Projekt nazvaný Soud nad českou cestou, který tuto středu večer odvysílá Česká televize a později bude k vidění on-line, hned v úvodu ústy Gabriely Míčové coby žalobkyně tuto zvláštní povahu líčení odhalí, když obviní nás všechny. Celou Českou republiku. Z toho, jak jsme naplnili - či spíše nenaplnili - ideály sametové revoluce.
V souvislosti s 30. výročím listopadu 1989 se už objevilo několik děl reflektujících tuto přelomovou dobu v rámci žánrové tvorby. Především špionážní seriálové drama Bez vědomí od HBO a slovensko-český thriller Amnestie. Sedláčkův Soud nad českou cestou je také fikce, ale s pozoruhodnými dokumentárními rysy.
V rolích soudce, žalobkyně i obhájce vystupují renomovaní herci. Publikum, svědky i porotu však představují skuteční lidé. A právě ti z tohoto hybridu na pomezí dokumentu a fikce vytvářejí prostor pro debatu o směřování společnosti.
"Ročně z naší země odteče téměř 300 miliard korun na dividendách. Našim zaměstnancům platí zahraniční firmy často méně peněz, než je minimální mzda v jejich domovských zemích," začíná obžaloba. "Za stejnou práci dostáváme zhruba 30 procent toho, co Němci nebo Rakušané. Přitom máme dražší potraviny v horší kvalitě. Každý desátý z nás je ohrožen příjmovou chudobou. Ano, průměrná mzda sice roste, ale ve skutečnosti na ni dosáhne jen třetina obyvatel."
V podobném duchu Gabriela Míčová pokračuje, cituje ideály někdejšího Občanského fóra a kritizuje, kterak se nenaplnily v ekonomice, ekologii či vzdělávání. Potud je snímek Roberta Sedláčka poněkud tezovitý či zkratkovitý. Je to však stále jen předehra.
Když se obhajoba pokusí vznést protiargumenty, přicházejí svědkové. A tedy například skuteční ekonomové protichůdných názorů. Za obžalobu Milan Zelený, který se pouští do kritiky klausovského pojetí soukromého vlastnictví. Obhájce si vzápětí pozve Lukáše Kovandu, který klade důraz na to, že se v Česku máme dobře. Dále například bývalý bezdomovec a občanský aktivista Julius Kala hovoří o nenaplnění politických slibů v oblasti sociálního bydlení.
Už v tuto chvíli nastává zvláštní zlom. Do připravených promluv a dotazů herců vstupují přirozené odpovědi lidí, kteří nic nehrají. Kteří hledají slova, autenticky vyjadřují své pocity.
Následuje porada jedenáctičlenné poroty, v níž sedí například čtyřiadvacetiletá studentka práv, zkušený vysokoškolský pedagog, tesař či důchodce. Takových sezení bude ve filmu ještě několik, za každou částí debaty - první se týká ekonomiky, další ekologie, třetí vzdělávání.
Do předem vystavěných dramatických kulis vstupují skuteční lidé, kteří nemají k dispozici scénář. A divák může právem získat pocit, že sleduje opravdový spor, který se odehrává teď, v reálném čase.
Sedláčkův projekt nejméně funguje v hrané, autorsky vystavěné části. Tam herci občas vypadají, že jsou si vědomi svých rolí, jako by byli v divadle. Soud nad českou cestou se nedá sledovat jako soudní drama. V tomto ohledu se nedrží ani procedurálních zvyklostí, ani budování napětí.
I vizuálně snímek připomíná spíše záznam soudního přelíčení než filmovou či televizní práci - se špatným zvukem, vybledlým obrazem, neskrývanou přítomností kameramanů na place. Jako sociální experiment na pomezí žánrů nicméně za pozornost stojí.
Je to svébytná reality show, avšak na to nejzávažnější téma, které aktuálně dělí českou společnost. Její největší hodnotou jsou právě okamžiky, kdy lidé reálně debatují. A každé rozdurděné "ale prosím vás!" v sobě nese nejen opravdovost, ale také se tímto ponecháním prostoru skutečným lidem tvůrci pokouší obnovit smysluplnou debatu nad minulostí a přítomností. Neboť v dnešní době diskusi víc a víc nahrazují hádky nesmířených táborů na sociálních sítích, kde prakticky nikdy nedojde k překročení vlastních sociálních bublin.
V závěru porota vynáší soud nad každou oblastí, která se přezkoumává. Neprozrazujme, jak to dopadlo. Výsledky ale byly těsné.
Největším přínosem nicméně není výsledek, ale sledování různorodé skupiny lidí, která dovede diskutovat u jednoho stolu. A která poukazuje na to, že česká společnost je sice silně rozdělená, ale lze hledat způsoby, jak najít společnou řeč - či vůbec nějakou řeč - a nikoli jen křičet na internetu či v hospodách.
I Sedláčkův projekt je jen zkratkou, odehrávající se v chráněném prostředí, pod bezpečným dohledem televizních kamer. A při realizaci nechává stranou mnohé formální detaily, místy i realismus. Například obhájce, jindy zastupující bohatou klientelu, nemá oblek ani sestřih, které by takovému postavení odpovídaly.
Přesto jde o další projekt tvůrce, který začal u dokumentu a takřka všemi svými díly se snaží klást otázky. Robert Sedláček je přitom jak přemýšlivým, tak zemitým lidovým režisérem. I tady dává moc nad výsledkem svého projektu do rukou lidu. Toto gesto důvěry je na něm nejsilnější. Byť nejčastěji si v projektu berou slovo ti zástupci lidu s vysokoškolským vzděláním.
