Nedlouho po Králi Artušovi se další slavný ostrovní příběh dočkal brutální modernizace. Jenže režisér předloňského Artuše Guy Ritchie se alespoň pokusil odvážně - byť nefunkčně - skloubit dva protichůdné žánry: velkolepé zasmušilé fantasy s ušpiněnou zlodějskou historkou, která zapadá spíše do současného Londýna.
Nový Robin Hood si od začátku nasazuje béčkovou kapuci a neúnavně na diváky vrhá jeden Molotovův koktejl za druhým.
Zapomenout je třeba na opravdu hodně věcí. Na les Sherwood či zelenou scenerii Anglie, které nahradily temné uličky a neustálý déšť v kombinaci s velmi ošklivými odstíny oranžové. Na sličnou Marianu, neboť i klacek Malého Johna má více šarmu než bytost zde zvaná Mariana, která se bezvládně potuluje dějem a nikoho, ani Robina Hooda, nezajímá. A především na celou partu, která se kolem legendárního zbojníka obvykle semkne.
Tady se totiž vypráví takzvaná "origin story", tedy příběh o zrodu hrdiny. Neboli věc, která dává smysl u rozsáhlých superhrdinských světů, kdy je v pořádku připomenout divákům samostatným filmem, jak se zrodila postava, která po desítky let obývá stovky komiksových sešitů.
Jenže u ucelených vyprávění typu Robina Hooda nebo zmíněného Artuše taková "origin story" v podání dnešního Hollywoodu zjevně znamená: "Natočíme, co se stalo předtím, než ten a ten známý příběh začal být zajímavý".
A tak se na závěr Artuše objeví památný kulatý stůl a na konci Robina Hooda se hrdinové konečně vydávají do lesa Sherwoodu. Jako by divákům slibovali: "Příště už to třeba bude stát za to." Příště však už publikum bude sedět v úplně jiném kinosále.
Snímek Robin Hood nezahálí a místo starých známých lákadel posílá na diváky moderního revolucionáře, který se sem omylem zatoulal z demonstrací proti establishmentu.
Chvílemi je cosi zvráceně zábavného na sledování této politicky, logicky i esteticky pomýlené aktualizace známého mýtu.
Od úvodních válečných scén z Iráku, tedy pardon, z Arábie, kde maurské salvy šípů útočí na křižáky s kadencí a razancí kulometné palby. Přes dekadentní večírek u šerifa z Nottinghamu, který vypadá jako hodně ujetá party v Las Vegas. Až po celou zápletku, v níž se Robin Hood s využitím moudrého maurského parťáka snaží zabránit válce tím, že destabilizuje její financování.
Ačkoli padají věty plné slovních spojení typu "redistribuce bohatství", aktuální politické pozadí je jen braková kulisa. Režisér Otto Bathurst přitom má zkušenosti s výtečnou politickou satirou z prvního dílu seriálu Black Mirror, ale také s vyprávěním zábavných žánrových příběhů z první řady krimi seriálu Peaky Blinders.
Jenže ve svém celovečerním debutu se Bathurst střetl s větrnými mlýny v podobě zcela pomýleného scénáře, a tuto bitvu skutečně nebylo jak vyhrát.
Představitel Hooda Taron Egerton byl skvělý ve filmech Kingsman, kde hrál zástupce plebsu, který se pokouší proniknout do světa gentlemanů. Nyní však ztvárnil lorda, jenž mluví jako největší "vidlák" ze všech postav, včetně skutečných vesničanů. Jako by celý film byl nějakým cvičením, kterak původní reálie a postavy zbavit všeho smyslu.
Až se člověku zasteskne po Kevinu Costnerovi, který sice v nejpopulárnějším zpracování legendy Robin Hood: Král zbojníků z roku 1991 hrál Robina, jako by si zrovna odskočil z pláže, ale všichni si ten jeho odskok z pláže pamatujeme. A navrch nejméně tucet ikonických scén.
Nový Robin Hood bohužel také obsahuje mnoho prvků, které nepůjdou jen tak vyhnat z paměti. Pár kýčovitých scenérií jako z televizní romance. Kostýmy, jaké si tvůrci někdy vypůjčili z Matrixu (v případě lesklého pláště šerifa z Nottinghamu), jiné nakoupili v levné konfekci. A především skvadru vesničanů s rudými šátky a středověkými verzemi Molotovových koktejlů v ruce.
Když vzbouřenci nastoupí proti Nottinghamovým těžkooděncům, historie je definitivně zapomenuta a divák se ponoří do úvah, co že ji vlastně nahradilo? Zjevně film, který bez ladu a skladu fetišisticky předhazuje aktuální témata bez skutečné relevance.
Robin Hood
Režie: Otto Bathurst
Vertical Ent., česká distribuční premiéra 10. ledna
A pokud závěr slibuje, že příště příběh konečně začne uprostřed Sherwoodského lesu, existuje jediná možnost, jak tam začít skutečně se ctí. Poslat na hrdiny smečku robotických vlků, naplno se urvat ze řetězu, přihlásit se ke svým béčkovým kořenům a přestat publiku namlouvat, že tu jde o víc než o ryzí brak.
Vzhledem k dosavadním finančním výsledkům filmu s rozpočtem okolo 100 milionů dolarů, který od listopadové americké premiéry celosvětově utržil necelých 80 milionů, ale třeba přijde ještě lepší rozhodnutí než zařadit do děje robotické vlky. Rozhodnutí už se do Sherwoodu vůbec nevracet.
