Recenze - „Honzo, pojď, už to začne." - „Už nastavovali zrcadlo?" - „Ještě ne." - „Já přijdu, až nastavěj zrcadlo." - „Americký film Harpuna, který vám teď nabízíme, nastavuje nemilosrdně zrcadlo měšťácké společnosti, v níž je dolar alfou a omegou života. Snímek natočil v roce 1962 režisér Francis S. Jones."
Tuhle scénku si asi dobře pamatujete. Ale snímek Harpuna jste určitě neviděli, protože je vymyšlený, stejně jako jméno jeho údajného režiséra.
Za socíku se nicméně v televizi nastavovalo zrcadlo pořád. Tedy jen těm na Západě. Celkem živě si pamatuju i to, jak se v kinech mohly hrát hlavně ty americké filmy, které ukazovaly prohnilý kapitalismus a imperialismus. Rodiče z nich vždycky přicházeli šokováni, ale pak si říkali, jestli by do té hrůzy raději nechtěli emigrovat než zůstat v té naší hrůze.
Problematický za všech režimů
Oliver Stone patřil k režisérům, jehož filmy Salvador, Četa a Wall Street naplňovaly dokonale model kritických děl - která jsou ovšem zároveň svým předváděním zkaženosti ohromně přitažlivá. Dávaly tušit cosi o tom, že někde sice existuje svět, v němž je pracující třída všemožně vykořisťována, ale zároveň je o tom možné natáčet tak intenzivně působící filmy.
Vrchní schvalovači uznali, že přípustné bude v kině pustit jenom Četu (1986) - a to s dvouletým zpožděním. S Wall Streetem (1987) vcelku otáleli, přece jen předváděl buržoazní přepych způsobem, že by se to mohlo i někomu líbit; nakonec byl uveden až v dubnu 1990, i když byl zakoupen ještě krátce před listopadem.
Malá vzpomínka na minulost slouží k tomu, že tvorba Olivera Stonea působí problematicky za všech režimů. Dnes se mu u nás vyčítá hlavně naivní levičáctví a ochota přistupovat na konspirační teorie; náročnější diváky pak odrazuje spíš to, jak jsou jeho poslední filmy formálně banální.
Stone byl vždycky moralista a měl ve zvyku silně útočit na emoce, ale nikdy nebyl tak kýčovitý jako ve World Trade Center, kde rekonstruoval v hrané podobě pád Dvojčat; a nikdy nebyl tak usedle televizní jako v hraném portrétu George Bushe nazvaném W.
Pro určitou skupinu diváků zosobňují Stoneovy filmy „to lepší z Ameriky", jako jakýsi „poslední důkaz svědomí", nicméně v českých médiích převládá spíše pohled, že dělat politické filmy je z principu špatně, protože tím automaticky sklouzáváte do agitky a jakékoli agitování je přece hřích - natož má-li levicový nádech.
Nejlepší počin za více než deset let?
Je pak docela překvapivé, když film, který se zdá být nejotevřenějším komentářem k současné globální situaci, je přijat natolik vlídně. Pokračování Wall Streetu s podtitulem Peníze nikdy nespí zachycuje s odstupem nástup velké finanční krize, která postihla celosvětové trhy v roce 2008 a dnes slouží jako omluva pro všechno. Co tedy může za to, že je Wall Street dvojka považovaný za nejlepší Stoneův počin za posledních více než deset let?
Určitě výkon Michaela Douglase, kterého jsme už dlouho neviděli ve velké výrazné roli, přičemž v hodnocení se mísí jednak nějaké „znalecké ocenění" toho, jak herec hladce vklouznul do staré postavy, jednak je v tom kus nostalgie po „zlatých dobrých časech", což snímek podporuje svým způsobem vyprávění i stylovými prostředky. Je v tom i obecná fascinace filmovými padouchy „džejárovského typu" a konečně i špetka soucitu, který sice nezapadá do estetického zážitku, ale je důležitý.
Při sledování tváře zestárlého Gordona Gekka si uvědomujeme i stárnutí herce, a dokonce jeho ohlašující se nemoc. Těžko si při proslovu potrestaného makléře při proslovu o tom, jak je žití na úrok rakovinou naše světa, odmyslet, že sám Douglas bojuje s nádorem. Nelze říct, zda jde o záměr, každopádně filmové monstrum se tím na chvíli zlidšťuje.
Čtěte také:
Hrabivec Douglas se vrátil na Wall Street i na vrchol
A navíc to zapadá do celkové logiky scénáře. Film totiž velmi mazaným způsobem vrací Gekka na scénu jako ztroskotance a jako „toho, kdo prozřel", a dokonce vidí dál než ostatní a může předpovědět světovou krizi. A právě tím se rozehrává velká mefistofelská hra, když Gekko náhodou nalézá nového učedníka - přítele své odcizené dcery - a začne ho zaškolovat do tajemství finančních machinací, aby mohla být provedena „spravedlivá pomsta".
Tajemství Velkého vtipu
Mladý Jacob, který se věnuje ekologickému byznysu („zelená dnes vydělává nejvíc zelených papírků") totiž přijde o starého mentora Louie Zabela, jehož banka se zhroutí v předvečer velké krize jako první a napomůže tomu i nelítostný finančník Bretton James (Stoneův oblíbený Josh Brolin).
Gekko pak jako náhradní mentor a „zavržený otec" v první půli filmů stojí na správné straně a říká ty věci, které chtějí slyšet lidé smýšlející v podobném duchu jako sám režisér snímku. Zatímco v prvním filmu Stone Gekka sledoval jako uhrančivý objekt vlastní nenávisti vůči určitému typu lidí, nyní z něj dělá po určitou dobu svého mluvčího.
Není to ovšem jediná rafinovanost, které se na nás nový Wall Street dopouští. I když samozřejmě, právě onen žánrový rozměr „osobní msty" a nejasných dvojitých motivací postav mu dodává na žánrové dramatičnosti. Svým způsobem je možné nevnímat politický rozměr filmu, ale brát ho z velké části jen jako psychologickou a taktickou partii mezi dvěma různě velkými zlosyny a hlavním mladým hrdinou, u nějž tak docela nevíme, jak moc je kladný. (Shia Labeouf ho navíc hraje přesně takto dvojznačně.)
Zápas o duši mladého muže ostatně Stone měl jak v prvním Wall Streetu, tak i Četě - jde vyloženě o metafyzické schéma, kdy se dvě otcovské figury přetahují o to, na jakou cestu se dosud nevinný nováček vydá.
Jenomže toto všechno je součástí ještě jednoho velkého vtipu, který - obávám se - řada diváků nechápe. Ne, že by byl extra složitý, dokonce se k němu dlouho schyluje a v průběhu vyprávění dostáváme řadu nápověd. Ale chce to přenést se z žánrového světa intrik a osobních příběhů na vyšší úroveň.
Scenáristé Allan Loeb a Stephen Schiff a Stone rámují příběh prologem, v němž možná až trochu velikášsky nastiňují dějiny vesmíru v podobě otázky: Jsme tu z nějaké příčiny, nebo je vše náhoda? Nejde jen to, že jde o ústřední spor debaty ve věci kreacionismus versus evoluce, která hýbe Amerikou a že se jedná o další z řady Stoneových provokací vůči „dominantní ideologii" - ať se tím myslí křesťanství nebo kapitalismus.
Dobrá frajeřina
Onou otázkou se film vymezuje nejen vůči postojům „konzervativců" i „liberálů". Jde rovněž o vystižení rozdílu mezi klasickým vyprávěním, které vidí svět fikce jako uzavřený a kde všechny otázky budou vyřešeny, a mezi vyprávěním moderního typu založeném na nahodilosti, nemotivovanosti a otevřenosti.
Ještě jinak a polopaticky: konec sugeruje na konci cosi jako happy end, velké shledání a polepšení padouchů. Hodně diváků to rozčiluje a mají pocit, že se Stone nějak zpronevěřil sám sobě. Ale film přece hned na začátku říká: žijeme nejspíš jen díky náhodě. Celý Velký třesk je jen bublina. A metafora bubliny pak zvolna prolétává celým dějem.
Nejvíce se upozorňuje samozřejmě na „finanční bublinu", kdy se operuje s virtuálními penězi a vůbec abstraktními komoditami a jednou musí vše prasknout. Jenomže film říká něco mnohem radikálnějšího - cokoli, v čem žijeme, je jen naše dosavadní osobní bublina iluzivního štěstí. Nejenomže tu jednoho dne nebudeme přímo my jednotlivci, ale ani lidstvo tu nebude. Lidé věří krásným iluzím, věří na happy endy, ale i to jsou jen bubliny.
Domnívám se, že Stone vůbec na stará kolena nevyměkl a nepodřídil se svým filmem zákonům trhu, ale naprosto nadrzo se těmto zákonitostem vysmívá. Dává nám happy end, jejž nám ihned prezentuje jako falešný a dočasný.
Kdyby se mu podařilo jen oživit dávnou, doslova a do písmene kultovní postavu a za nových podmínek znovu rozjet model už trochu staromódního konverzačního dramatu, pořád by to recenzentům asi bylo málo. A dokonce i k oné aktualizaci by mu někdo mohl říct, že přichází již příliš pozdě - podobně jako to bylo vyčítáno Greengrassovu dramatu Zelená zóna o hledání neexistujících zbraní hromadného ničení v Iráku.
Nejsem si ani jistý tím, jestli celá zápletka a používaná burziánská hantýrka nebudí v divácích s ekonomickým vzděláním podobně útrpný úsměšek jako u lékařů sledování většiny doktorských seriálů. (I když vždycky můžete snímek obhájit tím, že vlastně ona nesrozumitelnost patří k věci - protože základem krize moderního světa je, že expertům nikdo nerozumí.)
Ale vystřelit si takto z očekávání publika a sledovat ono rozhořčení nad tím, „že to končí dobře", to už je dobrá frajeřina.
| Wall Street: Peníze nikdy nespí | |
| Wall Street: Money Never Sleeps | |
| Žánr: | Drama |
| Režie: | Oliver Stone |
| Obsazení: | Shia LaBeouf, Michael Douglas, Josh Brolin, Carey Mulligan, Frank Langella, Susan Sarandon, Charlie Sheen, Vanessa Ferlito, Eli Wallach, Natalie Morales, Brian Distance, James P. Anderson, Oliver Stone, Donald Trump, Jason Clarke, John Bedford Lloyd, Tom Mardirosian, Eloise DeJoria ad. |
| Délka: | 133 minut |
| Premiéra ČR: | 30.09.2010 |
