Recenze - Nemusíte být nutně Ladislav Bátora, aby vás při Zrození planety opic napadlo něco o tom, že jde s ohledem na současné události v Anglii o navýsost aktuální film. Nebo dokonce možná, že ony pouliční nepokoje a rabování jsou jenom nějaká virální promo kampaň, kterou si Hollywood vymyslel, aby si lidé více vykládali o „černých opicích".
Než se strhnou bouře i pod článkem, je dobré upozornit, že sci-fi série Planeta opic od svých počátků na konci 60. let účinkovala hlavně jako sociální komentář. Ponižující rasistické spojení černoch=opice mělo mnohem silnější kořeny a film tehdejší publikum vystavil poměrně šokující vizi, v níž se poměr sil obrátil.
Údiv nad maskami a triky
Vládnoucí třídou náhle byli ti, které jsme doposud považovali za slabší, nižší a podřízené. I mezi opicemi ovšem vládly třídní rozdíly na základě rasy, takže celkové chápání modelu vztahů bylo komplikovanější. Celá série rovněž nesla protiválečné poselství (Amerika v té době byla ve Vietnamu) a varovala před nukleárním koncem světa.
Spojení mezi černochy (nebo i jinými rasami, zvláště Asiaty) a opicemi vyznělo proti veškerým konvencím tak, že není vhodné podceňovat inteligenci kohokoli a že „bílý muž" nemusí být navždy pánem světa, naopak může pocítit stejná příkoří, jimž on vystavuje ostatní. Že šlo o historicky příznačné téma, dokládá například v komediální muzikálové podobě Divotvorný hrnec od Francise Forda Coppoly.
Současná situace, kdy mezi imigranty a jinými deklasovanými vrstvami v západní společnosti bublá nebezpečné napětí a přetlak, se zdá být pro Hollywood ideální živnou půdou pro návrat ke konceptu Planety opic. Populární filmové žánry, které nutně zjednodušují realitu a fungují jen v rovině alegorických odkazů, jsou na tom co do možnosti přijetí lépe než sociálně realistické filmy, u nichž každý záblesk neautentičnosti nebo silné politické angažovanosti narušuje „plynulost vnímání".
Výhoda původní i dnešní Planety opic pak spočívá v tom, že na onen společenský kontext není třeba myslet, aby stále zůstalo vtahující vyprávění a údiv nad dobově převratnými triky (či maskami). Dokonce hlavní výhodou nové verze Planety opic je to, že po velmi dlouhé době tu máme blockbusterový trikový film, u nějž je vhodné, a dokonce i možné zapomenout na to, že se díváme na triky. Můžeme pochopitelně střídavě přepínat a kochat se jistou (momentálně dosažitelnou) dokonalostí počítačových efektů, ale zároveň se stále vracet k tomu, o čem se tu vypráví a být napojeni na postavy tak, jako bychom věřili v jejich živost.
Údolí podivnosti
Všechny opice, které se ve filmu vyskytují, jsou totiž nerozlišitelnou směsí počítačové grafiky a nasnímaných gest a mimiky reálných herců. Zvláště u lidoopů se daří překlenout nebezpečnou propast, která se u počítačových efektů rozevírá před svými tvůrci, když se snaží napodobit živé bytosti. Většinou skončí v jakémsi „uncanny valley" - tedy „údolí nepříjemně podivné blízkosti", kdy zdánlivě živé objekty působí již skoro jako živé, ale přitom cizí a umělé. Tento problém potkával mnoho filmů založených na technologii motion capture (zachycování reálných lidí do počítače pomocí obleků se senzory).
Ale protože opice jsou ve své mimice lidem nepříjemně a podivně blízké, počítačové ztvárnění opic se základní lidskou mimikou řeší jinak možná ještě dlouhodobě nepřekonatelný technický problém. Můžeme jistě namítat, že filmaři tak opět ze zvířat dělají lidi, což je jednak dětinsky naivní a jednak vlastně neuctivé k právům zvířat (o nichž se tu vede disputace), ale podivnost a neurčitelnost hranic tu slouží jako téma, a proto má své místo i ve formě snímku.
Jako potvrzení pokroku v zobrazování umělých bytostí na plátně slouží i odkaz ve scéně, kdy opičák Caesar ukousne prst protivnému sousedovi, který to schytává za všechny protivné sousedy světa. Caesara totiž „hraje" Andy Serkis - muž, který v digitálním kabátku Gluma ukousnul prst Frodovi v Pánovi prstenů.
Ostatně, celý film je nabitý odkazy a poctami, ačkoli nenavazuje na předchozí díly ani nejde o převyprávění stejného příběhu. Sledujeme spíše jakýsi „prequel" - to, co by mohlo předcházet vzniku planety opic, ale zároveň jde o reboot, naprosto nový začátek série, kdy neplatí to, co známe z dřívějška. Caesar se nenarodí mluvícím opicím, šimpanzům Ziře a Corneliovi, kteří uprchli z budoucnosti ve stroji času a zapříčinili tak vznik časového paradoxu.
Caesar je „pouze" mládě opice, na níž mladý vědec testoval lék na Alzheimerovu nemoc, jenž u zdravých jedinců způsobuje vysoký nárůst inteligence. Drama se pak buduje kolem toho, co s nabytým rozumem bude zvíře dělat, zvláště když se ocitne mezi jinými opicemi. Víme, že podle řádu věcí musí nastat opokalypsa, ale nevíme jak a kdy a kam až povede.
První díl trilogie, jenž zabaví odkazy
Film je zjevně pouze prvním dílem chystané trilogie, což může řadu diváků rozladit, nebo naopak vyvolat příliš silnou touhu vidět pokračování. To sice s nejvyšší pravděpodobností vznikne (a nově vyšlá režisérská hvězda Rupert Wyatt už líčí jejich obsah), ale budeme si na ně muset nějakou dobu počkat.
Mezitím se můžeme zabavit opakovaným sledováním a dohledáváním různých narážek. Migrují tu přezdívky i hlášky a získávají tak nový význam. Zatímco v první Planetě opic říkali „Bright Eyes" (Modroočko) lidskému kosmonautovi Taylorovi, v nové verzi se tak říká Caesarově matce, které se vyvinuly zelené skvrny v očích po aplikaci léku. Zatímco v originále říkal větu „Dej ze mě ty ruce pryč, ty špinavá opice!" Charlton Heston coby Taylor (a vyvolal tím šok u opic), nyní ji říká Tom Felton (známý jako Draco Malfoy z Harryho Pottera) v roli zlého ošetřovatele a šokující je teprve to, co přijde potom jako reakce.
Všimnout si můžeme, jak Caesar skládá ze stavebnice Sochu svobody, která byla symbolem v původním filmu. Vidíme tu i start kosmické lodi Icarus mířící k Marsu, což je opět odkaz k prvnímu filmu a zároveň varovný symbol přílišných lidských ambicí. Začátek a konec nového snímku pak upomíná i na slavné drama Gorily v mlze, které bylo přelomové svými triky a patřilo k vlně děl (nejenom filmů, ale i přírodovědných knih a diskusí v tisku), které byly neseny ideou, že člověk je pouhý ničitel přírody a měl by ji konečně nechat na pokoji.
Neukotvené lidské postavy
Pochopitelně, čím pozorněji snímek zkoumáme - a nedá to vlastně ani moc velkou práci, protože nám vše přináší na tácu až pod nos - najdeme mnohé díry v logice a návaznosti děje. Vědec Will, který vychovává Caesara u sebe doma a přitom tajně léčí svého otce, se ukazuje jako značně neukotvená figura.
Nevíme, co dělá celé ty roky poté, co je mu zatrhnut vývoj původního léku, jeho vztah s veterinářkou Caroline (až nepřípadně krásná Freida Pinto) se nijak nevyvíjí, dokonce před ní dlouho ukrývá zjevné skutečnosti. Daří se mu i podezřele dlouho izolovat Caesara od okolí, a pak zase snadno vycházet ze střetů se sousedy. Jako výzkumník se projevuje břídilsky - neví předem, že Bright Eyes byla těhotná, nechá svého spolupracovníka vystavit působení viru, nedá ho do karantény a tak dále.
Zkrátka, velká část věcí je jistě způsobená tím, že film chce něco odhalit jen v určitém okamžiku nebo se mechanicky posunout dále k velkému finále. Část nevěrohodností má zdůvodnění v tom, že si lidské postavy - na rozdíl od diváků, kteří mají náhled i z druhé strany - neuvědomují, že Caesar, a pak i další opice jsou mnohem chytřejší, než si běžně uvažující lidé dovedou představit.
Ale jakmile přestaneme být na oné základní naivní vlně úžasu, kterou po nás film vyžaduje (a dlužno dodat, že tu taky umí navodit), ukazuje se děj jako nepříliš pevný; spíše jako z béčkového hororu z 50. let o šílených frankensteinovských vědcích. Jen tady máme hodného, ale blbého jamesfrancovského vědce…
Příznačné město San Francisco
Co tedy přináší Planeta opic z roku 2011 nového? Tady dlužím ještě dovysvětlení ke Gay Parade v titulku (a ostatně i Ladislavu Bátorovi z prvního odstavce, jehož podvodné farmaření, stalinovský knír a „autenticky konzervativní" názory mě nepřestávají bavit). Není bezpříznakové, že děj filmu je zasazen do San Francisca. To poskytlo nejenom proslulý most Golden Gate, na němž se odehraje strhující finální bitva, nejenom sekvojový háj za městem, kde chtějí opice žít jako ve svém ghettu, a nejenom proslulou tramvaj, kterou s radostí využívá mnoho akčních filmů (Bullitovým případem poočínaje a konče třeba Skálou).
San Francisco je především městem gayů a městem, kde se odehrálo mnoho bitev o lidská práva (viz např. životopisné drama Milk). Proto povstání opic v tomto městě získává tak mocnou symboliku. Všechny nálepky, které dostávali utlačovaní lidé, se přenášejí i na opice: stejně jako Židé před vypuknutím holocaustu jsou ve filmu označované za „kontaminované". Organizace pro ochranu zvířat PETA zase experimentování na zvířatech pojmenovává jako nový holocaust.
Zvláštní, možná spíše démonická podobnost s homosexuály, se nastolí v závěru - stejně jako se šířil virus HIV a strach z něho po světě, tak se nyní šíří další „opičí nákaza". Přitom jediné, co opice chtějí, je „nechte nás žít po svém". V Americe nyní film rezonuje možná ještě silněji než u nás, protože znovu otevírá i "jejich" věčný spor mezi evolucionismem a kreacionismem.
Typicky pro dnešní dobu pak ve snímku chybí jeden hlavní padouch. Jistě tak někdo může přijímat i nešťastného Willa, jenž cestu lidstva do pekel vydláždil dobrými úmysly. Padoucha jde spatřovat i v Caesarovi, který se zkrátka chová velkopansky a jeho gesto s lámáním svazku klacíků („Jedna opice slabá. Víc opic - silných.") odkazuje k římské symbolice „fascie", kterou později zneužili italští fašisté.
Ale je zjevné, že padouchy jsou jiní lidé a hlavně obecně nelidské instituce. Proto se tu dá zaznamenat posun, že chamtivý šéf farmaceutické společnosti může být černoch, ale musí mít „bílé myšlení a límeček". Chyba je zkrátka v systému, ne v lidech, tvrdí film.
Vzpoura proti lidskému pokolení a nastolení jiného řádu se nyní opakuje v hollywoodských blockbusterech častěji. Začal s tím Matrix (a na stranu strojů jsme byli coby soucitní diváci přitaženi AniMatrixem), nedávno lidskou podstatu jako principiálně špatnou odvrhnul Avatar. V obou případech jde i o důsledek změn v tom, jak mladší generace komunikuje pomocí nových médií a je zvyklá přijímat nové virtuální identity v jiných světech (které nejsou tak „nudně obyčejné" jako ten, v němž jsou nuceni žít).
Nová Planeta opic (originální dlouhatánský titul zní Rise of the Planet of the Apes) částečně zapadá do této vůle identifikovat se s někým jiným než lidmi. Netvrdí se tu ovšem naivně, že společenské zřízení, které nastolí opice, bude lepší než to lidské. Už teď máme dost indicií, jak by řekl Dušan Klein, že v příštích dílech nastanou mezi jednotlivými opičáky rozepře.
Snad se tato série nestane obětí svého úspěchu jako ta první (z let 1968-1973), která se během pěti filmů stačila až neskutečně zhoršit do podoby televizní vyprávěnky na sobotní dopoledne. Zatím buďme rádi, že první film nedopadl tak rozpačitě jako „re-imaginace" Tima Burtona z roku 2001.
| Zrození Planety opic | |
| Rise of the Planet of the Apes | |
| Žánr: | Akční, Podobenství, Sci-fi |
| Režie: | Rupert Wyatt |
| Obsazení: | James Franco, Andy Serkis, Brian Cox, John Lithgow, Freida Pinto, Tom Felton, Tyler Labine, Sonja Bennett, Chelah Horsdal, David Oyelowo, David Hewlett |
| Délka: | 105 minut |
| Premiéra ČR: | 11.08.2011 |
