reklama
 
 

Scenárista filmu Pouta: Můj estébák je tragický hrdina

4. 2. 2010 9:00
Ondřej Štindl: Nechtěli jsme natočit muzeum 80. let

Rozhovor - Ve čtvrtek přichází do českých kin film Pouta vyprávěný z perspektivy fiktivního příslušníka StB. Scénář dvouapůlhodinového snímku na pomezí dramatu a thrilleru je dílem dlouholetého filmového kritika Ondřeje Štindla.

Distributor opatřil film tímto průvodním textem: Znuděný vším okolo sebe nasměruje své démony ke zdánlivě čistému, spíše ale neuchopitelnému bodu - k mladé ženě Kláře. Není to láska ani jiný druh čisté vášně - pouze spalující touha po iluzi útěku z šedivé klece a nudy. Antonínova nesmyslná snaha získat Kláru pro sebe ho obrací nejen proti tradičním nepřátelům režimu, ale i proti vlastním lidem a systému samotnému.

Štindl působil na začátku 90. let v Rádiu 1 a psal do Kritické přílohy Revolver Revue. V roce 1997 nastoupil do Lidových novin do kulturní rubriky, pak byl v české BBC, Týdnu a nyní zase zpátky v LN. Rozhovor proběhl v redakci Aktuálně.cz po Skypu, a nemá tak formu tradičního výslechu - byť byl Ondřej Štindl několik hodin zavřený v malé dusné vyslýchací místnosti a vyšetřující Kamil Fila ho jen občas milostivě pustil na záchod.

Jak dlouho vznikal scénář Pout a jakými základními stádii vývoje si prošel?
Vznikal během osmi let, samozřejmě že ne kontinuálně. Nějakou dobu jsem v hlavě nosil ten nápad - kostru příběhu, koncem roku 2001 jsem začal psát první verzi, těch dalších bylo určitě víc než deset.

Nejdřív jsem se s textem potýkal sám, pak ve spolupráci s dramaturgem Jiřím Soukupem, potom jsme ještě řešili nějaké detaily s režisérem Radimem Špačkem a kameramanem Jaromírem Kačerem. I během natáčení jsem upravoval ještě nějaké věci. Poslední změny se dělaly ještě kvůli postsynchronům, přepisovat scénář ve chvíli, kdy už je film natočený, mi přišlo lehce úchylné, ale bylo to tak.

To šlo o dialogy, nějaké hlasy mimo obraz, nebo nové scény?
Dost jsme řešili, co Antonín uslyší z pásky, kterou si pouští v kanceláři, a hlas mimo obraz v posledním záběru. Jeden den v srpnu se dotáčelo, co se nestihlo kvůli počasí. V postprodukci se dají změnit detaily, třeba přeřeky, pár jich tam taky bylo.

V čem se liší nejvíc finální verze natočeného filmu od úplně první verze scénáře?
Ten příběh je vlastně stejný, snad je líp odvyprávěný. Existuje taková trochu klišovitá poučka o scenáristickém "lešení". Že psaní scénáře je něco jako stavět dům, k čemuž člověk potřebuje lešení, ale když dům dostaví, tak to lešení strhne.

Člověk napíše spoustu věcí, které v danou chvíli v textu skutečně potřebuje, ve finální fázi ale musejí jít pryč. V těch prvních verzích pro samé lešení dům nebyl moc vidět. Příběh se v zásadě neměnil, měnila se míra vhledu do těch postav, možná i vztah k nim a způsob vyprávění.

Třeba ve smyslu, že jste začal mít hlavního hrdinu, estébáka Antonína, trochu rád?
Říct rád by se mi možná úplně nechtělo. Mám vůči němu ale nějakou empatii, aby taky ne, když je to můj výtvor. Nějak s ním cítím. Jeden starší člověk, kterému jsem kdysi dával scénář říct, o Antonínovi řekl, že je to tragický hrdina, který nezaslouží slitování. To je celkem přesné - Antonín se chová strašně a já se necítím být oprávněný mu to nějak symbolicky promíjet. Zároveň je to pro mě i ten tragický hrdina, což je postava kontextu té ušmudlané a statické doby docela výjimečná.

Vy jste se dost vyhnul tomu upravovat hrdinu podle zdejší zvyklosti, aby byl českým divákům blízký. Trochu mi připadá, že jste se schválně vyhnul "realistickému stylu" - tedy tomu, co se pod ním chápe v souvislosti třeba s českou novou vlnou - a zformoval ho spíš podle vzorců žánrových filmů, nejspíš nějakých vašich oblíbených francouzských kriminálek nebo amerických filmů noir...
Na scénáři jsem pracoval spíš intuitivně. Nějaké vlivy a moje divácké preference se ale určitě projevily.

Na mě to působilo - a z několika rozhovorů taky soudím - že to je i taková odpověď českého filmového kritika českým filmařům v duchu "točíte moc měkký, přizdisráčský věci"…

Kontext českého filmu přelomu tisíciletí jsem určitě nějak vnímal. Ale tahle motivace vám na osm let nevydrží a vlastně ani nestačí. Na začátku si můžete říkat, jak to těm ostatním ukážete, ale velmi rychle se dostanete do stavu, kdy vám na tom kontextu vlastně přestane záležet, chcete prostě ten svůj příběh odvyprávět dobře, dostat do něj něco ze sebe, chcete ho taky pochopit, zjistit, čím vás oslovuje natolik, že kvůli němu trávíte dost hodin volného času prací. Pokud by jeden chtěl něco vytknout jiným filmařům, tak existují daleko míň pracné metody - zvlášť když pracujete v médiích.

Víte předem, co by vám mohl vytknout profesionální scenárista, který ví, "jak to má správně vypadat"?
Jaromír Kačer - což tedy není scenárista, ale to nevadí - mi, když text četl poprvé, vytknul, že tam je moc příchodů a odchodů, tak jsem je pak seškrtával. Některým lidem nemusí moc sedět styl dialogů, ale to je podle mě věc spíš jinakosti v rámci toho českého kontextu než míry profesionality.

Kde se ve vás braly ty obraty, ty vulgární a přitom spirituální metafory "je to jako ohnivá síla, která mě šoustá"?
Zrovna tenhle obrat jsem obšlehnul z anonymního dopisu, který dostal kamarád z redakce LN, kde jsem pracoval. Tehdy ještě občas chodily klasické anonymy hezky na koresponďáku.

Já jednou za čas dostal takový ten úplně obyčejný - jako že chcípni a podobně. Kolegovi ale odněkud z Moravy přišla věta "bodejž by tě smrt pojebala ohnivým čurákem", což jsem mu teda docela záviděl.

Člověku uvízne taková sentence v paměti a pro situaci, v níž v tom filmu její varianta zazní, je myslím dost výstižná.

Lidová tvořivost anonymních dopisovatelů je mi taky každodenní radostí. Za dva roky, co jsem na Aktuálně.cz, bych mohl být talent scout na tyhle individua. Ale jinam - čistě teoreticky, dovedete si představit, že byste napsal na Pouta recenzi?
Nedovedu. Je to vlastně docela paradox, protože by mě skutečně hodně zajímalo, co by v té recenzi asi bylo, co bych napsal, kdybych přišel na nějakou novinářskou projekci a pustili by mi Pouta a já se tam octnul v situaci někoho, kdo je bez nějaké předběžné znalosti s něčím poprvé konfrontován. Dozvědět se to ale nemůžu.

A tušíte tak předběžně, co vaši kolegové napíšou?
Tak někteří už napsali a zatím se k filmu stavěli dost vstřícně, až mě to překvapilo. Ne že bychom si mysleli, že se Pouta nebudou nikomu líbit, měli jsme ale taky za to, že ten film bude nemálo lidí iritovat; těchhle ohlasů je zatím málo, nepochybně ale přijdou.

Docela mě zasáhnul text Kateřiny Borecké v Literárních novinách (ne že bych ten časopis moc prožíval). Jednak nás dost chválila a já vůči chvále teda nejsem imunní, nejvíc mě ale zasáhlo to, že podle toho textu soudě nad tím filmem přemýšlela o plus mínus stejných věcech jako já.

Nebáli jste se celkové délky filmu? Muselo se i tak zkracovat?
Nějaké scény ven skutečně šly, myslím ale, že ten film je v současné době na hranici zkrátitelnosti. Kdybychom dali dvacet minut pryč, už by přestal být srozumitelný a pro diváka by se tím vlastně prodloužil. Sledovat něco, co nevím proč se děje, je pěkná nuda.

Jaromír taky Pouta natočil v těch hezkých dlouhých záběrech, což má spoustu výhod a jedinou nevýhodu - když si ve střižně všimnete, že veprostřed toho dlouhého záběru jsou dvě repliky, o které by to celé mohlo být kratší, tak není způsob, jak je vyndat.

Vy jste měl prý dost exkluzivní podmínky a kontrolu nad výsledkem, což u scenáristů nebývá obvyklé...

Skutečně měl. Neřekl bych kontrolu nebo exkluzivní kontrolu. Ten film vznikal ve spolupráci několika autorů - režiséra, scenáristy, kameramana, producenta. Samozřejmě, že samo natáčení si vede režisér, ale o filmu jsme také průběžně diskutovali. Scenáristi většinou takovou šanci nemají, jejich práce často končí tím, že předají text a zbytek tvůrčího týmu s předlohou pak něco provede.

A oni se pak užírají tím, jak jim tu jejich nádheru ti druzí zkazili - a možná to přitom zas až taková nádhera nebyla. V hodně filmech, které se odehrávají ve světě filmu, bývá scenárista ten největší chudák - možná to má nějaký reálný důvod. Já si ale fakt nemůžu stěžovat.

Antonína jste si určitě představoval jinak než jako Ondřeje Malého... kterej je fakt malej.
Určitě, i kvůli tomu, že v době psaní scénáře jsem neměl tušení, že nějaký herec jménem Ondřej Malý vůbec existuje. Neměl jsem tehdy moc konkrétní představu, ale viděl jsem v duchu nějakého ostrého venkovského chlapíka, asi tmavšího, určitě většího a o pár roků mladšího než Ondřej.

Ale s ním jsme to, myslím, fakt vyhráli. Když jsme pořádali castingy - byly skutečně velké - tak poslední úkol, který tam ti herci měli, bylo seřvat nás. A Ondřej to rozpálil tak, že jsem skoro zalez pod stůl. Jinak ale asi fakt neznám hodnějšího člověka. Je docela zajímavé sledovat, jak moc se nějaká postava vlastně změní, když dostane konkrétní tvář...

Co hudba k filmu? Koho napadlo použít do titulků  k filmu ze začátku 80. let experimentální hip hop skupiny WWW? Co jste si vůbec pouštěl za hudbu při psaní?
Hudbu psal Tomáš Vtípil, což je zajímavý kluk - sólově hraje cosi, čemu říká digitální teror, zároveň je ale taky člen DG 307, což je parta lidí  tak o dvě generace starších. Myslím, že jsme to s ním taky vyhráli, netrpí takovou tou českou potřebou někomu dokazovat, že umíme hrát a napsat do partitury fakt hodně tónů; je mu vlastní strohost, což odpovídá stylu filmu. Na ty WWW jsme přišli společně, vlastně je asi jako první navrhnul producent Vráťa. Nějak nám bylo hned jasné, že tam patří.

Při psaní jsem poslouchal spíš tišší věci; jednak jsem psával po nocích, abych nebudil děti, taky by se mi asi špatně psalo při hudbě, která má výrazný a rychlý rytmus - hodně jsem poslouchal Marka Lanegana (vždycky hodně poslouchám Marka Lanegana), taky Woven Hand a 16 Horsepower - v hlase DE Edwardse jsem slyšel mrazivou vášeň podobnou té v Antonínovi. V něčem mi ten náš hrdina taky připomínal vypravěče Caveovy Mercy Seat.

Byl záměr, aby film působil zvláštně nedobově, aby nebylo možné určit, v jakých letech se to odehrává - zkrátka, že to je jakýsi "zaseklý čas" minulého režimu?
Byl. Původně jsme sice počítali s tím, že na začátku bude titulek Československo 1982, ale pak ho tam Radim nechtěl - z dobrých důvodů.

Ještě před začátkem natáčení jsme si řekli - a byla to věc, o níž mezi námi nebyl žádný spor - že z toho filmu nechceme dělat nějaké muzeum osmdesátých let, kam se lidi budou chodit dívat na všechny ty rekvizity, kostýmy a sestřihy, že v obraze budeme usilovat o nějakou dobovou věrnost, ale nebudeme ji cpát do prvního plánu, zastiňovat rekvizitami postavy. I když jsme se bavili o kostýmech, tak jsme si říkali, že by měly být sice dobové, ale nemělo by to tlouct do očí.

Tak trochu abstraktní je i město, kde se ten film odehrává - v legraci říkáme, že to je "jisté nejmenované československé velkoměsto", dali jsme si ale záležet, aby ve filmu nepadl ani jeden místní název. Kdybychom řekli, že se ten film odehrává například v Praze, tak by lidi řešili, že centrála StB není v Bartolomějské, ale někde jinde…

Které filmy vás v průběhu těch osmi let přeskáčkového psaní vlastního scénáře nejvíc nadchly? (Neříkám přímo ovlivnily - německý snímek Životy těch druhých, k němuž asi budou Pouta dost přirovnávána, jste viděl, až když jste měl svůj scénář víceméně napsaný...)
Hodně mě zasáhlo Zavraždění Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem, nemám ten film za dokonalý, ale na osobní rovině na mě funguje ohromně. U Malickova Nového světa jsem na konci bulel jak želva, jakkoliv rozumím důvodům, proč ten film některým lidem připadá nesnesitelný. Teď nedávno jsem viděl poslední film bratří Coenových A Serious Man a myslím, že je to jeden z jejich nejlepších, i když není moc divácký nebo na první pohled zajímavý. Hodně se mi líbili i Mannovi Veřejní nepřátelé.

Jinak v zachycení doby komunismu myslím nevzniklo nic lepšího než 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny, to jsem teda žasnul. Pak se mi líbily nějaké drobné filmy, třeba taková jednoduchá americká moralitka Shotgun Stories  nebo rakouský film Revanche (tady to taky byly takové spíš osobní zásahy).

Myslím, že David Gordon Green natočí jednou film, ze kterého všichni padneme na zadek. Líbily se mi od něj všechny první tři snímky: George Washington, All The Real Girls a Undertow. V každém z nich jsem našel taky nějakou třeba docela výraznou nezvládnutost, ale v něčem mi taky hodně konvenovaly, přišly mi i bez nějakého afektovaného "geniálničení" (Stankovičův termín). Líbil se mi taky slavný Puls Kyoshiho Kurosawy a Sonatina od Takeshiho Kitana. A spousta dalších věcí, co si na ně teď nevzpomenu.

Hm, to bych navázal - neznám asi úplně celou vaši publicistickou dráhu. Nejranější texty, co jsem zaznamenal, byly v 90. letech v Kritickém sborníku (kde byl Stankovič jedním z hlavních guru). Jak jste se vůbec dostal k psaní o filmu?
Byla to Kritická příloha Revolver Revue. Dostal jsem se k tomu tak, že mě o nějaký článek - tuším, že v roce 1994 - požádali; věděli samozřejmě, že mě film zajímá. Začalo mě to i bavit a měl jsem štěstí, že ty první texty vyšly právě v KPRR, protože se tam pěstovala odpovědná editorská práce a začínajícímu autorovi prospěje, když s ním o jeho textech někdo mluví a třeba mu je taky vrátí.

Pozorujete na sobě v průběhu let změny ve stylu psaní - jazyce, případně kritériích?
Nějaký vnější pozorovatel by na tohle asi odpověděl líp, pokud by mu ta otázka stála za rozbor. Možná jsem dřív měl větší sklon k hyperbole (pamatuju se na hluboce dotčený a pobouřený dopis, který jsem dostal od jednoho pána, co si v mém článku přečetl, že krasobruslení by se mělo zakázat), nebo k odsudkům ne jednotlivých filmů, ale celých žánrů, ale vlastně nevím.

Proč by se mělo krasobruslení zakázat?
Protože mě nebaví se na něj dívat a celé je to tak nějak divné...

Od jednoho věrného čtenáře Kritické přílohy jsem slyšel, ze "ten Štindl psal dobře dřív, teď už je konformní".
Já bych byl samozřejmě rád, kdyby se ten člověk mýlil, a třeba se i skutečně mýlí, ale tohle skutečně můžu těžko posoudit. S věkem se možná člověk stává smířlivější nebo spíš obtížněji vytočitelný. Té vlastní konformizace, pokud skutečně nastane, je asi snadné si nevšimnout.

Zároveň je ale dneska o konformitě těžké mluvit, nebo respektive je asi dobré mluvit o ní v nějakém kontextu. Žijeme v době - jak říkal Orwell - smradlavých malých ortodoxií a nonkonfromismus mají někdy lidé sklon chápat jako nepřizpůsobit se normám těch, kdo stojí mimo můj domovský okruh a vlastně na mě ani nijak nemůžou.

autor: Kamil Fila | 4. 2. 2010 9:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama