Film Amnestie přesvědčivěji líčí svět za mřížemi než ten polistopadový venku

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
16. 11. 2019 18:42
Blonďatý hubený třicátník Drahoš Lupko se s dalšími spoluvězni mačká ve stísněné cele. Vypadá, že jako mnozí tu sedí z politických důvodů. Jenže zdání klame, mladík Lupko je tu za loupež. A když dojde na lámání chleba, případně kostí, bývalý karatista si dovede poradit i s nejdrsnějšími chlápky v leopoldovské věznici.
Amnestie nikdy nezačne být politickým či společenským dramatem.
Amnestie nikdy nezačne být politickým či společenským dramatem. | Foto: Bontonfilm

Temný slovensko-český snímek Amnestie, který od čtvrtka promítají kina, zachycuje svět za mřížemi v době, kdy se z bývalých vězňů stávají ministři, či dokonce prezidenti.

Snímek z Amnestie.
Snímek z Amnestie. | Foto: Bontonfilm

Začátek roku 1990 přinesl kromě jiných převratných společenských změn také rozsáhlou amnestii prezidenta Václava Havla. Čin, který platil pro mnohé, ale zdaleka ne pro všechny vězně, byl především velkým humanistickým gestem. A možná jako jeden z prvních ukázal, že mnohé ideály vznikajícího státního zřízení budou narážet na tvrdou realitu.

Drama Amnestie vykresluje události předcházející největší vězeňské vzpouře v dějinách Československa. 15. března 1990 vyhlásilo 217 vězňů hladovku a situace eskalovala k obsazení vězení a v následnou radikální akci policejních těžkoodděnců, obrněných transportérů a dalších ozbrojených složek.

Třiačtyřicetiletý slovenský režisér Jonáš Karásek natočil snímek, který je dalším příspěvkem k nedávné vlně děl nahlížejících na raná 90. léta minulého století nikoli jen oslavně, ale především kriticky. Podobně jako kriminální film Rudý kapitán z roku 2016 či loňská krimisérie České televize Rédl v režii Jana Hřebejka se také Amnestie dívá na tehdejší dobu nečernobílou optikou.

Je to ambiciózní skládanka osudů a příběhů, která velmi dobře funguje za zdmi vězení. Zde se režisérovi daří vykreslit mikrosvět trestanců a bachařů, kde drsné řeči i tělesné střety mezi vězni působí autenticky, ale i s potřebnou žánrovou nadsázkou. Opravdu je cítit pot na tělech i špínu na vězeňských zdech.

Jenže mnohem méně suverénně působí to druhé drama, v němž se nerozhoduje o osudech vězňů, ale o osudech těch, kteří právě přepisují politickou mapu země.

Snímek sleduje hned několik postav disidentů a intelektuálů - včetně lékařky, již ztvárnila Aňa Geislerová. Jejich spiklenecké debaty a činy už zdaleka nemají podobnou přesvědčivost jako scény z vězení. A především se tak dlouho skládá komplikované puzzle, až se vztahy a vazby mezi postavami takřka úplně rozpustí.

Film Amnestie se svým hrdinům ani divákům nikdy úplně nedostane pod kůži. | Video: Bontonfilm

Ve vězení se odehrává emotivní příběh vzpoury na pozadí konce režimu, ale také příběh několikanásobné zrady, v jehož centru stojí Drahoš Lupko. Přitom například není přiliš dobře vykresleno, proč na něm tolik sejde bývalému vězni a nastávajícímu ministru vnitra, kterého ztvárnil Marek Vašut. Mnohé důležité informace se divák dozvídá pozdě či v uspěchané zkratce. Místo aby posilovaly dramatické, temné a akční finále, často mu stojí v cestě.

Je sice sympatické, že se scénář dotýká politikaření mezi bývalými disidenty, z jejichž úst zaznívají třeba poměrně ostrá slova na adresu Václava Havla. Jenže místo komplexnějšího kritického pohledu takové zkratkovité poznámky snadno mohou rozehrát pravý opak a brnknout na mnohem primitivnější nálady, které dnes dělí společnost v nekonečných bitvách na sociálních sítích.

Snímek z Amnestie.
Snímek z Amnestie. | Foto: Bontonfilm

Amnestie nikdy nezačne být politickým či společenským dramatem, špína vězeňských zdí a čoud Molotovových koktejlů nakonec předčí ostatní ambice. Včetně dějové linky, v níž jde o ztracené obrazy a ve které se neztrácí jen divák, ale nejspíš i tvůrci.

Přitom původní filmová povídka spoluscenáristy snímku Maroše Hečka rozebírá motivace i původ klíčových postav přehledně a jasně, z ní se například na prvních řádcích dozvídáme, že titulní vězeň Lupko sice pochází z chudých poměrů, ale také měl vazby na lidi z vyšších vrstev díky svým sportovním činnostem. Ve filmu tato i mnohé další klíčové informace chybí či zapadnou.

A přitom ambici odvyprávět fungující žánrový příběh i bezútěšnou výpověď o dnech těsně před a po sametové revoluci lze naplnit, jak dokazuje šestidílné české špionážní drama Bez vědomí režiséra Ivana Zachariáše z produkce HBO. To dovede být pomalé, metodické a odtažité, ale na těch správných místech vtahující, dokonce intimní.

Snímek z Amnestie.
Snímek z Amnestie. | Foto: Bontonfilm

Amnestie se hrdinům ani divákům nikdy úplně nedostane pod kůži. Mnohdy funguje jako syrový - a na česko-slovenské poměry atmosférický - thriller. Ale ten je obalen přílišným, a přitom paradoxně ve své nedotaženosti nedostatečným množstvím materiálu tematizujícího úplně jiný svět, než je ten za mřížemi. A oba světy se nikdy dostatečně nepropojí.

Vypravěčským chaosem Amnestie možná postihuje překotné a zmatené dění po listopadu 1989. Ale převládajícím pocitem diváků by přece jen mělo být něco silnějšího než výsledný pelmel, z něhož v hlavě nejsilněji uvíznou lascivní gesta vězňů či bortící se zdi okupované věznice.

Amnestie

Režie: Jonáš Karásek
Bontonfilm, česká distribuční premiéra 14. listopadu.

 

Právě se děje

Další zprávy