Recenze - Bylo jen otázkou času, kdy se někdo, disponující solidním rozpočtem, pokusí filmově zpracovat jednu z nejtragičtějších přírodních katastrof posledních sto let. Ničivá vlna tsunami, která na Vánoce v roce 2004 zasáhla pobřeží několika asijských států a zabila 240 tisíc lidí, se nesmazatelně zapsala do kolektivní paměti Západu nejen proto, že kvůli ní zemřelo velké množství evropských a amerických turistů, ale i proto, jak dokonale byla pokryta díky okamžitému zpravodajství kanálů typu CNN, využívajícímu i svědectví domácích videí.

Foto: Bontonfilm

Informování o tsunami bylo dokonalé drama, kterému se těžko dalo odolat, a tak je zcela pochopitelné, že se tématu chytili filmaři, aby se pokusili vytěžit emociální potenciál téhle tragédie (žánr katastrofického filmu se stále častěji pouští do pseudodokumentární rekonstrukce skutečných událostí - ve vrcholné podobě třeba ve snímku Paula Greengrasse Let číslo 93).

Jenže způsob, kterým se věci chopil ambiciózní španělský režisér Juan Antonio Bayona, jeví se poněkud nešťastným a pro oběti a přeživší možná až urážlivým. Film Nic nás nerozdělí bombarduje diváka vypjatými scénami a vykalkulovanými emocemi v tak rychlé kadenci možná proto, aby zamaskoval, že se pod efektním nánosem skrývá kýčovitý scénář plný nejzprofanovanějších klišé.

Utrpení Naomi Wattsové 

Autor přeceňovaného duchařského hororu Sirotčinec svou kariéru buduje na laciných šocích. Už první minuty filmu, které předcházejí katastrofě, nabízejí několik rutinních béčkových triků: pohled kamery z perspektivy dosud klidného oceánu, turbulence na palubě letadla, jímž do Thajska na svátky přijíždí rodinka Belónů: Henry (Ewan McGregor), Maria (Naomi Wattsová) a tři chlapci Lucas (Tom Holland), Thomas (Samuel Joslin) a Simon (Oaklee Pendergast).

Foto: Aktuálně.cz

Autoři se v úvodních titulcích zaštiťují průpovídkou, že film vznikl podle skutečných událostí (s důrazem na sousloví „true story", které na plátně svítí ještě pár vteřin poté, co zbytek věty zmizí).

Příběh přežití a znovushledání jedné rodiny znevěrohodňují už v úplném základu, když národnost hrdinů změní z pragmatických finančních a marketingových důvodů ze španělské na anglickou. Ale celé vyprávění je evidentně vycucané z prstu a Bayona se snaží v každém momentu maximalizovat v divákovi buď strach o hrdiny a nepříjemný pocit, nebo naopak pocit dojetí.

Foto: Bontonfilm

Náraz smrtonosné vlny na pobřeží je přitom vykreslen velmi sugestivně a člověka přiková do sedaček. Těch pět minut boje o život, v němž sledujeme, jak se Maria v prudkém kalném proudu vody pokouší udržet u svého syna Lucase, vypadá, jako by bylo ze zcela jiného filmu nějakého schopnějšího tvůrce.

Pak se všechno vrací do kolejí béčkových naschválů, které se ale v některých chvílích úspěšně schovávají v syrovém kabátku exploatačního „survival hororu".

Cynický koncept

Naomi Wattsová si za svůj výkon vysloužila nominaci na Oscara, ale při vší úctě a při vědomí toho, že je to skvělá herečka, tady svůj talent vůbec nemusela využít. Jeden ze zámořských kritiků překřtil film s odkazem na výživný pašijový opus Mela Gibsona na Utrpení Naomi Wattsové.

Foto: Bontonfilm

A její role skutečně spočívá v tom, že v první půlce s věrohodně vypadající dírou v noze a v ňadru skučí se zkřivenou grimasou v bolestné agónii, zatímco v druhé polovině leží nehybně na lůžku v thajské nemocnici s tváří pokrytou velmi silnou vrstvou bílého mejkapu a nemá na práci nic jiného, než umírat. 

Druhá dějová linie sleduje zbytek rodiny - ztrápeného Henryho, jemuž scénář také předepíše jednu potenciálně oscarovou etudu nervového zhroucení do telefonu, a zbývající dva chlapce, které otec, trpící utkvělou představou, že najde svou ženu v sutinách na pobřeží, posadí do dodávky odvážející přeživší kamsi do hor a vystaví je tím zcela mimózní filozofické etudě Geraldiny Chaplinové o zrodu a smrti hvězd.

Těžko říct, co nakonec na snímku Nic nás nerozdělí irituje nejvíc. Možná závěr, v němž se všichni aktéři v přeplněné nemocnici a přilehlém okolí asi patnáct minut osudově míjejí, aby se všichni najednou během pár vteřin hezky shledali. Nebo skutečnost, že ačkoli jde o katastrofu, která přece jen nejvíc postihla místní obyvatele, ti se ve filmu jen občas mihnou jako nepodstatná stafáž - jako milí, byť poněkud neurvalí vesničtí zachránci nebo anonymní ošetřovatelé v nemocnici.

Na filmu Nic nás nerozdělí mi ale asi nejvíc vadí celý jeho cynický koncept. Snaha vytěžit tímto nevkusným mixem dryáčnického melodramatu a exploatačního hororu co nejvíc z katastrofy, jejíž rozměry si lze jen těžko představit a jejíž hrůzu nedokáže přes všechnu tu okázalou prezentaci zkázy a utrpení ani vzdáleně evokovat.