Recenze - První Sherlock Holmes od režiséra Guye Ritchieho s Robertem Downeym Jr. v titulní roli překvapil velmi volným nakládáním s postavou proslulého detektiva z knih Arthura Conana Doylea. Holmes tu nevystupoval jako odměřený a pedantský gentleman, jak si ho můžeme pamatovat z filmové série ze 40. let s Basilem Rathbonem nebo v ještě usedlejším podání Petera Cushinga z let šedesátých.

Namísto toho jsme se museli vyrovnat s vrtošivým sebestředným dětinou zaujatým kouzelnickými triky a exotickými podivnostmi, který se víc pral a účastnil honiček, než doma kontemploval při falešné hře na housle. Možná měl k hrdinovi Doyleových knih blíže než zmínění Holmesové a mnozí další z televizí, každopádně šel proti zažité představě o geniálním soukromém detektivovi.

Foto: Warner Bros

Hra stínů digitálního Londýna

Ve druhém díle s podtitulem Hra stínů je Downeyho Sherlock stejně neposedný a umanutý jako dříve. Jen to nemusí dávat tolik najevo, protože už jsme si na novou image stačili zvyknout. Některé scény prvního dílu mohly iritovat tím, že jejich jediným smyslem bylo předvádět, jak postmodernisticky a nadsazeně tvůrci s Holmesovou mytologií nakládají - trochu ve stylu exhibicionismu Luhrmannova filmového muzikálu Moulin Rouge.

Ve druhém díle naštěstí podobné scény nepůsobí jako vtip, který je ještě méně vtipný než napoprvé, ale plynule zapadají do dobrodružné zápletky. Film sice víceméně opakuje model předchozího dílu, ale všechno je tu usazenější, provázanější a ucelenější. Dostane-li se Holmes do rvačky nebo bombastické honičky, není už to atrakce sama o sobě.

Stejně tak digitální Londýn 19. století už nepůsobí tak uměle: zvykáme si, že jde o steampunkově fantastické prostředí, které sice připomíná historické město, ale především je to „komiksově" nadsazená kulisa předurčená k tomu, aby vybuchovala, byla různými způsoby rozbíjena, případně využívána coby zbraň.

Foto: Warner Bros

Hra stínů už také nemusí udivovat tím, že v ní vlastně nejde o detektivní pátrání, ale spíš o špionskou misi. Ritchieho Holmes se netají, že je kombinací parťáckých akčních filmů a bondovek, jíž inspirace Doyleovými texty dodává eleganci i osobitost a odlišuje ji od špionážních filmů ze současnosti.

Holmes v časovém presu

Nabízí se srovnání s (rovněž Doyleovým) profesorem Challengerem nebo postavou Indiany Jonese, kde se také mísí v podstatě bondovské zápletky s tradicí hrdinů dobrodružných knih typu Allana Quatermaina. Ritchieho Holmes jde ovšem hlouběji do historie než Jones, a hlavně do mnohem odlišnějšího žánru. Disponuje totiž jiným typem superschopností, než se na první pohled hodí do velkolepé bondovské akce.

A právě z tohoto střetnutí dokázaly Ritchieho filmy vytěžit mnoho ze svého kouzla. Downeyho Holmes má některé rysy Doyleova originálu, ale brilantně přizpůsobené stylu obou snímků. Není to geniální pozorovatel a mistr syntéz jako stejnojmenný hrdina ze skvělého nového britského seriálu Sherlock, není nepřekonatelný stratég jako Holmesův japonský potomek L z japonského komiksu Death Note a není ani znalec magického umění v získávání informací jako další holmesovsky geniální figura, hackerka Lisbeth Salanderová z knih Stiega Larssona.

Foto: Warner Bros

Foto: Aktuálně.cz

Každá z těchto postav je hráčem ve zcela jiné hře. Downeyho Holmes je především pohotový improvizátor a brilantní taktik. Ve výbušném a neustále se proměňujícím světě bondovských vyprávění není čas na hloubková pozorování stavu věcí, po informacích se není třeba pídit, protože se vyjevují během akce, a na dlouhodobé strategie je situace příliš proměnlivá.

Holmes potřebuje promyslet průběh fyzického zápasu s hlavním padouchem, naplánovat útěk přítele a jeho manželky z vlaku plného vrahů, zjistit, kde se zloduch chystá udeřit příště; ne se zakutávat do různých vrstev jediného případu nebo předvídat zločincovy akce na mnoho kroků dopředu.

Důležitý je jeden jasnozřivě zahlédnutý detail jako Moriartyho tajný zápisník, ne souvislosti nenápadných indicií jako u seriálového Sherlocka. Není divu, že Holmes a Moriarty spolu v závěru filmu hrají partii šachu, kde na každý tah mají velmi omezený limit.

Kombinace taktizování a komplexní akce také umožňuje Ritchiemu na malé ploše uplatnit oblíbený režijní prostředek. Akční scény jako záchrana doktora Watsona ve vlaku se s rozkoší několikanásobně vracejí v čase, aby nám umožnily pochopit řadu souvisejících událostí, které se odehrávají souběžně.

Groteskní aspekt Sherlocka a Watsona

Foto: Warner Bros

Akce se všelijak zpomaluje a zadrhává, ve velkých detailech nahlížíme do procesů, které mechanicky spouštějí odpovídající reakci. Když některá z postav vysvětluje souvislosti, vidíme vedle sebe rychle poskládané zdánlivě nesouvisející obrazy. Hra stínů není film s nápaditě vystavěnými a efektně gradujícími akčními scénami, jeho dynamika vychází právě z tohoto „deduktivního" stylu, který rozkládá a skládá akční celky právě podle souvislostí.

Stejně tak je žánru přizpůsobená i zmíněná postava padoucha Moriartyho, který tu vystupuje jako blofeldovsky sebevědomý zloduch z lepší společnosti s plánem obohatit se na úkor světa. V podání skvělého Jareda Harrise (výtečný seriál Mad Men, otřesný Carpenterův horor The Ward), herce s melodickým nasládlým hlasem, vystupuje génius zločinu a univerzitní vědec jako panovačný a samolibý profesor s umolousanými vousy a bloumavým pohledem.

Do inspirace agentem 007 dokonale zapadá i postava cikánské kartářky Simzy coby aktivní „bond girl" v podání Noomi Rapaceové, která mimochodem přesvědčivě ztvárnila hackerku Salanderovou v jinak schematických švédských adaptacích Larssonových knih.

Do tohoto kotle vlivů se daří navíc zapojit i onen element parťáckého filmu, kde Holmes vystupuje v pozici Stana Laurela (nebo Martina Riggse, chcete-li příklad z žánrově spřízněnější Smrtonosné zbraně) a doktor Watson v podání Juda Lawa coby Oliver Hardy (resp. Roger Murtaugh).

Z prvků, které v jedničce byly trochu neuspořádaně seřazené k sobě, se Hře stínů podařilo složit funkční celek, který není úplně snadné přirovnat k něčemu ze současné hollywoodské produkce. Ve spojení nadsazené akce a reálií z klasické brakové literatury se Holmes podobá Pirátům z Karibiku, kde se také potkávaly dost různorodé žánrové roviny.

V obou případech se jedná o výpravné, ale přímočaré zábavné hříčky, jejichž osobitost spočívá hlavně ve stylovosti. Svět Pirátů i Holmese je originální především tím, jak ze zaprášených historických kulis dělá něco přitažlivého a líbivého i pro současnost.

Zatímco svět Pirátů se ale jen víc a víc vyčerpává, Holmes ve druhé epizodě dokázal spojit staré s novým do něčeho, co není ani nostalgické retro, ani fraška v historických kostýmech. Bondovka inscenovaná ve světě Sherlocka Holmese předvádí "současné" plynulé spojení rychlosti s přesností, destrukce s elegancí a džentlmenské odměřenosti se surovou kontaktností.