Praha – Česko-německý snímek Schmitke se zařadil mezi ambiciózní debuty vznikající sice ze skromných prostředků, zato s nemalým nadšením, jimž je letošní tuzemská filmová sezona nezvykle naplněna. Nadšení se navíc proměnilo v poměrně vydařený snímek s působivou a svébytnou atmosférou, který sice není dokonalý, ale vyplatí se v něm hledat jeho klady.
Režisér Štěpán Altrichter studuje českou a německou filmovou školu, využil podporu obou státních fondů a štáb složil z obou národností, česko-německým střetem je tedy produkce specificky nasáklá, a právě on byl proto hlavním tématem rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Altrichter srovnal kinematografie obou zemí, vyjádřil se k národnostním stereotypům a navíc představil svůj chystaný projekt.
Žijete střídavě v Česku a v Německu. Asi tedy není náhoda, že i váš debut pracuje s česko-německým střetem.
Celý můj tým má zkušenost s oběma prostředími, prvotní záměr ale vlastně s touhle tematikou nepočítal. Ta vyplynula, až když se děj pevně usadil v Krušných horách. Pak jsme mohli především využít naši znalost vzájemných předsudků obou národů.
Jak tedy o národnostních předsudcích smýšlíte?
Bývají legrační, na každém bývá kousek pravdy, ale na druhou stranu lidé jsou, jací jsou, a nesouvisí to vždycky s tím, jestli jsou Češi, nebo Němci. Chtěl jsem se tedy trochu vysmát tomu, když na různých stereotypech někdo lpí.
Které stereotypy patří podle vašich zkušeností právě mezi ty, na nichž něco je?
Stačí se podívat už jen na přijetí Schmitkeho u Čechů a Němců. Když jsme žádali o podporu obou fondů, na německé straně vadilo, že ve scénáři je vše vyřčeno mezi řádky a není snadné ho žánrově zařadit. Česká strana naopak právě to ocenila. Takže se asi trochu potvrdilo, že Němci mají tendenci škatulkovat, a dál je pravda, že jim chybí i smysl pro humor. Němci jsou precizní inženýři, kteří často staví scénáře skoro matematicky, což mi však pomohlo, protože já tak nepřemýšlím a musel jsem se přinutit k větší důslednosti při psaní. Scénář vznikal v obou jazycích a už tady vypozorujete rozdíl – v německé verzi se jde blíž k podstatě, v české k postavám a různým vtípkům. Svůj další scénář píšu i v angličtině, která mi přijde jako nejfilmovější řeč, protože stojí na slovesech a soustředí se na samotné dění.
V Česku je reklamní kampaň Schmitkeho poměrně důrazná na tak produkčně „malý“ snímek. Propagujete ho i v Německu? Cílíte i na tamní diváky?
Bude se promítat i v Německu, ale já k němu nepřistupoval z tohoto úhlu. Pro mě jde o film, jímž jsem zakončoval školu, a cílem nás všech bylo v první řadě natočit něco, co bychom sami rádi viděli v kinech - bez ohledu na to, jestli českých, nebo německých. Jde o film experimentálnější, možná ujetější, než bývá běžné, a spíš než podle národnosti bych řekl, že potěší podle vkusu. Nejvíc ty, kteří se rádi nechají někam dovést, ale už ne vyvést zpátky do bezpečí. Nejde sice o intelektuální hříčku, ale měl by mít hloubku.
Získali jste podporu dvou fondů, dvou škol... To už zní docela pěkně.
Získali, ale podpora fondů pro studenty je minimální. Důležité bylo, že především z německé školy jsme měli zdarma hodně techniky. Jinak jsme operovali s velmi skromným rozpočtem: Petera Kurtha jsme nemohli zaplatit ani na dva dny, nakonec pro nás hrál radši úplně zadarmo. Ale my si plnili svůj sen a neváhali jsme obětovat klidně i vlastní prostředky. Kdyby Schmitke tolik lidí nechytl za srdce už při produkci, asi by neměl šanci vzniknout.
Když byla řeč o vícejazyčnosti, rozuměli si herci různých národností?
Nerozuměli. A Peter je navíc ještě „ze staré školy“, takže neumí příliš anglicky, nemohl se tedy s českým štábem domluvit ani neutrálním jazykem. Přesto jsem měl pocit, že spolu skvěle vycházeli.
Jak probíhal casting? Zaměstnal jste různé známé, jak to debutanti někdy dělají, nebo jste herce hledal?
Vůbec jsem neobsazoval známé, zrovna Petera Kurtha jsem si v Německu vyhlédl v divadle. Chodil jsem se na něj dívat a roli jsem mu psal na tělo, protože mi bylo jasné, že ji musí ztvárnit on. Pro mě jde o německého Billa Murraye, rozesměje už tím, jak vezme do ruky skleničku.
Zmínil jste, že celkem zásadní motiv střetu národních povah se do děje dostal až se zasazením do Krušných hor, nyní říkáte, že roli jste psal herci na tělo. Nakolik svoje plány takto uzpůsobujete podmínkám?
Celkem výrazně. Chtěli jsme otočit klasický postup, kdy se něco vymyslí ve scénáři a teprve pak se řeší, jak to realizovat. Což mi přijde poněkud křečovité. Navíc čistě pragmaticky jsme s naším minimálním rozpočtem museli brát v potaz, co v danou chvíli zvládneme. Naše přizpůsobení cestám po Krušných horách dopadlo tak, že buď herci ztvárňují osoby, které jsme tam potkali, nebo neherci hrají sami sebe.
Co bylo tedy prvotní jádro filmu, z nějž jste vycházeli? Pokud tedy existovalo...
Prapůvodní záměr byl vyprávět příběh vykolejeného muže, samotáře, který už nemá z ničeho radost a musí se najít. Tady jsme se inspirovali ve dvou různých příbězích, jež jsme znali už nějakou dobu. A potom byly zásadní inspirací právě Krušné hory. Jsem přesvědčený, že kdyby chtěl Peter Jackson adaptovat Tolkiena v Evropě, vybral by si právě je, protože tamní příroda působí vážně krásně a divně, až z ní mrazí v zádech. Historie a kouzlo toho místa jsou nezaměnitelné.
Studoval jste i psychologii. Jak se to promítlo při psaní scénáře?
Já nerad psychologizuju, ale ten vliv tam asi je.
V propagaci býváte přirovnáván k Lychovi. Pasuje vám to?
Samozřejmě nejde o můj nápad, tohle srovnání se objevilo v prvních recenzích a PR toho využilo. A poslouchá se mi určitě hezky, i když já se nesnažím napodobovat konkrétní vzory, leda podvědomě, a na Lynche jsme přece jenom moc barevní a veselí. Dokonce se snažíme o happy end, což byl jeden z našich hlavních záměrů.
Lidé se tu bojí něčeho, o čem v první řadě vůbec nic nevědí, jsme neobvykle homogenní země a o cizích národech nemáme mnoho povědomí. Lidé, kteří z východu utíkají, jsou právě ti, kteří o konflikty nestojí a my k nim musíme zachovat lidský přístup.
Když se snímek odehrává v bývalých Sudetech a střetávají se v něm Němci a Češi, reflektujete nějak historická traumata toho místa?
Na sudetské téma se mě lidé ptají často a zdá se, že tyto aspekty chtějí hledat a nalézat. A jistě se jim nejde vyhnout, takže problém spíš spočíval v tom, jak je nestavět až příliš do popředí. Chtěl jsem vyprávět osobní příběh hrdiny, proto jsem různé narážky, jichž bylo původně mnohem víc, nakonec vyškrtal a nechal je promlouvat jen velmi okrajově. Abych se něčemu tak zásadnímu mohl plnohodnotně věnovat, potřeboval bych celý další film.
Co říkáte na dosavadní přijetí Schmitkeho? Častou výtkou bývá třeba poněkud rozestřený konec.
Závěr mi lidé vytýkají často a já sám uznávám, že se mi záměr nepodařilo naplnit na sto procent, ale řekněme tak sedmdesát. Na druhou stranu by si měl divák vždy uvědomit, že filmař neví, jak bude výsledek jeho snahy vypadat. Přijde mi, že kritici si často neuvědomují, že co vidí v kině, je promítnutí záměru celého štábu do reality – nejde o onen záměr samotný. Dalo by se říct, že film má vlastní osobnost, jde o živý organismus, který sám dýchá. Ale je důležité, aby se tvůrci nebáli dělat nejisté kroky a zkoušeli objevovat, i když tato snaha může vést k něčemu, co dokonale nenaplňuje ideál. Já chtěl na konci příběh pozitivně uzavřít, ale zároveň nechat divákům spoustu nevyřešených motivů. Chtěl jsem se vyhnout pravidlu, že každý motiv musí být buď vyřešen, nebo ponechán jako jasně definovaná otázka.
Mohl byste na základě svých zkušeností nějak porovnat českou a německou kinematografii?
Nejsem velký příznivec německých filmů. Mají sice skvěle vyřešené profinancování skrz fondy, ale samotná kvalita není zrovna zázračná. Hodně se nadává na české snímky, jenže kolik jich ročně vznikne? Tak třicet. A z toho se vždycky najde alespoň jeden, který stojí za pozornost. A Němci jich udělají za stejnou dobu tři sta padesát a stejně žádný neznáte. Mají všechno skvěle propracované na papíře, ale tím to mnohdy končí. Jeden anglický producent mi v nadsázce říkal, že ty samé vlastnosti, jež dělají z Němců nejlepší konstruktéry aut, z nich dělají mizerné filmaře.
Takže české filmy máte radši?
Ano. I v Německu se to pomalu hýbe, ale tady se objevují ještě ve větší míře nové tváře a mnoho mladých filmařů má velké ambice. Na téhle straně hranic ale zase možná chybí trocha té německé důslednosti a hodně filmů krachne na špatné dramaturgii, kdy jen zamrzí, že tvůrci svůj scénář nenechali ještě třeba půlrok ležet, aby ho zvládli lépe promyslet. Snažím se ale hranice států už nebrat tolik v potaz, budoucnost podle mě spočívá v různých mezinárodních koprodukcích.
Pak ale může být problém jazyk, kdy se, když nejde o námět tak specifický jako ve Schmitkem, musí nějaký vybrat, čímž se trh přece jenom vyznačí.
Podle mě se přes jazykovou bariéru diváci dokáží přenést. Byli jsme už na promítáni v Koreji, kde jsme se pořadatelky festivalu ptali, proč si vybrala malou cizojazyčnou evropskou produkci. Říkala, že náš film vyprávíme obrazem a není důvod, aby byl jiný jazyk na překážku.
Zmiňoval jste scénář, který připravujete v angličtině. Můžete ho přiblížit?
To už bude větší lynchovina. Půjde o temný a trochu mystický snímek odehrávající se v nočním Berlíně za patnáct let. Jmenuje se Runner a má to být dystopický příběh plný paranoie z překombinované a vykořeněné společnosti ovládané moderní technologií. Bude o vraždě z pohledu schizofrenika a chtěl bych jím vzdát poctu Blade Runnerovi od Ridleyho Scotta. Ale taky by mělo jít o odraz vnímání světa dnešním mladým člověkem. Hlavní role ztvární Íránčan a Češka.
Už máte i vybrané herce? Takže projekt už je ve fázi preprodukce?
Bude ještě trvat, než se začne točit, ale herce už trochu předvybrané mám – já bych nemohl psát pokročilou verzi scénáře, aniž bych věděl, kdo ho bude číst. Už jen, že vím, že musím psát repliky jednodušší angličtinou, aby je mohli přesvědčivě vyslovovat, ovlivňuje můj postup.
Když bude hrát hlavní roli Íránčan, máte ambice reflektovat současnou situaci imigrantů?
Já osobně žiju s íránským uprchlíkem, režisérem, jehož film má teď premiéru v Locarnu, a sám jsem v Íránu čas strávil, takže myslím, že mám docela vhled a můžu se k tomu vyjádřit. I když není cílem natočit politický film, stejně jak ve Schmitkem se nejspíš nevyhneme tomu, aby v Runnerovi tahle témata diváci hledali.
Navíc můžete porovnat úroveň problému v Čechách a v Německu.
Ano. Můžu říct, že jak mi je celkově bližší naše myšlení než německé škatulkování, v téhle konkrétní otázce se ale za stupidní xenofobii některých Čechů trochu stydím. Původ vidím v tom, že lidé se tu bojí něčeho, o čem v první řadě vůbec nic nevědí, jsme neobvykle homogenní země a o cizích národech nemáme mnoho povědomí. Lidé, kteří z Východu utíkají, jsou právě ti, kteří o konflikty nestojí, a my k nim musíme zachovat lidský přístup. Ale jak říkám, naším cílem není točit politicky angažovaný film, tenhle přesah by z něj měl vyplynout mezi řádky.
