Paradoxně nejlepší je na Nočních zvířatech hned titulková sekvence. Velmi obézní nahé ženy v ní ve zpomaleném pohybu tančí s americkými vlaječkami v rukou a prší na ně konfety.
Je to sekvence podivně surreálná, melancholická a otevřená různým interpretacím. Fungovala by sama o sobě jako dobrý videoart. Posléze zjistíme, že tančící ženy byly součástí performance na vernisáži v galerii, kterou vlastní hlavní hrdinka Susan (Amy Adamsová), procházející životní krizí. Její emoce rozčeří, když jí poštou přijde rukopis jejího bývalého manžela Tonyho (Jake Gyllenhaal). Susan se po nocích pustí do četby a je postupně konfrontována se vzpomínkami na svůj předchozí, před devatenácti lety ukončený vztah.
To všechno zní vlastně docela zajímavě a je možné si představit, že z námětu podle románu Tony a Susan Austina Wrighta by třeba takový Pedro Almódovar vykřesal melodramatický skvost pohrávající si se strukturou filmové narace a s otázkami po rozdílech mezi fikcí a realitou, uměním a životem.
Tom Ford navíc už ve svém předchozím filmu Single Man prokázal, že má cit pro dokonale vypiplaný a elegantní vizuál. Noční zvířata jsou i díky kameře Seamuse McGarveyho estetickou pastvou pro oko. Režisér také dostal k dispozici partu špičkových hereckých profesionálů.
A tak se zdá, že největším, ale klíčovým průšvihem filmu je Fordův vlastní scénář. Nevěrohodné postavy se potácejí příběhem, který usilovně předstírá hloubku, kterou nemá, a místo dialogů trousí fráze, které by nikdy nikdo z úst nevypustil. Je poměrně smutné vidět třeba takovou Amy Adamsovou, jak se coby živá zombie v podstatě bez výrazu protrápí snímkem. Kdyby člověk tuhle pětkrát na Oscara nominovanou herečku neznal, řekl by si, že neumí hrát.
Od režiséra je to samozřejmě vědomá strategie tlačit svou hrdinku do pozice mátohy: líčí svět umělecké smetánky coby dekadentní prostředí. Jenže místo aby odosobněný svět zbohatlických obchodníků s uměním tepal, on se nad jeho prázdnotou dojímá.
Režisér jen podporuje stereotypy na obou stranách kulturní barikády. O městských elitách říká, že jsou zhýčkané a odtržené od reality, a o venkově zase vypráví jako o nebezpečném místě, kde žijí frustrovaní násilníci a vrazi.
Ten příběh je v mnoha ohledech jako z červené knihovny. Ani luxusní modernistická vila nad městem, ani objekt Jeffa Koonse u domácího bazénu, ani manželský svazek s krasavcem Huttonem (Armie Hammer) naší hrdince štěstí nezaručí. A tak vzpomíná na to, jak před skoro dvěma dekádami v touze po uznání opustila svého neambiciózního manžela, který toužil stát se spisovatelem.
Upřímně: pokud byl výsledkem Tonyho nejlepších autorských ambicí rukopis Nočních zvířat, asi se měl dávno vydat na jinou kariéru. Příběh ze západního Texasu, který zabírá minimálně polovinu stopáže, je neoriginální exploatační škvár, který se navíc moc nepáře s logikou. Kdo by čekal, že na něj v průběhu vyprávění režisér začne ironicky pomrkávat, že to vlastně nemyslí vážně, ten by se spletl.
Příběh ve zkratce vypráví o tom, jak poněkud změkčilému městskému hrdinovi (hraje ho taky Jake Gyllenhaal, Susan si do knižního hrdiny projektuje Tonyho) zkříží na silnici cestu parta venkovských vidláků a znásilní a zabije mu manželku a dceru. Téhle kruciální scéně se nedá upřít napětí. Fordovi se podařilo vytvořit tíživou atmosféru pomalu se stupňující hrozby oddalované slovní agresí ze strany vztahovačného burana Raye (přesvědčivý Aaron Taylor-Johnson).
Jenže poté bohužel úroveň téhle story upadá a režisér nás po dlouhé desítky minut nutí sledovat zcela neobjevný béčkový příběh o pomstě, který z hlubin nudy pozvedá jen rozkošnický výkon Michaela Shannona ve vděčné roli typicky jižanského policejního šerifa.
Problém je, že ty dvě vyprávěcí linie se ani na konci nějak moc nepropojí a spíše tak existují vedle sebe. To by ještě nutně vadit nemuselo. Režisér se v rozhovorech netají tím, že chtěl vyprávět o stavu Ameriky, a ve světle nedávných voleb je nepochybné, že Spojené státy jsou hluboce rozdělenou zemí.
Jenže režisér jen podporuje stereotypy na obou stranách kulturní barikády. O městských elitách říká, že jsou zhýčkané a odtržené od reality, a o venkově zase vypráví jako o nebezpečném místě, kde žijí frustrovaní násilníci a vrazi. Takhle zjednodušený pohled ovšem dobře charakterizuje myšlenkovou prázdnotu, jíž se vyznačuje celé tohle rádoby oduševnělé drama.
