Recenze - Čistokrevného filmového artu máme v Česku nedostatek. Rozkoš režisérky Jitky Rudolfové však za art nepochybně můžeme, nebo spíš musíme označit. Není pochyb o vyhraněnosti a náročnosti výsledku. O požadavcích, jaké kladou tvůrci na diváky, ale i na sebe. Je pozitivní, že se takový film podařilo vyprodukovat a dostat do kin. Především z principu.
Odraz obtíží takové produkce najdeme i v ději. Přímo kaufmanovské reflexe sice snímek nedosahuje a ani eskapád po vzoru Polského filmu se nedočkáme, přesto v příběhu tvůrců tlačících do televize svůj dokument o sexuálních abnormalitách a čelících cenzuře i autocenzuře punc autoterapie přenášené na postavy jistě najdeme.
Vyslovované teze o práci hrdinů pak slouží i jako návod ke sledování a vnímání Rozkoše a vyznívá to přirozeně a nenuceně jako u málokterého českého pokusu o něco podobného.
Artová forma přesto není samospásná a výslednou kvalitu snímku lze na jeho „vyšší" úrovni jistě považovat za diskutabilní. Mnoho motivů je nedotaženo, mnoho jich nedává valný smysl. Několik nadreálně satirických scén (rozvodová etuda před soudem) vytrhává fikční svět z pevných kořenů a divák může často tápat nad smyslem bez naděje na zodpovězení neustále se hromadících otázek.
Moudra střídají banality
Tvůrci se šikovně obrňují argumentací o záměrně nenaplněných očekáváních. Slovy postav se víceméně přiznávají k cimrmanovské kompozici nejprve velkých nadějí a potom velkých zklamání.
Někdo to může, možná právem, označit za poměrně lacinou berličku, jak se vymluvit prakticky z čehokoliv, ovšem na druhou stranu to bez potíží ladí s tónem snímku o věčném hledání smyslu života, v němž se utápí hrdinka i vedlejší postavy. Stejně tak divák pátrá po smyslu příběhu. Že ho mnohdy nenachází a nacházet nemůže, tak vlastně nepřekvapuje.
Abychom to neměli snadné, s podobně nerozluštitelnými scénami se střídají i takové, jejichž rozklíčování se zdá až příliš banální. Třeba koláž složená ze západů slunce po hrdinčině monologu k tomu odkazujícímu. Tím se poněkud narušuje úroveň snímku, kdy scénář najednou odbíhá od nedořečenosti až k přílišné doslovnosti, a člověk je tak trochu nesvůj, jak moc najednou ději rozumí.
Kontroverzní zakončení bych však z podobných výtek vyjmul. Odvahu u filmařů jistě nemá smysl oceňovat pouze z principu, když není vhodně využita, ovšem odvaha zvoleného závěru hanekeovského rozměru přeci jen překvapuje a má svou váhu.
Herci, především Jana Plodková, Martin Myšička, Jaroslav Plesl a Jan Budař, výsledku pomáhají a potvrzuje se známá věc, tedy že s dobrým vedením zahraje kdokoliv téměř cokoliv. I poněkud okoukaná Budařova poloha, když je správně zasazena do děje a doplněna krutou pointou, se vyplatí.
Co si zaslouží bezvýhradnou pochvalu, je precizní kamera plná ostrých a jistě důkladně promyšlených záběrů. Souhra Rudolfové s celovečerně debutujícím kameramanem Ferdinandem Mazurekem je očividná a ač jsou obrazy spíš „hezké" než objevné, rozhodně se na ně kouká velmi příjemně. Strohá výraznost opět skvěle podtrhává celek.
Ospalá provokace
Vůbec všechny aspekty Rozkoše, jakkoliv samy o sobě problematické, bychom asi měli posuzovat právě podle toho, jestli narušují, nebo naopak podtrhují tu jednu emoci, jednu náladu, kterou si tvůrčí tým (nejspíš) klade za cíl navodit.
Kdybychom měli začít vyčítat nevyprofilovanost protagonistů, mizení postav i dějových linií bez náznaku jejich uzavření, zadumané monology hraničící s otravností nebo velmi táhlé tempo, mohli bychom se na Rudolfové, coby režisérce i autorce scénáře, vyřádit podle libosti. A nedá se říct, že by kterákoliv z těch výtek byla bezdůvodná.
Přistupme však na možnost, že výsledek nás může a snad i má v mnoha ohledech provokovat. Některé aspekty se nám mohou nelíbit a nenaplněnost i polovičatost jsou vlastně funkčními prvky v příbězích nenaplněných a polovičatých životů. Rozkoš je tak spíš povedené artové gesto než vyloženě kladně vnímatelný film.
Přiřazovat mu číselné hodnocení se moc nesluší, protože ho nikdy nebude vystihovat.
Nejzaslouženější výtky míří na momenty, jež jednotu Rozkoše rozbíjejí a vytrhávají z ní. Kdyby se jich tvůrci vyvarovali, šlo by podlehnout ještě lépe.
Pokud ale porovnáme Rozkoš s podobným tuzemským snímkem z poslední doby, Nepravděpodobnou romancí Ivana Vojnára, jež se zcela rozpadla na kousíčky, máme tu jasného vítěze.
