Natoč film, který máš v hlavě, řekl mi nakonec Murakami

Michal Procházka
24. 1. 2011 9:27
Přehlídka japonské kultury uvádí film Norské dřevo
Foto: Reuters

Rozhovor - Nejočekávanější událostí pražské přehlídky japonských filmů a kultury Eigasai 2011 je snímek Norské dřevo natočený na motivy bestselleru Harukiho Murakamiho; 10. února pak společnost Aerofilms snímek uvede i do české distribuce.

Jeho režisér Trần Anh Hùng, 47letý vietnamský rodák, který po pádu Saigonu odešel s rodiči do Paříže, prý čtyři roky přemlouval autora, než mohl adaptaci natočit. Příběh lásky, osamění, sexu i studentského života z konce 60. let vyšel poprvé v roce 1987 a udělal doma z Murakamiho definitivně literární superstar. Norské dřevo patří k jeho nejúspěšnějším titulům i v zahraničí.

Foto: Reuters

Režiséra proslavil film Vůně zelené papáje z roku 1992, který byl nominován na Oscara a získal Zlatou kameru za nejlepší debut v Cannes. Norské dřevo se prezentovalo loni na v benátské soutěži.

První ohlasy oceňovaly, že se film vyhýbá lehkonohé melancholii mainstreamových filmů pro dospívající a je natočen s vizuálně podmanivou elegancí. Chválily i herce Ken'ichiho Matsuyamu v hlavní roli a Rinko Kikuchi (nominovaná na Oscara za Babel) za zvárnění osudové dívky Naoko.

Když není lehké přimět Murakamiho, aby udělil souhlas se zfilmováním některé své knihy, jak se to podařilo vám?
Trvalo mi to skoro čtyři roky, než jsem dostal svolení. Hodně mi nakonec pomohl japonský distributor mého předchozího filmu, který mě s ním seznámil. Nakonec se podařilo domluvit schůzku, na níž jsme se pečlivě připravovali. Tři dny jsme si cvičili odpovědi na všechny možné a nemožné otázky, předjímali jsme, na co všechno by se Murakami mohl zeptat.

Jaké si kladl podmínky?
Na začátku jsem se snažil Murakamimu vysvětlit svůj záměr, načež on mě přerušil a povídá, že se nemusím bát. Že jsem ten pravý. Že pokud ten film nenatočím já, tak už nikdo jiný. Zůstal jsem ohromeně sedět. Dokonce mi pak nabízel, abych si vybral, v jakém jazyce bych knihu nejraději adaptoval. Ale já jsem chtěl příběh vyprávět v japonštině a s japonskými herci – s takovou představou jsem se do něj zamiloval.

Foto: Reuters

Na setkání jsem odcházel s velkou nervozitou, ale vracel se jako režisér s velkými pravomocemi. Následně jsme se ještě několikrát sešli. Murakami připisoval ke scénáři hodně poznámek, možná až příliš na to, aby se ještě daly zahrnout do výsledného filmu. Ale nakonec mi řekl, ať pokračuju sám a natočím film, který mám v hlavě.

Jak vy sám rozumíte názvu Norské dřevo?
Je to samozřejmě narážka na píseň Beatles a dobu šedesátých let, v nichž se příběh odehrává. Ale osobně dávám přednost názvům, které nemusejí mít přesný význam. Důležitější je, pokud spojení slov dovede vyvolat nějaký pocit. Taky asi nevíte, co Vůně zelené papáje přesně znamená, ale máte z toho spojení silný dojem; aspoň doufám.

I proto nezní ve filmu víc melodií Beatles a slyšíme hlavně hudbu Jonnyho Greenwooda z Radiohead?
V knize je řada narážek na Beatles dotvářejících kolorit doby. Ale mně připadaly jejich melodie k tomu příběhu trochu moc jemné, něžné, sentimentální -  jeho postavy jsou mnohem silnější, tragičtější. Na druhou stranu jsme si dávali záležet na hudebnosti dialogů, které byly tentokrát o něco delší. Dvakrát se mi nelíbí, když herci ve filmu mluví krátce a úsečně.

Namísto studentských bouří tvořících část knihy se soustředíte hlavně na milostný příběh vysokoškoláka Toru Watanabeho. Takže už netrpíme nostalgií po šedesátých letech?
Snad tomu tak bylo ještě před několika lety, ale dnes žijeme ve zcela jiné době, která je spíše v rozporu s tím, co znamenaly tehdejší bláhové sny. Například v Japonsku a na Dálném Východě nastala těžká kocovina ze šedesátek. Snad proto autoři mluví o té době i příběhy, které nehýbou dějinami, ale odehrávají se jaksi v pozadí. Protagonistou našeho filmu je hlavně introvertní kluk – pozorovatel života, jenž se zastavil.

Haruki Murakami - Norské dřevo
Haruki Murakami - Norské dřevo | Foto: Aktuálně.cz

Hlavní hrdina je zamilován do Naoko, s níž sdílí deprese nad sebevraždou společného kamaráda a dívčina předchozího přítele Kizukiho. Není to přece jen trochu postpubertální příběh?
Domnívám se, náš že film vypráví o emocionální tragédii člověka, která se může přihodit v jakémkoliv věku. Jen v případě náctiletých studentů nabírá radikálnějšího a silnějšího rozměru. Člověk v té době žije mnohem víc naplno, všechno v něm vyvolává emoce. S řadou věcí si neumí poradit - byť neříkám, že posléze to musí být nutně lehčí. Náš film vypráví o bolesti z lásky. Zamilujete se, láska vás zachvátí, a pak se najednou všechno zastaví. A to se stane Toruovi hned dvakrát – když potkává druhou dívku Midori, která je na rozdíl od Naoko plná života. 

Příběh je v románu vystavěn prostřednictvím retrospektivního monologu, vy mísíte lineární vyprávění s vnitřními komentáři hrdiny. Proč jste děj posunul do „přímého přenosu“?
Měl jsem pocit, že retrospektivní vyprávění vzdaluje diváka od příběhu, zatímco pro mě byla důležitá především atmosféra. Japonci mají pro „buddhistickou“ rezignaci na tento svět plný utrpení známý pojem - mono no aware.  Snad se ve filmu zrcadlí něco z toho bolestného patosu. Z toho odevzdání se osudu – ve kterém ale vidím i jakousi vlahou krásu. 

Foto: Aktuálně.cz

Co ještě jste změnil?
Částečně i roční dobu. Potřeboval jsem natočit jednu důležitou scénu v trávě jindy, než je zasazena v knize. Pokoušeli jsme se kolem Tokia hledat takové přírodní scenérie, které by zrcadlily nálady našich hrdinů. Na tom je ostatně postavený celý film; od začátku do konce cítíte smutek a melancholii.

Museli jsme vůbec s počasím hodně bojovat. Například scéna opětovného setkání Torua s Naoko se měla odehrávat v zimní krajině. Jenže když jsme přijeli na místo, po sněhu nebylo ani památky navzdory předpovědi. Celou noc jsem nespal, ale ráno jsem zjistil, že zežloutlá tráva a hnědé stromy vytvářejí společně krásný akord. Bylo nádherně, panovaly ideální podmínky na natáčení.

Jak jste komunikoval s herci a štábem, když neumíte japonsky?
To byl asi největší problém. Měli jsme hned několik tlumočníků. Jelikož ale nemluvím úplně dokonale ani anglicky, překládalo se nejdříve z japonštiny do angličtiny a poté francouzštiny. Bylo to trochu jako pracovat spolu na babylónské věži; všechno trvalo věčnost.

 

Právě se děje

před 4 minutami

Schillerová vládě ve středu navrhne plošně pozastavit splácení hypoték, spotřebitelských úvěrů i úvěrů podnikatelů na půl roku

Další zprávy