Režisér Alexandr Sokurov, někdejší žák Andreje Tarkovského, dnes svou tvorbou i občanskými postoji inspiruje nastupující generaci ruských filmařů. Sice je držitelem titulu Lidový umělec Ruské federace a těší se přízni režimu, zároveň ale kritizuje prezidenta Vladimira Putina a volá po propuštění proskribovaných kolegů.
Naposledy vladaře popudil vloni v prosinci. Při zasedání prezidentského výboru pro lidská práva vyčetl Putinovi přemrštěné výdaje na podporu severokavkazských regionů. Tamní obyvatelé ale nechtějí být součástí Ruska, k němuž pociťují stále silnější antipatie, namítal Sokurov. Držitel Zlatého lva za film Faust vycházel z toho, co sám viděl a slyšel. Na univerzitě v Nalčiku v Kabardsko-Balkarské republice učil režii.
Jeho workshop absolvoval například Kantěmir Balagov, jehož snímky Těsnota a Vysoká dívka soutěžily na canneském festivalu v sekci Un certain regard. A tutéž kategorii vloni vyhrála dvaatřicetiletá Kira Kovalenková s filmem Uvolnit pěsti, který nově promítají česká kina. Balagovova spolužačka a Sokurovova studentka vyrůstala v Nalčiku na severu Osetie a tamním poměrům rozumí možná ještě lépe než její mentor.
Ve svém druhém dílu teď ukazuje, že svoboda může představovat větší výzvu než stav, kdy za vás rozhodují druzí. Komorní rodinný portrét, jehož název Uvolnit pěsti odkazuje k tematicky spřízněnému debutu italského režiséra Marca Bellocchia Pěsti v kapsách, lze zároveň sledovat jako podobenství o situaci států ekonomicky či politicky závislých na Rusku.
Tráva dávno neroste
Příběh vyprávěný z pohledu dospívající Ady je zasazený do bývalého hornického města v Severní Osetii. Nehostinná lokalita připomíná obří lom s občasnými náznaky staveniště. Sucho, prach, šedá obloha. Od pohledu místo, kde nelze zapustit kořeny a rozkvést. Mládež se baví házením petard na stěnu chátrajícího paneláku nebo driftováním na fotbalovém hřišti, kde už dávno neroste tráva.
Kulturní vyžití má podobu rozpačité diskotéky v tělocvičně gymnázia, kde se teenageři při křepčení musejí vyhýbat volejbalové síti. Základní zboží nabízí široko daleko jediný krámek, v němž prodává právě Ada. Nemá na vybranou. Vyrůstá s mladším bratrem a přehnaně starostlivým otcem, který jí nedává žádnou volnost. Chod domácnosti závisí především na Adě, která oběma mužům nahrazuje zesnulou matku.
Skromná a obětavá dívka svou rodinu miluje. Současně v ní ale jako v každém mladém člověku dřímá neklid. Chce se hnout z místa, rozhodovat sama o svém životě. Vnitřní strach z vykročení do neznáma a svazující vnější podmínky ji však drží na místě. První věta, kterou ve filmu pronese, zní příhodně "Čekám". V kultuře, kde o tělech a osudech žen stále rozhodují muži, jí ani nic jiného nezbývá.
Ada upíná naději ke staršímu bratrovi Akimovi, jenž odjel za prací do velkého města. Nyní se nakrátko vrací. Dívka doufá, že ji vysvobodí z vězení, ve které se proměnil její život. Sama odcestovat nemůže, protože jí otec zabavil pas. Dokonce i když chce trávit čas s vrstevníky, musí tatínka prosit o svolení. Na jeho příkaz si též ostříhala vlasy, aby nevzbuzovala zájem opačného pohlaví.
Kovalenková při psaní scénáře vycházela ze vzpomínek na vlastní mládí, kdy řešila podobné dilema. Na jedné straně dobrovolná podřízenost rodičovské autoritě a tradicím, na druhé nenaplněná touha po autonomii.
Hrdinka filmu chce uniknout ještě z jednoho důvodu. Nutně potřebuje podstoupit operaci kvůli blíže nespecifikovaným zdravotním komplikacím, které ji v budoucnu mohou ohrozit na životě. Jak se v jednu chvíli svěřuje kamarádovi, v dětství přežila teroristický útok ve škole. Od té doby má na břiše jizvy a musí nosit pleny, což přispívá k jejímu každodennímu ponížení. Je tak omezována rodinou i vlastním tělem.
Odkaz na beslanský školní masakr ze září 2004 nám připomíná, že se nacházíme v oblasti, kde jsou životy lidí ve velké míře formovány etnickými konflikty či jinými formami útisku. Kovalenková násilí přímo nezobrazuje, nabízí však dost indicií, abychom chápali, proč jsou postavy neustále sevřené, proč pořád zaujímají obrannou pozici. Jako když Ada hned na začátku strká hlavu do bundy, svého jediného štítu před dotěrným okolím.
Studie potlačených potřeb
Ani otec nedokázal překonat dávné trauma. Čas se pro něj zastavil a očekává, že druzí s ním setrvají v pustnoucím městě. Nic jiného jim ani nedovoluje a na jejich vlastní potřeby nebere ohledy. Kvůli obavě, že by o ni mohl přijít stejně jako o manželku, dceru paradoxně vystavuje riziku. Nabízí se otázka, zda politická rozhodnutí některých východních státníků neřídí stejně umanutá fixace na "slavnou" minulost.
Film však obstojí i bez toho, abychom v napnutých vztazích hledali paralely k mezinárodní politice. Kovalenková natočila především subtilní psychologickou studii nesvobody a potlačených potřeb. Dlouhé intimní záběry ruční kamerou, která se přizpůsobuje hledisku postav, nás vtahují do Adina světa a spolu s těsnými interiéry navozují silně klaustrofobní pocit. O narušené mezilidské komunikaci vypovídá jak styl snímání, neponechávající hercům žádný prostor utéct, tak to, co zůstává nevyřčeno.
Ada, její otec ani bratři nedokážou mluvit o svých emocích. Vyjadřují je nejistými, případně výhružnými pohledy a řečí těla. Dlouhým objetím či křečovitě pevným stiskem jako kdyby říkali "záleží mi na tobě" nebo "nechci tě ztratit". Muži, kteří disponují větší mocí a kontrolou, sice působí sebevědoměji, ale když dojde na city, jsou stejně neohrabaní jako hrdinka.
Ačkoli film prozrazuje jen minimum informací o minulosti málomluvných, věčně se skrývajících postav, jejich pohnutky jsou poměrně srozumitelné. Vedle autorčina empatického přístupu k tomu přispívají autentičtí herci - profesionálové i amatéři, které režisérka objevila na castingu v Severní Osetii.
Rozpoložení protagonistky, příliš neklidné, aby dál čekala, příliš vyděšené, aby vzlétla, výborně vystihuje Milana Aguzarová. Je to její první větší filmová role. Adinu frustraci a stísněnost vyjadřuje kombinací bázlivých, až dětsky bezbranných pohledů a náhlých projevů agresivního, navenek iracionálního chování, jímž narušuje utiskující patriarchální řád.
Přestože postavy jsou skoro pořád v nepohodě, plné pochyb a nezpracované bolesti, Kovalenková se nevyžívá v prohlubování jejich utrpení. Společně s nimi hledá východisko. Hrdinčiny možnosti něco vykonat jsou limitované muži. Konfrontace s nimi, rostoucí vzdor vůči tomu, co po ní chtějí, ji ale zároveň posouvají. Pomalu sbírá odvahu k sebevyjádření a nesouhlasu.
Film nekončí zázračným vysvobozením. Závěrečná slova "Voníš jako táta" naopak prozrazují trvající lpění na starých jistotách. Samotný náznak, že příští rozhodnutí, které Ada učiní už jako dospělá žena, bude její vlastní, ale po všech neúspěšných rozbězích přináší výjimečnou katarzi.
Film
Uvolnit pěsti
Scénář a režie: Kira Kovalenková
Film Europe, česká premiéra 21. dubna.
