Recenze - Proč si čas od času nezahrát na ďáblova advokáta? Být znechucen třetím dílem Transformers a vypsat se z toho je snadné a předvídatelné. Zdá se, že to postihlo i letité fanoušky režiséra Michaela Baye a předhánějí se v tom, jak dát najevo, že tentokrát to jejich jindy oblíbený tvůrce přehnal. Ve filmu je příliš mnoho postav, děj je komplikovaný do nepřehlednosti a zároveň stále myšlenkově primitivní. A akce, na níž všichni čekali, sice bombastická, ale ubíjejícím způsobem monotónní.
Klidně bych tu mohl zkopírovat velkou část své recenze na druhý díl Transformerů, protože většina výtek se dá zopakovat. Částečně to souvisí s tím, že Steven Spielberg už u druhého a třetího dílu nebyl hlavní, ale jen výkonný producent, a sám se věnuje přípravám na podobnou sci-fi Robocalypse, takže Baye příliš nehlídal. Zmizela (vlastně staromódní) elegance prvního dílu, který se odehrával v duchu „E. T. nevolat domů, ale nakopat vám zadek", a nahradila ji těžkopádná touha exhibovat.
Jiná akce
Jenomže v případě třetího dílu Transformers se ono exhibování má trochu jinak. Náhled (a to fyzicky doslova) mění 3D formát. Po Avatarovi tu byl jediný hollywoodský vysokorozpočtový film točený stejným kamerovým systémem, podivně nepovedený Resident Evil: Afterlife, a pak ještě jeskynní survival horor Sanctum. Transformers 3: Dark of the Moon jsou první 3D hraný film po Avatarovi, který využívá - ovšem po svém - možnosti trojrozměrného zobrazení kupodivu nejen k atrakcím, ale i k vyprávění. Ostatně, pánové Cameron a Bay si o možnostech 3D hezky veřejně popovídali.
Spousta lidí si pak poněkud nespravedlivě stěžuje, „že se Transformerech 3 první hodinu a půl nic neděje" - ale ono se toho přitom děje hodně, jen to není akce, jak ji chápou lidé vyrostlí právě na filmech Michaela Baye.
Hlavní hrdina Sam po dokončení školy nemůže najít práci, přestože byl oceněn prezidentem Obamou jako národní hrdina za to, že pomohl zachránit svět. Snaží se neztratit poslední zbytky sebeúcty a lásku (či apoň přízeň) své nové přítelkyně, neboť cítí, že by mohla být přitahována svým bohatým šéfem.
Mezitím sledujeme, jak hodní Autoboti (klan Transformerů) zjišťují, že americká vláda, jíž nyní šlechetně slouží, před nimi tajila, že posádka Apolla 11, která v roce 1969 cestovala na Měsíc, zde objevila havarovanou transformerskou loď a v ní zvláštní součástku. Ta by měla být zdrojem nekonečné energie, ale lidstvo netuší, že kvůli ní by zároveň mohl nastat konec našeho světa.
Vskutku, film má zhruba hodinu a půl dlouhou expozici, kde se střídá situační komedie s prvky satiry a sekvence, které připomínají tajuplná intra z počítačových her (jednou jsme na Měsíci, pak zas v Černobylu). Pokaždé se přitom noříme do hlubin prostoru a odhalujeme nová zákoutí a perspektivy - jak je koneckonců zaznamenáno už v názvu (Odvrácená strana Měsíce).
I při Samově tragikomickém putování životem odhalujeme hlubiny jeho zoufalství, jež jsou dány průhledy na depresivní „open space officy", kde by měl trávit svůj pracovní čas. Jakási nadpozemská dokonalost tvarů jeho nové přítelkyně Carly je zase bezostyšně a výslovně srovnávána s karosériemi automobilů. Beze všech těch obrazových kompozic uspořádaných do hloubky a různého objíždění objektů by ona hodina a půl nedávala smysl.
Paradox celé trilogie
Těžko říct, zda podobnou filmařinu označit za vypravěčské mistrovství, ale není vhodné mluvit o formálním samoúčelu - obrazy tu nejsou vystavovány pouze k obdivu nebo ohromení, ale skutečně spolupracují s tím, o čem film je, a podporují jeho působivost. Problém se samozřejmě ukrývá v tom, že stále sledujeme film s naprosto pubertální mentalitou, takže všechno využívání trojrozměrnosti nám může připadat zbytečné.
A mnoha lidem dokonce nudné - což je největší paradox celé trilogie o Transformerech, která se jinak až posedle snaží být atraktivní. Každopádně Michael Bay přešel kvůli 3D k mnohem pomalejšímu tempu střihů, záběry jsou podstatně delší a kamera se tekutě a beztížně vznáší chvílemi vskutku opojně závratným způsobem.
Další paradox přichází, když se uvědomíme, že kvůli ustavičnému digitálnímu morphingu přestávají mít objekty jakoukoli pevnou podstatu, a svět se jeví jako kaleidoskop a chvílemi čirá abstrakce. Bay tak opouští figurální základ filmového umění a započíná novou éru kinematografie. Ne, nedělám si legraci. Transformers coby zosobnění nejtupější komerce opravdu překračují dosavadní hranice toho, jak se ukazuje akce, a co je vůbec jako akce chápáno.
Jde svým způsobem o chybu v systému, nezáměrný důsledek určitého úsilí „udělat nadupaný biják". Základy už byly položeny v prvním díle, o druhém díle už vycházely napůl ironické uměnovědné eseje, ale u třetího dílu to je jasné, a také proto nejvíc odpuzuje příznivce ony „tradiční bayovské akce", která přitom stojí na stejně hloupých a dramaturgicky rozpadlých scénářích. Ovšem 3D, kdy obraz nejen útočí na diváky, ale vyloženě se rozkládá a hroutí do sebe, tomu dodává netušené grády.
Nejsem první, koho napadlo, že Michael Bay zjevně miluje svoje roboty víc než lidské postavy, které jsou všechny do jedné nesympatické, případně působí jako umělé přeludy (ať je to blondýnka Carly nebo voják v podání Joshe Duhamela, jednoho z filmových představitelů nestárnoucího obrazu Doriana Graye). Jindy výteční herci jako John Turturro, John Malkovich nebo Frances McDormandová jsou tlačeni do otřesných karikatur. A vůbec většina postav působí jako zbytní pěšáci.
Rozpad hodnot v Hollywoodu
Nejpříznačnější scénou snímku je nakonec zmiňovaná pasáž, kde zlodušný slizký šéf přirovnává tělo Carly k designu automobilu - jeden typ sexuální úchylky, fetišismus, se pak rozvine do další, do návratu k dětskému stádiu polymorfní perverznosti, kdy nám film nabízí právě neustále se metamorfující se auta; oživlé hračky. Zní to dost šíleně, ale věřte, takový ten film je, a tento zdánlivý detail v jeho estetice a potěšení z ní hraje velkou roli.
K tomu se přidávají další významy: obrazy apokalypsy se stávají stále silnějším motivem v americké kinematografii. Vyplýtvávají se obrovské prostředky na její předvedení a zároveň se tím zahání nepříjemné pocity, že tato civilizace končí - protože zkáza je tu přijímána jako zábava. V případě série Transformers se ale zdá být demonstrována i nenávist k lidstvu nebo pohrdání jím. Což opět nemusí být vůbec bráno jako záměr autorů, spíše to tak nějak bezděky prosakuje.
V Transformers 3 se také (a tentokrát mazaně) propojuje absolutní nedůvěra k institucím: podporuje se tu víra v konspirační teorie, a zároveň se zde říká, že kdosi (vláda, armáda, hodní autoboti...) stojí na naší straně. Rozluštit, zda je tento film zastáncem „holubičí" či „jestřábí" americké zahraniční (zde mezigalatické) politiky, prakticky nejde.
Při sledování oné expozice a lehkém nudění se mi mimochodem došlo, že jde také o zajímavý příspěvek na téma "korporátní firemní kultury". Základní dějové východisko totiž musí velmi silně oslovovat ty, kteří pracují ve velkých firmách a cítí se podcenění. Můžete klidně zachránit svět, ale pořád s vámi budou jednat jako s onucí, protože jste se nenarodili do té správné rodiny a nemáte styky.
Rozebírat Transformers 3 tímto způsobem tedy dovede zabavit skoro stejně dlouho jako sledovat, jak se rozebírají a skládají oni sami. Jde o dílo, v němž je motivů, situací, scén a střihů za dva či tři filmy. Většina lidí by asi chtěla jen jeden. Ale tím se snaží jen onu zábavu zkrotit, aby si nemuseli připustit, že všeobecný rozpad hodnot v hollywoodských trhácích je opravdu tak monstrózní.
| Transformers 3 | |
| Transformers: Dark of the Moon | |
| Žánr: | Akční, Dobrodružný, Sci-fi |
| Režie: | Michael Bay |
| Obsazení: | Shia LaBeouf, Hugo Weaving, Tyrese Gibson, Frances McDormand, John Malkovich, Ken Jeong, Alan Tudyk, John Turturro, Peter Cullen, Kevin Dunn, Patrick Dempsey, Rosie Huntington-Whiteley, Josh Duhamel, Keiko Agena, Frank Welker, Tom Kenny, Karyn Parsons, Glenn Morshower ad. |
| Délka: | 154 minut |
| Premiéra ČR: | 30.06.2011 |
