Recenze - Vzlykej víc, ať dojde všem, že trpíš! Ale fakt úplně každýmu. To rozbouřené moře tam necháme dýl, ať je jasný, že se všechno rozpadá. A hlavně detaily! Ty sou úplnej základ. Víc smyčců, mám strach, že lidi nepochopí, jak je to tragické! Jo, a ty Beatles musíme šoupnout do titulků, ve filmu jsme je malinko odflákli, ale asi by to tam mělo bejt...

A takhle to v kostce funguje celé. Art terorista Tran Anh Hung (Vůně zelené papáje, Na vertikále léta) v adaptaci Murakamiho bestselleru Norské dřevo dokonale potřel kvality předlohy. Nejde ani o její ortodoxní nápodobu a z toho plynoucí posvátné uctívání, ani o radikální autorský řez; pouze ji zneužívá k ukojení svých obsesí. Vznikl perfektně střižený midcult - líbivé a divácky přístupné dílko, které jen okatě upozorňuje na svou uměleckost.

Vyňuňané do poslední kapky

Foto: Aktuálně.cz

Norské dřevo je taková duchařina naruby. Kizuki se zabil a má to vyřešené, ale jeho přátelé se životem plouží jako přízraky. Student Tóru Watanabe se zaplete s dívkou svého mrtvého kamaráda - labilní frigidkou Naoko, ale do života mu vstoupí hravě perverzní spolužačka Midori. Ergo v tom pěkně lítá a emoce bouří jako příboj v Tranově spektáklu.
 
U Murakamiho to bohužel funguje jinak. Mezilidské vztahy nejsou systematizovány do úhledných škatulek s popisky v kapitálkách, jejich spletitost nejlépe vystihuje pojem „prchavost věcí". Autor své hrdiny nechává život protrpět s vědomím, že čas jejich traumata neléčí, ale veškeré prožitky pouze devalvuje.

Murakamiho texty jsou rytmické a hudební; působí čistě a věcně, ovšem svou komplexností jsou potenciálně složité. Čtenář je pohlcen v autorově univerzu, které si ale sám aktivně dotváří a interpretuje. Je srozuměn s tím, že mu text neodhaluje vše, právě v tom spočívá jeho kvalita.

Foto: Aktuálně.cz

Žádný z těchto postupů se ale do filmu nepodařilo adekvátně převést. Tran Anh Hung nám dvě hodiny prezentuje líbivé obrázky: jsou vyňuňané do poslední dešťové kapky, ale nenesou žádný význam; pouze agresivně útočí na první signální úplnou a zcela nekonfliktní estetizací všeho a všech. Vzorek na košili, vlnící se tráva i elegantně zčeřená vodní plocha tvoří bizarně harmonický celek, který většinu času působí okázale a občas taky vulgárně.

Všechno je podivně nehybné a instantní; není těžké uvěřit, že větší drama se odehrává snad i v rámci podobně vytuněných fotoseriálů z Vogue. Lokace, šedesátková móda i bakelitová telefonní sluchátka oprýskaná na těch správných místech jsou pěkné, neustálé propojování venkovního a vnitřního prostoru efektní, ale kýžené vtažení do fikčního světa se nekoná.

Čtěte také:
Rozhovor: Natoč film, který máš v hlavě, řekl mi nakonec Murakami

Tran herce zběsile smýká interiéry nebo prohání po mokřadech a nutí je v poklusu deklamovat repliky z předlohy. Ano, v románu se taky dost chodí, ale tady to působí, jako by režisér nevěděl, jak říct všechno (podstatné) a co při tom vlastně ukazovat. Bezradnost hereckého vedení nezachraňuje dokonce ani galerie hezkých japonských školaček a školáků.

Kde to jsem

Obrazy a scény se jen mechanicky a klopotně řetězí. Ve snaze nacpat do filmu maximum z předlohy se režisér důsledně vyhýbá všemu, co by mohlo působit fragmentárně, náznakovitě - nebo nedej bože nedořečeně. Což je pro adaptaci textu, u něhož je tempo, rytmus a časovost stěžejní, poněkud smrtící.

Foto: Aktuálně.cz

Foto: Reuters

Film tak přes ubíjející lineárnost a scénáristickou dovysvětlenost působí vyprázdněně, jako nesourodý shluk statických, opulentně komponovaných výjevů. Principem se tu stalo zpomalení, zacyklení a opakování, které ale nevyvolává existenciální tíseň ani nevede ke katarzi. Při vší úctě k utrpení slečny Naoko, tohle je opravdu hodně suchá metafyzika.

A přitom to mohlo být i docela rajcovní. Dokladem budiž úvodní dvacetiminutovka (u jiných tvůrců by se jednalo až o čtvrtinu filmové stopáže!) - třeba scéna, kdy se Tóru setkává s Naoko. Obraz není mrtvolně sterilní, struktury a detaily působí přirozeně a trochu špinavě; herci aktivně kooperují s kamerou, dialog střídají zámlky. S první souloží se ale všechno zlomí a zbytek filmu už funguje diametrálně jinak.   

Vše, co Murakami zamlčuje, Tran předvádí, a naopak to, co se v předloze říká na plno, film pouze cudně naznačuje. Románem explicitně tematizovaná sexualita je tu zbavena veškeré živočišnosti. O sexu se sice neustále mluví, ale neexistuje zde žádná souvislost s tím, co se na plátně skutečně odehrává.

Klasický Hollywood přišel se snímáním postav od kolen nahoru, Tranův trade mark spočívá v zobrazení souložících hlav a slizce zeleném zombie filtru. Stydno nám není z představy toho, co postavy (ne)předvádějí, ale hlavně z přepjaté dikce a strojené vážnosti, se kterou o intimitách hovoří.

Tantra získala nový rozměr. Film je pomalý a pomalejší… a ano, ještě pomalejší. Zenový stav se bohužel dostaví až ve chvíli, kdy konečně vypadnete z kina.

Tortura všech zúčastněných vrcholí závěrečnou scénou, která má být existenciální, ale je jen nechtěně vtipná. Na otázku „Kde jsi?" telefonující Tóru odpoví „To bych taky rád věděl!" Prostě neví. Asi si uvědomil, v čem hraje.