešťastné lidi.

Těm, kteří zůstali v domovině, nezbude nic jiného než hledět na Teherán z výšky balkonů svých bytů.

Odtud město vypadá jako kterákoli západní metropole. A když odsud spadne balonek na něčí hlavu, zahartusí úplně stejně jako kterýkoli Pražan, Berlíňan či Newyorčan.