Tým režisérky a scenáristky Jitky Rudolfové přišel v roce 2013 se snímkem Rozkoš s Janou Plodkovou v hlavní roli. Širší veřejnost i kritika ho sice přehlédli, (pozornosti se tenkrát těšil Hořící keř), řemeslně i vypravěčsky však šlo o nezvykle vyspělé dílo.
Po čtyřech letech dostali nadějní filmaři díky internetové televizi Playtvak možnost znovu spojit síly. Sledují eskapády ředitelky hudební stanice Óčko Sabiny (stejně jako Playtvak součást mediálního domu Mafra), opět s tváří Jany Plodkové. Venku jsou již čtyři epizody, ale bohužel se zdá, že prvotní zklamané reakce byly na místě.
Co tam dělá?
Atraktivní prostředí televize Óčko je nakonec tou nejhůře využitou částí námětu, předně v důsledku špatného vykreslení pracovního "terénu". Není ani jasné, co vlastně Plodková jako ředitelka dělá, a pokud zrovna něco dělá, není jasné proč.
Hned v prvním dílu chce například tým Óčka obsadit na post moderátora svého pořadu youtubera. Plodková to označí za nesmysl a youtubery za parazity mediálního prostředí. Epizoda však končí, aniž by se k tomuto tématu vrátila, a neukáže, jestli hrdinka ustoupila tlaku, nebo našla lepší řešení.
Vzniklý konflikt nedojde katarze a divák jeho prostřednictvím nemá šanci protagonistku pochopit. Proč šéfuje týmu mainstreamové hudební televize, když se jí protiví mainstreamová zábava? Jak si při vší negaci udržuje pozici? Jak pod jejím vedením televize vypadá? Těžko se věří, že by Óčko pod vedením této šéfové bylo stejné jako Óčko v našem světě.
Ve třetím dílu omylem v živém přenosu sprostě nadává na hosta pořadu, aniž by to pro ni mělo jakékoliv následky. Obecně se zdá, že se pohybuje v prostředí, do nějž nepatří, toto prostředí na ni nereaguje a postava tak zůstává vágní a nedefinovaná. To může být skvělý námět pro artové existenciální drama Michelangela Antonioniho, hůř se však takový koncept obhajuje u anekdotického internetového seriálu.
Měla být blbá
Zmatení dokončuje i určité vnitřní pnutí v rozvržení Sabinina chování, které mnohdy vykazuje známky neempatie, lehkomyslnosti, náladovosti, škodolibosti a dětinskosti. Ještě výraznější jsou tyto vlastnosti ve scénách z osobního života, z nějž divák nevidí nic jiného než opilecká dobrodružství. Jako by veškerý svůj volný čas trávila v barech. Nicméně Plodková postavu šéfové ztvárňuje do značné míry inteligentně, jako o kus hlubšího člověka, než by se v takovém případě zdálo přesvědčivé.
Single Lady by paradoxně mnohem lépe fungovala, kdyby protagonistka byla otevřeně "blbá". Její pasivní plavba světem naplněná jen vyhlídkou na další večer, kdy se zpije pod obraz a osouloží prvního alespoň trochu pohledného muže, by pak dávala smysl.
Jistě je chvályhodné natočit dílo se silnou ženskou figurou v čele. Tím spíš po masovém úspěchu filmů jako Teorie tygra a Padesátka, v nichž mají ženy otevřeně podřadnou roli. Jenže když jsou v Single Lady výstupy této "silné ženské figury" stejné, jako kdyby šlo o stereotyp z druhořadé komedie, vzniká dojem, jaký asi Rudolfová nezamýšlela.
Single Lady nemá tvar ani chuť, epizody přicházejí a odcházejí a po čtyřech dílech dokonce není jasné, o jaký jde vlastně žánr. Na opravdové drama jsou vztahy mezi postavami příliš nerozvinuté a na komedii je zde relativně málo humoru.
Single Lady není trapná, jak by námět "humorné příhody bulvární mediální lvice" vybízel. Pracovali na ní schopní tvůrci a Jitka Rudolfová se zřejmě snažila najít poctivý kompromis mezi mainstreamovým tématem a vlastní uměleckou vizí. Vnímat ho ovšem lze jen jako kusé nenavazující scény, jež táhne charisma Plodkové. Chybí koncept, timing a přesnost, nutné pro krátký formát. Zbývá čtvrthodina tápání týdně, občas proložená povedeným gagem.
