Disney natáčí v poslední dekádě jednu svou klasickou animovanou pohádku za druhou. Až na výjimky, jako je působivá Kniha džunglí z roku 2016, jsou výsledky spíše neuspokojivé. Ale jen málokdy je na vině etnický původ představitelů hlavních rolí, jakkoli některé volby typu obsazení Willa Smithe do role Aladinova džina mohou působit směšně.
Spíše schází kreslené kouzlo Disneyho animátorů a hrané či digitálními efekty vyšperkované nové verze místo něj nemají co nabídnout. Tvůrci se pokouší modernizovat a rozvinout původní příběhy, což často končí rozpačitě. A tak například místo poetického takřka bezeslovného originálního Dumba ze 40. let sledujeme pokus Tima Burtona o epičtější variantu, která jen potvrzuje, že kdysi vizionářský režisér se proměnil v unaveného údržbáře v Disneyho továrně na sny.
Nová Sněhurka není výjimkou. Není to strašný snímek, jak by mohla naznačovat některá hodnocení na filmových databázích, ale není ani skvělý. Ovšem jedno se této skrz naskrz průměrné Sněhurce nedá upřít: poměrně hodně si bere z ducha klasického Disneyho pohádkového světa. Pokud má někdo potřebu lamentovat nad lehce tmavším odstínem princezniny pleti, který se ve skutečnosti od jiných, ať už kreslených, či hraných, verzí moc neliší, asi ho těžko lze přesvědčit, aby dal filmu šanci. Tak jen poznámka na okraj: není dnes ideál krásy trochu jiný než představa mrtvolně bělostné křehké dívky? A je to opravdu podstatný rys, na kterém původní pohádka bratří Grimmů zásadně stojí?
Starosvětsky naivní kouzlo staré pohádky
Nový příběh sleduje Sněhurku, ze které macecha udělala služku, zatímco se celé království proměnilo v šedivou neradostnou říši. Místo prince se na scéně poměrně záhy objevuje jiný potenciální nápadník: zbojník, jenž hodlá zbavit zlou královnu několika nepotřebných brambor. Stráže jsou však jiného názoru a dospívající Sněhurka se poprvé své maceše postaví, aby se mladíka zastala. A pak se zpronevěří hned dvěma neodpustitelnými skutky: pomůže sympatickému zloději utéct a stane se dle magického zrcadla krásnější, než je královna.
Přichází klasický trest. Lovec ji má odvést do lesů a zpátky přinést jen jednu část jejího těla: srdce. Ale královnin podaný není schopen takového skutku, a tak Sněhurka prchá nejprve nepřátelským lesem, který se však záhy mění v místo obývané milými zvířecími tvory. Znavená dívka končí v chalupě, kde upadá na lože a tam ji nachází sedmero trpaslíků.
Sněhurka vlastně v mnoha ohledech vychází z obyčejného, starosvětsky naivního kouzla staré kreslené pohádky. Původní písně doplňují nové, které se těm originálním leckdy dovedou vyrovnat. Zvláštně bezstarostný lesní svět tu dostává hodně prostoru, včetně všech těch modrých ptáčků, koloušků a dalšího "povinného" Disneyho arzenálu, kterým od 30. let minulého století očarovával dětská srdce.
Muzikálová čísla jako časová vycpávka
Jenže pak přicházejí ta problematičtější řešení. Už samotný les i tvorové, kteří ho obývají, zůstávají zajatci kýčovitých digitálních barev. A navzdory štědrému rozpočtu i snaze tvůrců nemohou dorovnat původní malovaná pozadí vůbec první celovečerní disneyovky, která v roce 1937 nastavila poetiku, jež pak fungovala po následující dekády.
Podobných nesouladů je ve filmu více. Digitální trpaslíci se svými obřími nosy a jinak stylizovanými obličeji nezapadají do v jádru fotorealistického světa živých herců. Ale především snímek nedomýšlí, proč vlastně v lese kutají a kam mizí ty hromady vzácného kamení, které denně vytěží. A jak funguje jejich soužití s partou zbojníků, kteří v lese také sídlí, a zdá se, že se s nimi trpaslíci nemají v lásce.
Snímek, zhruba o půl hodiny delší než originál, zkrátka naráží na tradiční problém. Jakmile se v jádru jednoduchá pohádka komplikuje složitějším dějem, aby se dostálo celovečerní stopáži, vzniká jen prostor pro pochyby. Nevadilo by, že Sněhurka je aktivnější hrdinkou ani že ji nezachrání princ, ale šéf zbojníků. Horší je, že každé prostředí - a postavy s ním spojené - působí, jako by vypadlo z trochu jiného díla. A samotná muzikálová čísla tu mnohem více mají funkci pouhé výplně času. Na rozdíl od jednoduchého muzikálového originálu tentokrát diváka spíše napadá, zda by hudby nemohlo být méně - a místo ní by třeba mohlo být více sil uplatněno při doladění rozhrkaného příběhu. Přesto Sněhurka stále obsahuje dojemné pasáže a většinu z hraných disneyovek poslední doby předčí v jednom ohledu. Nezapomíná na to, že by měla primárně cílit na nejmenší publikum.
Film
Sněhurka
Režie: Marc Webb
Falcon, česká premiéra 20. března
