Recenze - Nejprve si pusťte tuhle skladbu a nechte ji hrát v průběhu čtení této recenze. Představte si, že podbarvuje záběr vnitřku tovární haly, v níž kráčí estébák napoleonského vzrůstu, na sobě baloňák, v kapse pistoli a v koutku úst cigaretu - levnou startku.
Zpod ulízlé mastné pěšinky mu prosvěcuje počínající pleš. V duchu si opakuje mantru „Vztek tě nezadusí - Prázdnota tě nespoutá - Klec tě neudrží - Posedlost tě osvobodí - K útěku nikam". Není tu proto, že by plnil služební povinnost. Uvědomuje si, že je součástí totálně prohnilého systému a „jen před sebou odhrnuje ty sračky, které se na něj valí ze všech stran" - takhle nějak to sám říká.
| Čtěte také: Scenárista filmu Pouta: Můj estébák je tragický hrdina |
Nemá žádné iluze, ale naprosto jasno, jak se věci mají. Disidenti jsou přes všechny svoje kecy o svobodě nakonec sralbotkové a většina ostatních lidí jsou přesvědčené nebo neuvědomělé kurvy, případně naivní blbci, co si jenom „představujou kraviny". Jestli si chcete tenhle černej lógr života ještě přisolit, pusťte si tady skladbu Fízl na speedu, kde se zpívá o „prázdným bastardovi" a „hajzlovi uhněteným z kurevskýho těsta".
Seznamte se, Antonín Rusnák, hlavní hrdina filmu Pouta alias „todle nejsou žádný posraný Pelíšky".
Nezapadá do víceméně jakékoli tradice
Pokud jste si někdy říkali, jaké by to bylo, kdyby major Honza Zeman byl fakt hustej badass mutherfucker, a ne jen takovej hodnej strejda, tak Antonín vám to přání splní. Na této figuře stojí (a padá) celý tento film, který rozhodně nezapadá do víceméně jakékoli tradice české kinematografie.
Pouta mají od počátku až do konce téměř konstantní hutnou expresivní stylizaci, kdy se zdá, že všichni autoři chápou film primárně jako „umění výrazu", a ne jako pouhý nástroj k ukázání něčeho či pouhému odvyprávění určitého příběhu.
V podstatě po prvních minutách nám snadno dojde, že tady nikdo nezkouší povinně „vyrovnávat se s minulostí" , ale hraje úplně jinou ligu - touhu udělat dílo, které zpřetrhá veškerá pouta s tím, co si spojujete s pojmem „český film". Stejně jako anti-hrdina Antonín zpřetrhá všechna pouta, která ho vázala k normálnímu, respektive normalizačnímu světu.
Scenárista Ondřej Štindl vybavil postavy zvláštně vypjatým jazykem, který ustavičně upozorňuje sám na sebe, na svou ostrost a vlastně nerealistickou duchaplnost - předpokládám aspoň, že většina podobných lidí, kteří jsou ze své podstaty anti-intelektuální, by nedostávali sami od sebe takové záchvaty metafyzického řečnění a snad ani některými disidenty necloumal takový samomluvný patos.
V Poutech mluví téměř všichni jazykem jednoho autora, nejsou to psychologicky oddělené osoby, ale zhmotnělé vize jedné povahy a nátury tvůrce textu: filmového kritika ovlivněného západními kriminálkami a westerny s existenciálním přesahem. Je až pozoruhodné, že ačkoli toho hlavní hrdina moc nenamluví, cítíme se zahlceni VELKÝMI slovy, zpověďmi a komentáři.
Balvan utržený ze srázu
Film má potom velké obtíže tuto váhu textu utáhnout a začlenit do nějaké práce s obrazy - jež jsou díky práci kameramana Jaromíra Kačera opět okázale vytržené (každá scéna z trochu jiného soudku), jako by zalité v nějakém skle či těžítku, případně působí jak z deziluzivního videoklipu industriální hudební skupiny. A vedle toho trochu banálně řešené televizně „kecací" pasáže…
Režisér Radim Špaček ani většinou herce nenutil k prožitým výkonům uměřeným velikosti filmového plátna, ale nechal je vyniknout jako čisté typy. Nikdy je přitom neposune do úplné grotesky, ale spíše jim povolí zůstat u svých návyků z divadla, případně hlavního hrdinu líčí jako neproniknutelné a nezranitelné monstrum.
Pokud jsem dával pozor, jediný, kdo se trochu vymkne, je Silvie, manželka disidenta Tomáše, která reaguje spontánním způsobem na nevěru a říká přesně ty věty a takovým tónem, jakým mluví ženy, jimž bylo ublíženo.
A v tom přichází ten největší paradox - tam, kde by jiný film doklopýtal k nudné trapnosti a přepjatosti, se Pouta rozhýbou a působí nikoli jako dvou a půlhodinová „kláda", ale uběhnou celkem svižně (asi jako kdyby měly něco pod dvě hodiny).
Navíc, při druhém zhlédnutí ještě naberou tempo, protože je od počátku lépe patrná Antonínova negativní energie a dobrovolný sebedestruktivní sešup do pekel. (Změňte soundtrack na Jedu do pekla). Najednou všechna těžkopádnost dává smysl a promění se v utržený balvan, který se řítí se srázu a nabaluje na sebe další kameny.
Ztráta víry v systém
Antonín Rusnák zkrátka patří do stejné skupiny postav jako Bad Lieutenant (1992) Harveyho Keitela nebo Daniel Plainview z Až na krev (2007) hraný Danielem Day Lewisem. Nenávidí lidstvo a ví moc dobře proč, jenomže pochopitelně nemůže najít žádnou cestu, která by mu s tím umožnila žít, a proto je i jeho soukromá vzpoura dokonale beze smyslu. Fixace na dívku Kláru, jež pro něj zosobňuje soukromého anděla a již se rozhodne zneužíváním svých pravomocí chránit, snad ani není erotická, ale jen zoufalá.
Musím říct, že mě vlastně už hodně dlouho nefascinoval nějaký hrdina víc. Je tak těžké proniknout pod jeho nadživotně démonickou slupku, ale zároveň se dá vycítit, proč je tohle monstrum tak zoufalé. Není to jenom tím, že ho v dětství zneužíval hajný Horyna (herce Ondřeje Malého si většina lidí asi pamatuje jen z 30 let starého seriálu Přátelé zeleného údolí) a teď si léčí své komplexy na ostatních.
Problém je právě v tom, že ačkoli má jistou moc a ovládá ostatní lidi ze zákulisí, ví, že sám musí sloužit něčemu, čemu nevěří. Možná tady někde se filmu podařilo objevit (pro onu historickou látku) nové, ale jinak stále aktuální téma - ztráty víry v systém.
Těžko se přitom vyhnout srovnání s německým oscarovým filmem Životy těch druhých, který je rovněž veden z perspektivy fízla, ale má jinak mnohem sevřenější konstrukci vyprávění, je napínavější z žánrového hlediska a řekněme „důsledně reflektující určitou dobu".
Pouta se s ním ve své nezacílenosti a rozbíhavosti nemůžou vůbec měřit, ale narážejí přesně na to, co bylo slabinou německého snímku - skutečně přesvědčený tajný polda by při sledování svých obětí (či objektů) nezměnil jen tak mávnutím proutku svůj životní postoj. Antonín však není pevná skála už dávno předtím, než se před námi zjeví, je hluboce naleptaný a pravděpodobně i mentálně narušený.
Major Zeman jako akční film
Mozaiku typů doplňuje jeho mladý familiární slovenský kolega Martin Husár, dokonalý příklad nevědomého kariéristy, který nechápe podstatu své práce, ani to, oč se snaží lidé, které vyšetřuje. Stojí to v příkrém kontrastu k tomu, jak dokonale pracoval německý stroj Stasi a jaký slovanský bordel panoval u nás.
Pouta by chtěla ukázat, že estébáci byli také jen lidé, ale v postavě Antonína spíše zkoumají povahu nelidskosti. Všechny ostatní figury slouží hlavně jako míčky, které se chaoticky odrážejí od brnění a masky hlavní zrůdy. Vlastně je jedno, že dotyčný je estébák, zajímavý je jednoduše jako psychopatologický případ.
V souvislosti s krátkým odstupem od uvedení Kawasakiho růže Jana Hřebejka a Petra Jarchovského se můžou Pouta jevit jako jakési vyvrcholení vlny zájmu o (velmi pozdní) reflexi komunistické minulosti.
Na rozdíl od Kawasakiho růže, která rozvíjí poměrně bouřlivou debatu o tom, jak se přímo dnes stavíme k minulosti, ale Pouta zůstávají uzavřena ve vakuu nehybného času. Vykreslují minulost, která trčí na místě (a není z ní poznat, jestli jsou 70. nebo 80. léta) - a můžeme si s ní stylizovaně hrát.
Je tedy načase, aby někdo natočil toho Majora Zemana jako akční film. Poslední krůček tomu, aby se z estébáků staly žánrové postavičky, byl učiněn.
| Pouta | |
| Pouta | |
| Žánr: | Drama, Thriller |
| Režie: | Radim Špaček |
| Obsazení: | Ondřej Malý, Kristína Farkašová, Luboš Veselý, Lukáš Latinák, Oldřich Kaiser, Ivana Uhlířová, Martin Finger, Roman Zach, Iva Pazderková, Barbora Milotová ad. |
| Délka: | 146 minut |
| Premiéra ČR: | 04.02.2010 |
