Recenze - Který tvůrce (a fakt nemyslím Bélu Tarra) si může úvodem svého filmu (ne)střihnout tříminutovou scénu, kdy statickým celkem donekonečna projíždí černé ferrari? Kdo nechá hlavní postavu snímku, který je závislý na scénáři, permanentně mlčet? A kdo spáchal barevné hravé spoty pro módní dům Dior, ale jeho filmy jsou přitom jedna velká kontemplace? Čtvrtý projekt Sofie Coppoly Somewhere je - stejně jako jeho autorka - suverénní, křehký a kultivovaný.

Než přistoupím k jeho adoraci, musím zdůraznit, že jsem též nějakou dobu žila po hotelích. Pravda, na rozdíl od ústřední postavy filmu Johnyho Marca jsem do zblbnutí nekoukala na soukromý striptýz blonďatých dvojčat, nesouložila s modelkou odnaproti ani nezkoušela přecedit pět kilo špaget čajovým sítkem. Ale vím, jak ubíjející je několikaměsíční krize, neproduktivní nuda a pocit, že nikam nepatříte.

Takový přístup nás zavede…

Foto: Bontonfilm

Chápu, máte chuť vrazit mi lopatu do ruky, ale (krom toho, že mi výše řečené dává výsadní právo Somewhere recenzovat) tím chci jen říct, že Sofia Coppola točí filmy svébytné a velmi osobní - prostě autorské. Což je hledisko, které se často opomíjí, případně rozmělňuje v nicneříkajících frázích; o propracované metodě a ucelené vizi tak bohužel víme kulové.

Pozornost se soustředí hlavně na dílčí "zajímavosti" omílané barevnými filmovými magazíny na lesklém papíře: všichni jsou obeznámeni s tím, že autorka dostala za scénář ke Ztraceno v překladu Oscara, cenu pro nejlepší film z loňských Benátek má Somewhere beztak jen díky jejímu kamarádství s Quentinem a Elle Fanning hraje a vypadá na svůj věk fakt rajcovně.

Že Somewhere u nás běží pod distribučním názvem Odnikud někam, pak vystihuje úchylnou tendenci jakékoli dílo co možná nejjednoznačněji vysvětlit a zasadit do srozumitelných schémátek (předchozí film Marie Antoinette to schytal v podobě růžové přelepky DVD edice pro romantiky). A zvlášť v případě Odnikud někam nás takový přístup zavede… prostě někam. Ano, úběžníkem filmu skutečně není komplikované hledání, či snad dokonce nalezení vztahu otce k dceři.

Foto: Bontonfilm

Styl Sofie Coppoly je natolik osobitý, že je ihned zřejmé, čí film sledujeme. A Somewhere je zatím zdaleka nejvycizelovanější: konzistentní, stylový a zároveň minimalistický, nic nepřebývá ani nechybí; je z něj cítit absolutně soustředěný výkon všech zúčastněných.

Autorka nemá potřebu spojovat se s trendy; nepodbízí se popkulturními cukrátky ani nás nekrmí samoúčelnou art snobárnou. Když dcera hlavního hrdiny referuje o sáze Twilight, mnozí by si neodpustili povýšenecký vtip nebo prvoplánové rýpnutí, ale přichází jen neutrální konstatování "Hm, tak teda jo".

Ona se otce nesnaží přesvědčit, že je to super, on jí nevysvětluje, že je to kravina. Pointa nespočívá v zaujímání postojů, ale v předvedení dokonalého okamžiku letního odpoledne, kdy i ping-pongový míček má ten správný zvuk.

S tím kontrastuje frustrace a stísněnost zabordeleného hotelového pokoje. Takový prostor je (stejně jako v předchozích filmech Versailles, Tokio nebo americké maloměsto) svět sám pro sebe, nezávislý a odtržený od všeho vnějšího. Disponuje vlastními pravidly a postavám, které ho obývají, vnucuje jasně vymezené role.

Dílčí vítězství

Kdo je Johny Marco? Filmová hvězda, děvkař, otec. Téměř nemluví a my jen dlouhé minuty sledujeme, jak se mechanicky věnuje všedním aktivitám. Projíždí se ve své káře, spí, popíjí, pracuje, souloží; nebo se stará o dceru, když si její matka zmizí neznámo kam. Prostě vykonává, co se od něj v danou chvíli očekává.

Foto: Bontonfilm

Foto: Aktuálně.cz

Stejně tak jeho okolí. Asistentky, milenky, maskéři, hotelový personál - všichni se naučeně pohybují v bezpečně známých souřadnicích. Problém nastává při pokusu o vystoupení ze zaběhnutých vzorců, které vždy provází konflikty a emocionální újmy.

Nečekaná povinnost věnovat se dlouhodobě dceři není impulzem k tomu, aby se z Johnyho stal ideální táta, ale je pro něj především minovým polem emocí. Dokud s hereckou partnerkou mechanicky pózuje fotografovi, je všechno v pořádku. Poté, co si v pauze mezi záběry spontánně vyříkají svůj "vztah", je ona v háji a on za idiota.

Přes nánosy nekonečných promluv, otázek a frází se horko těžko něčeho dobereme; prostředek, který by měl postavy někam posunout, tady selhává. Vše vyslovené je buď součástí role, nebo marným pokusem reprodukovat zážitky a zkušenosti, které jsou verbálně nepřenosné. Jakákoli interakce končí kolapsem.

Zásadní je scéna, v níž Johny sleduje krásku v kabrioletu. Banální situace ponouká k rozvíjení nejrůznějších scénářů (osudové setkání, bondovská honička, tragický zvrat). Iluze možností je dokonalá, ale pochopitelně se nestane NIC. Naděje na vytržení z nudy chcípne ve slepé uličce. Ouč. Je v tom komika, ironie i bezvýchodnost.

A to je princip celého filmu. Dílčí vítězství přichází, pouze když se podaří obejít bariéru slov; pohledy, gesta, případně společná pařba Guitar Hero jsou vševypovídající, ale svou prchavostí v konečném důsledku zraňují.

Je skvělé, že autorka byla nekompromisní a z řetězení slepých uliček neslevila. V tomto ohledu je Somewhere zatím její nejtísnivější film. Johny Marco byl, je a bude… někde. Ergo ten distribuční název asi nakonec nějaký smysl má.