Recenze - Snímek Speed Racer se skládá ze tří velkých závodů, jedné automobilové honičky se střelbou, jedné kung-fu bitky s ninji, několika rodinných posezení nad lívanci, desítek šimpanzích skřeků a šklebů, několika stovek jindy ve filmech nepoužívaných barev a několika tisíc virtuálních střihů, které nejsou tak docela střihy.
Zdá se, že boj o budoucnost kinematografie, jak ji doposud známe, vyvrcholil nikoli Matrixem, předchozím dílem sourozenců Wachowských, ale až Speed Racerem. Matrix byl pouze varováním před tím, že by svět, v němž žijeme, mohl být iluzí, počítačovou simulací a fabrikátem.
Speed Racer nás z této noční můry nenechá procitnout, uvrhne nás do ní od začátku, připoutá bezpečnostním pásem rodinně laděné komedie a atakuje přílivem audiovizuálních dat až do stavu naprostého vyčerpání.
Vítejte v nové světě, který nejde obývat
Víme, že vše je umělé, vidíme, že herci jsou lapeni v nepřirozeně ostrých psychedelických obrazech, které člověk nemůže obývat fyzicky, ale pouze mentálně a ještě lépe na speedu; nicméně prostě odsud není úniku.
Někdo bude vyčerpán tím, jaká to byla strhující jízda s několika stupni akcelerace, někdo bude anilinově jedovatou a neónově řvavou barevnou paletou, agresivním zvukem a tuctuctucajícím soundrackem otráven hůř, než kdyby ho ratolesti držely v poutech v obýváku před televizí, kde v ranní show běží za sebou Pokémoni a Power Rangers.
Všichni obsazení herci vypadají jako z comicsu, nejlépe zřejmě Christina Ricci se srdíčkovitým obličejem a obrovskýma očima jako kawai panenka.
Film je samozřejmě nevhodný pro epileptiky a lidi, již nedovedou přepnout na dětský modus vnímání a chápání. Ten je přitom směsicí neobyčejné trénovanosti smyslů - kterou starší generace, jež nehrála něco jako Wipeout nebo Need For Speed, nemá šanci dosáhnout - a zároveň jednoduchoučké logiky, jíž se poměřují příběhy.
Jednoduchý námět, složité vyprávění
Složitost námětu potlačuje Speed Racer na pouhé rozhodnutí „Budeš závodit za nezávislou rodinnou stáj, nebo za prohnilou megakorporaci?" a kupředu v ději se posunuje pomocí dialogů, které fungují především jako slogany a nepřipomínají živou řeč.
Jenomže - a to by nemělo zaniknout - způsob vyprávění je naopak až neuvěřitelně sofistikovaný. Běžně to vypadá tak, že někdo, kdo není závodník, mluví, jeho slova se prolínají se závodem, vzpomínkami jezdce na minulost a alternativními vývojovými linkami závodu; nehledě na to, že tu přepíná mezi několika jezdci a jejich auty, která spolu svádějí jakési kung-car-fu.
V jedné chvíle musíme zpracovávat tři čtyři až pět vrstev informací - čili věty o tom, že bychom před sledováním filmu měli mozek odložit v šatně, jsou bohužel nejen klišé, ale i zcela nevhodná rada.
Wachowští zkrátka posouvají výrazové prostředky tradičního dějového filmu s herci na novou úroveň a počítají s tím, že diváci jsou obeznámeni alespoň základně s estetikou japonských animovaných filmů.
Origami v pohybu
Už v seriálové předloze Speed Racera ze 60. let najdeme některé stylistické postupy, jež Wachowští přebírají, ale ani znalost této japonské mangy nás nemůže připravit na střídání 2D a 3D zobrazení, ustavičné zdůrazňování 360stupňového prostoru, kde při kruhových otáčkách kamery neexistují žádné hranice mezi minulostí, přítomností a budoucností či gravitační zákony.
Tomuto principu ostatně odpovídá i ladění do futuristického retra - něco je strašně pokročilé, něco vypadá jako z minulého století. Můžeme tu vidět vliv kaleidoskopických kukátek s přeskupujícími se krystaly, výzdoby indických chrámů či buddhistických mandal.
Časoprostor vyprávění a akce se skládá jakoby z více plátků, položených na sebe v jednom rámu. Připomíná to listování leporelem nebo skládání origami v reálném čase, kdy se barevné plochy překlápějí jedna přes druhou.
Ze zběsilé jízdy si většina lidí odnáší dojem, že se tu stříhá každou půlvteřinu, ve skutečnosti film v mnoha sekvencích neobsahuje v podstatě žádné střihy, ale interpunkce mezi obrazy je dána stíračkami, prolínačkami, zoomy a přeostřováním.
Nejdražší avantgarda na světě
Výsledkem je každopádně jakýsi poloabstraktní pop-art, což rozhodně není přehnané tvrzení. Speed Racer je nejdražší avantgarda, jakou kdy sponzoroval Hollywood - hned po Tronovi (1982) a Dicku Tracym (1990).
Že se v akci občas nelze zorientovat a objekty s pevnými konturami se promění ve šmouhy a záblesky, není mínus, ale výzva k tomu, abychom se naučili vnímat rychlost jako abstraktní veličinu.
Nestravitelnost Speed Racera souvisí nejvíc s tím, že není určen lidem, kteří jsou vychováni v západní kultuře a mají oslabenou senzomotoriku. Přijetí filmu na Západě bude tedy nutno s odstupem porovnávat s přijetím na Východě a dospělácký pohled konfrontovat s tím zdánlivě podřadným, dětským.
Fašismem proti kapitalismu
Poznámku jednoho amerického recenzenta, že Speed Racer představuje estetický fašismus, nicméně neberme na lehkou váhu. Ten film opravdu ukazuje příliš dokonalé lidi a eliminuje všechno, co se nezdá cool.
Tady je promyšlený útok kluků vyrostlých na popkultuře proti vrstě tradičních humanitních intelektuálů až jakousi diktaturou umělé krásy.
Zároveň však snímek - který vznikl v rámci koncernu AOL Time Warner Co. - vystupuje otevřeně a na „dětský film" neočekávaně drsně vůči kapitalistickým korporacím a nekalé obchodní soutěži. V tom si je tenhle "Matrix pro děti" zvláštně blízký s Karlíkem a továrnou na čokoládu.
Lze přijmout paradox, že odlidštěně působící dílo může vypovídat něco o strojové odcizující podstatě průmyslového kapitalismu? Ale ano, a přitom si broukat písničku Go, Speed Racer, go!
Speed Racer, USA, 2008. Scénář a režie Larry a Andy Wachowski, kamera David Tattersall, hudba Michael Giacchino. hrají: Emile Hirsch, Christina Ricci, John Goodman, Susan Sarandon, Matthew Fox, Roger Allam, Paulie Litt, Benno Furmann, Hiroyuki Sanada, Rain ad. 135 minut, distribuce Warner. Česká premiéra 8. května 2008.
