reklama
 
 

Ježíš je normální. Někteří věřící, žel Bohu, nikoli

21. 1. 2009
Foto: Aktuálně.cz
Dokument Terezy Nvotové provokuje k diskusi

Recenze - Odedávna se ví, že dokument neznamená jen zachycování skutečnosti "o sobě", ale aktivní výběr událostí a určitý úhel pohledu na ně. V posledních letech stále víc převládá přístup, kdy se ukáže, jak se sám tvůrce a jeho štáb i podílí na vzniku události - ať už "jen" hravě a zdravě provokatérsky, nebo aktivisticky ve snaze změnit běh věcí veřejných.

Přijde-li pak film, který okázale staví na "nezasahování" a urputné snaze nevyjadřovat postoj, budou se na něj vznášet dotazy, proč se sám víc neptá, nepátrá a nejde do většího konfliktu, zvláště když má tak výbušné téma.

Podnětnost kulturního kontextu

Snímek Ježíš je normální! může vyvolat velké vášně, protože se dotýká náboženství. Líčí osobní příběh své autorky, dvacetileté Terezy Nvotové, která v dětství v Bratislavě chodila do náboženské školy. Po letech v Praze narazí na členy Triumfálního centra víry a rozžehne to v ní vzpomínky. Svým filmem (ještě před přijetím na FAMU) se tedy pokusila vyrovnat se s minulostí.

Co na tom, že nejde o nic extrémně traumatizujícího a že se nedozvíme o moc víc, než že na Slovensku a v Česku prostě a jednoduše operují fundamentalistické křesťanské skupiny - přičemž ani není řečeno dost jasně, nakolik a zda byla či je organizace, jež vedla onu školu v Bratislavě, nějak napojená na skupinu v Praze.

Největší potíž s dílem nakonec vychází z toho, že ve své nerozhodnosti a neútočnosti vyprovokuje víceméně jen k dohadům, co zabránilo tnout silněji a hlouběji. Obava z přílišné kontroverze, strach z toho, že by mohlo být ublíženo lidem, kteří ve filmu dobrovolně vystupují? Proč se film, například, nepodívá aspoň na chvíli do soukromí aktérů, aby bylo vidět, zda mají i jinou tvář než tu extatickou a hysterickou?

Z hlediska kulturního kontextu, do nějž přichází, je ovšem snímek velmi podnětný. Vidíme tu konfrontaci a rozdíly v přijímání duchovna na Slovensku, v Česku a v Americe.

Poetika vyšinutých klaunů

Autorka, jež pochází z podstatně religióznější země, zprostředkovává českému publiku zprávu o tom, jak s jistým zpožděním u nás klíčí americká odnož fanatických evangelistů. Tato zpráva přitom kupodivu není nijak alarmující.

Členů Triumfálního centra víry je u nás pár stovek a na většinu lidí, ať už nevěřících či věřících, působí jako vyšinutí klauni. Jejich afektovaná dikce, jakýsi až narkomanský lesk v očích, neschopnost racionální argumentace a agresivní snaha vemluvit se do pozornosti ostatních budí smích a odpor.

Můžeme být sice šokováni scénou, v níž v jakési ježíškolce dostane malý chlapec psychosomatický záchvat, který pomazaná pančelka pokládá za komunikaci s Duchem svatým, ale přestože jde o vrcholný moment onoho "nezasahování" do reality, kdy sami tvůrci váhali, zda mají natáčet dál, pořád je to jenom jeden kluk a zbylých dětí je ve třídě pět a půl.

Rovněž všechna shromáždění dospělých působí, jako když se bezdomovci trousí na polévku od Armády spásy. Ze všech akcí Triumfálního centra víry zkrátka dýchá nebetyčná trapnost, upachtěnost i organizační neschopnost. Vlastně by se to dalo považovat za pozitivní zprávu o tom, že v Česku je jen velmi málo lidí manipulovatelných.

No, prostě normálně

Nvotová jistě zaujme nezvyklostí svého osobního příběhu: u dcery herečky Anny Šiškové a režiséra Juraje Nvoty a sestry bohémské Doroty Nvotové, již všichni patří k oblíbeným terčům slovenského bulváru, překvapí, že v dětství chodila do tak podivné školy.

Její film, jenž tento příběh zpracovává, ale doplatil na to, že ve světě už existují skutečně šokující nebo ostře výsměšné dokumenty o náboženském fundamentalismu a Ježíš je normální! při konfrontaci s nimi působí… no, normálně.

Americký nezávislý dokument Jesus Camp z roku 2006 vyznívá jako hrozivá vize budoucnosti, kdy Spojeným státům budou vládnout dokonale vytrénovaní a sami úplně vymytí demagogové, kteří nespatřují rozdíl mezi mírumilovným šířením křesťanství a svatou válkou s nevěřícími.

Jesus Camp vyvolává strach, protože mše a převýchovné dětské tábory mají masový charakter a davová psychóza tu burácí silou mořského vlnobití. Jak říká jedna z hlavních aktérek: "Děti jsou tak otevřené a díky tomu použitelné pro křesťanství" - a nijak se nestydí srovnávat svou činnost s výrobou malých palestinských teroristů. "Jenomže my máme pravdu a stojíme na správné straně," dodává.

Náboženství je byznys; tady umazaný

Pokud je v Jesus Campu odhadováno, že k extremistickým formám křesťanství se v USA řadí okolo 80 milionů občanů, kteří například zcela odmítají evoluční teorii, víru a rozum neoddělují, ale rozum z této dvojice přímo popírají, nelíbí se jim odluka církve od státu a považují se za vyvolený národ, pak vedle tohoto i ty nejvypjatější okamžiky z aktuálního česko-slovenského dokumentu blednou.

I zdaleka nejlepší nápad debutantčina filmu, jenž se už vymkne prostému záznamu a jde tu v zásadě o inscenaci a iniciaci dění, vyšumí do ztracena. Nvotová se rozhodne pozvat bývalé spolužáky k debatě s jejich bývalým učitelem.

Ukáže se ovšem, že muž si je s odstupem let dobře vědom, že nemůže hlásat žádné jednoznačné pravdy ani propagandu, a uchýlí se k alibistickým výmluvám a relativizaci v duchu "však jste si, děti, mohly vybrat, jestli mi uvěříte".

Ježíš je normální! vypovídá nakonec především o tom, že náboženství může být druhem byznysu a že se mnozí lidé k němu upínají ve stejné víře jako k mamonu. Právě příklad Triumfálního centra víry, kde všichni kazatelé hovoří stylem nadopovaných manažerů slibujících všem úspěch, ukazuje, jak se víra v duchovno může dokonale promísit s falešnou vírou v materiálno.

A jak je možné neskutečně ponížit manažersko-sektářskou hantýrkou každý pokus o vážný přístup k otázkám náboženství.

Avšak ze záběrů je zároveň jasné, že jen někteří z účastníků setkání mají kvalitní obleky značící vyšší společenský status, zatímco většina lidí naopak budí dojem sociálních případů - a o to víc pak hltají utopie o spáse.

A právě v oné lacinosti a ubohosti se zračí odlišnost české situace od americké. Nvotová se fakticky nedotýká ničeho palčivého, jen zvídavě nakukuje a pošťuchuje s lehkostí, kterou má vetknutou i na plakátu filmu: Take it Jeasy!

Moc si to neber, Jéžo. Tereza se touhle recenzí taky určitě nenechá rozházet.

Ježíš je normální!
Ježíš je normální!
Žánr: Dokument
Režie: Tereza Nvotová
Obsazení:
Délka: 66 minut
Premiéra ČR: 15.01.2009


Jesus Camp (Trailer)

 

 

Jesus Camp (Nejsilnější okamžiky)

autor: Kamil Fila | 21. 1. 2009

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama