Recenze: Muzikál aneb Cesty ke štěstí skládá bizarní poctu Starcům na chmelu

Marek Koutesh
15. 1. 2016 7:00
Nejnovější český muzikál skládá poctu Starcům na chmelu a připomíná, proč je v naší kinematografii stále sháňka po pořádném dramaturgovi. "Vznikl bizarní polotovar, který postrádá naprosto klíčové scény potřebné pro uspokojivé zakončení děje. Toto rozhodnutí nemá precedens a jen jeho zhodnocení vyžaduje zapojení všech šedých buněk mozkových," píše v recenzi Marek Koutesh.
Muzikál aneb Cesty ke štěstí
Muzikál aneb Cesty ke štěstí | Foto: Bioscop

Filmových muzikálů se u nás produkuje pramálo a těch zákulisních, které sledují nacvičování ansámblu na představení, byste u nás nejspíš napočítali na prstech jedné ruky.

Je odvážné natočit žánrový film, jehož náležitosti nejsou v národní kinematografii jakkoli prověřené. Situace se ještě vyostřuje, když se snímek obsadí většinou čerstvě plnoletými herci, a spěje k neštěstí, když se učiní rozhodnutí parafrázovat Starce na chmelu, jeden z mála československých muzikálů, jenž zůstává v paměti jako povedený.

Muzikálu aneb Cestám ke štěstí posloužil uvolněný snímek z roku 1964 jako osa vyprávění. „Starce“ se na přírodní soustředění vydává nazkoušet třída z pražské konzervatoře. Má to být jejich první představení před veřejností, tudíž se zpočátku ošívají nad tím, že budou hrát „přežitou věc“.

Snímek zároveň sebereflexivně přejímá části zápletky Starců na chmelu a poukazuje na to, že ve starostech mladých lidí se i po pěti desetiletích změnilo máloco.

Zpívání v bouři

Klasická dějová posloupnost muzikálu ze zákulisí by nás seznámila s hrdiny, v pracovní rovině by před ně postavila představení, jež mají nazkoušet nebo vylepšit, kladla by jim do cesty překážky a nakonec je nechala triumfovat před obecenstvem.

V osobní rovině by pak v ansámblu vznikaly konflikty, často milostné, které by se v posledním aktu vyřešily, a zavládla by rovnováha. Tvůrci Muzikálu aneb Cest ke štěstí se moudře rozhodli po těchto prověřených liniích zpočátku navigovat, jen aby je následně z nesrozumitelných pohnutek opustili.

Vznikl bizarní polotovar, který postrádá naprosto klíčové scény potřebné pro uspokojivé zakončení děje. Toto rozhodnutí nemá precedens a jen jeho zhodnocení vyžaduje zapojení všech šedých buněk mozkových.

V profesní rovině snímku bolestivě chybí dramatické napětí. Studenti se zpočátku staví ke Starcům na chmelu odmítavě a dávají to důrazně najevo, z důvodů nejasných je ale kouzlo muzikálu pohltí a okamžitě se dají do nacvičování.

Choreografii si sami vymyslí, kdo za ní stojí a na jakých základech vznikla, nám ale film nesdělí. Fyzicky a přípravou náročné zkoušky, které jsou nedílnou součástí zákulisních muzikálů, se nekonají – všichni tanečníci už od začátku zcela brilantně zvládají svůj part. Neshody o obsazení hlavní mužské role mají zase absurdní a dramaturgicky nevysvětlitelné vyústění.

Úlohy postav v příběhu zůstávají trvale nejasné a žádnou z nich nelze označit za protagonistu. Jakmile tato rozbředlost setrvá za polovinu filmu, začne být stav neudržitelný. Film blíže sleduje šest postav a jejich hlediska – dvojici učitelů (Vica Kerekes a Roman Vojtek) a čtveřici studentů (Anna Fialová, Adam Mišík, Z Nhung a Vladimír Polívka).

V průběhu stopáže se s obměnami přátelí nebo mezi nimi vznikají rozepře, ale málokdy dochází k nějakému vyústění. Jmenovat příklady jejich nesmyslných a ničím nemotivovaných činů by bylo vskutku vyčerpávající.

Lekce tance pro otrlé

Suverénně nejšílenější volbou se stalo kompletní vypuštění posledního dějového aktu – rozuzlení, které by rozdrobené osudy postav alespoň ve finále spojilo do srozumitelného celku. Takhle jsme u závěrečných titulků ponecháni se stejnými emocemi, jaké v nás film vzbuzoval doposud, totiž se zmatením vzniklým fušerskou prací scenáristy Václava S. Sadílka ml. a dramaturga Jiřího Mádla.

Pro jejich dobro jsou ve snímku naštěstí scény, kdy jejich služeb nebylo tolik potřeba, a to muzikálová čísla. Postavy v nich vstupují do uskupení aktualizujícího známé texty a choreografii ze Starců na chmelu. Pojetím těchto scén Muzikál zdařile imituje postupy z moderních videoklipů, včetně rychlého (a často nenavazujícího) střihu a dynamické kamery. Výrazně ale chybí poslední velké číslo. Tanečně velmi schopná se ukáže zejména Anna Fialová, jako nevýrazný je do pozadí velmi nápadně zatlačen Adam Mišík.

Ale nejen tancem a zpěvem je herec živ. Roman Vojtek a Vica Kerekes se ve svých rolích učitelů moc hereckých prohřešků nedopouští, s jejich svěřenci je to ale horší. Adam Mišík se snaží svého otloukaného studenta podehrávat, úměrná tomu by ale měla být změna image.

Vladimír Polívka je limitován plochostí své role a nejhůře ve filmu přehrávají zpravidla mladé dívky ve vedlejších úlohách. Čistě pro výplatu si do Muzikálu přišel Jiří Korn s naprosto tragickým štěkem. Herecké projevy všech zúčastněných jsou také obětí nápadných postsynchronů.

Muzikál aneb Cesty ke štěstí mohl dopadnout podstatně lépe, kdyby na něm pracoval kompetentnější dramaturg, který by hned zkraje odhalil, že napsat scénář o náročném zkoušení muzikálového vystoupení bez náročného zkoušení a finálního muzikálového vystoupení je pozoruhodně nešťastné rozhodnutí.

Hodnocení: 30 %

Muzikál aneb Cesty ke štěstí - trailer | Video: Bioscop
 

Právě se děje

Další zprávy