Recenze - Komedie je nejproblematičtějším žánrem, který je velmi volný, není svázán žádnými vypravěčskými pravidly, typickými postavami či proprietami. Oproti thrilleru, westernu, hororu či gangsterce v ní nenalezneme žádné jednotící danosti, na jejichž rozvíjení a variacích by pak spočívala kvalita konkrétního díla. Na druhou stranu však jsou postavy i zápletky komedií svázány velmi silným jednotícím prvkem; jejich konstrukce či profilace úzce souvisí s kvalitou humoru a vtipu, který je jediným základním stavebním kamenem.
Proč tento obecný a poněkud triviální úvod? Protože adaptace švédského literárního fenoménu Stoletý stařík, který vypadl z okna a zmizel je ukázkovým případem snímku, který hýří vtipem i ambicemi, přesto se mu nedaří najít vyváženou polohu, v níž by veškeré zbraně, které tasí, pálily do černého. Humor má svou logiku, potřebuje přesné načasování a správné dávkování a navíc je převod z jednoho média do druhého obzvlášť pro komiku velmi choulostivou záležitostí.
Kopec peněz a problémů
Skandinávská žánrová četba je v poslední době skvělým vývozním artiklem a Stoletý stařík je po všech těch temných detektivkách první humoristická kniha, která se stala podobným fenoménem. Tento prostý fakt vzbuzuje důvodné podezření, že úspěšnost je jediným argumentem pro převod na plátno.
Je totiž jasné, že kniha mísící módně postmoderně zamotaný žánrový krimi příběh s vydatnými flashbacky do historie celého dvacátého století není vhodnou látkou pro dvouhodinový film.
Allanu Karlssonovi se ve starobinci dvakrát nelíbí. Před chystanou oslavou stých narozenin odtud unikne hezky po klukovsku: oknem. Na nádraží, kde čeká na autobus do nejvzdálenější stanice, na niž mu vystačí drobné v kapse, se náhodou dostane ke kufru, v němž čeká velké překvapení. Když v cílovém zapadákově, kam vlaky skoro nejezdí, a když už, tak z nich rozhodně nikdo nevystupuje, po pár panácích s místním nádražákem kufr otevřou, vyvalí se na ně kopec peněz a ještě větší fůra následných problémů.
Úvod snímku šlape a sveřepější severský humor si snadno získává sympatie diváků. Už samotná tato zápletka by vystačila na svěží komediální krimi. Jenže vedle této linky, která pomrkává po všech těch bláznivých posttarantinovských gangsterkách střihu Guye Ritchieho a jeho klonů či epigonů, se filmem line jako červená nit, či mnohem spíše jako doutnající šňůrka dynamitu Allanova barvitá a třaskavá minulost.
Celkem prostoduchý Allan, který řízením osudu sehrál klíčovou roli v běhu moderních dějin, je následníkem Woody Allenova Zeliga či spíše Forresta Gumpa, neboť gumpovský kýč je mu určitě bližší než sevřený Allenův styl, v němž sice též najdeme kulometnou kadenci vtipu, ale rozhodně nejde o střelbu od boku.
Allan a jeho věrný kamarád dynamit se otřou o všechny důležité momenty studenoválečného třeštění, čím více však jsme svědky jeho popíjení se Stalinem či Frankem, čím více kolem ve zkratkovitých výjevech defilují postavy jako debilní bratr Alberta Einsteina, tím více film opravdu připomíná explozi, kterou neodpálil trhavinový expert, ale prostoduchý nadšenec.
Optika stoletého chlápka
Snímek po velmi zábavné úvodní půlhodince začne ztrácet tempo, byť kadence vtipů a komických událostí rozhodně nepolevuje. U překombinovaných zápletek současných krimi, mísících obvykle tři a více dějových linií, jsme si zvykli na určité drobné logické lapsy, které však bývají setřeny překotným tempem vyprávění a zábavností charakterů. A zvykli jsme si, že postavy jsou notně nadsazené.
Snímek na podobnou estetiku chce navázat i obsazením Alana Clarka do role hlavního záporáka. Jenže chlápek, který v Podfu(c)ku řešil všechny „problémy“ tím, že je dal sežrat prasatům, tady už není postavou nadsazenou, ale kompletně karikaturní. A jak známo, karikatury nemohou být cool, jsou pouze směšné.
Jelikož tu žádná postava (s výjimkou Allana, jehož dějinné eskapády však neslouží k charakterizaci, ale jenom k vršení komiky) nedostane prostor a neodhalí se ani jediná podrobnost o původu peněz či motivacích gangsterů a vztazích mezi nimi, nezbývá nám v druhé půli filmu už skoro nic jiného než kroutit hlavou. Třeba nad tím, proč mafiánský boss spolupracuje s bandou retardovaných Švédů, když jde o desítky milionů, a proč vlastně nebyli Allan a jeho kumpáni, které postupně cestou nabere, lapeni už dávno. Příležitostí by se v rámci zápletky vyskytlo hned několik.
Jediná optika, z níž by snímek dával smysl, je pochopitelně optika stoletého chlápka, kterému už na ničem nesejde, může se chovat sveřepě, podivně, nelogicky, cynicky a jakkoli jinak si momentální vtip žádá. Prostě si užívá, protože už ho toho v životě mnoho nepotká a pobral dost cynismu na to, aby se zaobíral posledním soudem. Proč by však k takovému chování měl strhnout všechny postavy okolo, jimž někdy je sotva nad třicet, moc jasné není.
A tyto výtky by mohly být vlastně lhostejné, kdyby snímek fungoval jako skvělá komedie. Jenže opravdu podařený vtip se ve druhé půli vyskytne tak jednou za dvacet minut, takže je plně legitimní uvažovat nad ostatními ambicemi filmu, který nepochybně chce být novodobým Forrestem Gumpem a, byť vkládá mnohem více sil do černohumorné polohy, v posledku být vlastně též humanistickým snímkem, který zahřeje a přitom se vyhne přílišnému patosu.
Jenže Forrest Gump, jakkoli se především s odstupem času noří do poněkud kýčovitých vod, zůstává opravdovou postavou. Ve Stoletém staříkovi existují pouze figurky. Někdy prudce vtipné, po většinu času spíše věšáky na třeskuté situace s promarněným potenciálem.
Největší Čech v gangsterce
Pro našince je tu samozřejmě ještě jedna ikonická postava, kterou Allanovo počínání připomene. Největší Čech Jára da Cimrman.
Stoletý stařík, který vypadl z okna a zmizel (65 %)
Stoletý stařík, který vypadl z okna a zmizel až na několik výtečných příkladů omamného vtipu nabízí jen spoustu plácání se do stehen. Mohla by z něj být zábavná komedie, nebo komediální gangsterka. Výsledná směs obojího je možná třaskavá, nikoli však napínavá či třeskutě vtipná. Opravdu podařený vtip se ve druhé půli vyskytne tak jednou za dvacet minut, takže je plně legitimní uvažovat i nad ostatními ambicemi filmu, který nepochybně chce být novodobým Forrestem Gumpem. Jenže ve Stoletém staříkovi (na rozdíl od postavy Gumpa) existují pouze figurky, většinu času spíše věšáky na třeskuté situace s promarněným potenciálem.
Jenže zkuste si ho představit v současné cool gangsterce. Že to nejde? Samozřejmě že ne. A tak musí přijít na pomoc hromada náhod, aby se snímek proklopýtal ke kýženému konci.
Mohla by z něj být zábavná komedie gumpovského ražení. Anebo komediální gangsterka s překotným tempem. Výsledná směs obojího je sice možná třaskavá, nikoli však napínavá či třeskutě vtipná.
Ale jak jsme naznačili na začátku, humor je ošemetná věc. Na projekci během Febiofestu se celé kino smálo. Jeden z prvních velkých moderních teoretiků humoru Charles Baudelaire popisuje svrchovaný humor jako směs něčeho nevinného a šíleného až ďábelského.
Jen komika, v níž se snoubí obě tyto polohy, má účinek podobný intoxikaci. Stoletý stařík však, až na několik výtečných příkladů omamného vtipu, nabízí jen spoustu plácání se do stehen. Někdy je cynické, jindy dětinské. Oné rozporuplné směsi, v níž se naráz dotýkáme dětské nevinnosti i násilnického satanského úsměšku, je v něm však málo.
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Švédsko, 2013, 114 min. Režie: Felix Herngren. Předloha: Jonas Jonasson (kniha). Hrají: Robert Gustafsson, David Wiberg, Mia Skäringer, Alan Ford, David Shackleton. Premiéra v českých kinech: 15. května 2014.
