reklama
 
 

Recenze: Rocky je zpátky! Stalloneho povedený kalkul Creed boxuje o Oscara

4. 1. 2016 6:45
Rocky zpět v ringu, i když jen v jeho rohu, odkud koučuje syna Apolla Creeda. Stallone jako málokterá akční hvězda pochopil sílu svého jména a zároveň našel efektní způsob, jak z něj těžit i v době, kdy už sám rukavice navléknout nemůže. Creed je vkusné, nostalgické mainstreamové drama, které splní vše, co slibuje.

Hnací silou Hollywoodu jsou značky. Nepochopil to Arnold Schwarzenegger, který si v poslední pětiletce troufl na několik původních filmů, aby všechny selhaly. Až když mu nezbylo nic jiného, se vrátil k Terminátorovi.

Jeho dávný konkurent Sylvester Stallone naopak už skoro dekádu pumpuje slzy nostalgie do očí jak svým fanouškům středního věku, tak i mladé generaci nadšenců, kteří sice nezažili dobu, kdy Rocky před čtvrt stoletím vlastnoručně porazil komunismus (natož když před čtyřiceti lety vyhrál Oscara), identifikováním se sérií ale dávají najevo znalost popkultury.

Podobně to dopadlo s Rambem i kompilátem osmdesátkové brutality v Expendables.

Není tedy divu, že Rockyho derniéra netrvala věčně. Italský hřebec se vrací coby trenér syna Apolla Creeda, svého nejslavnějšího soupeře a nakonec nejlepšího přítele, jenž fatálně podlehl knock-outu Ivana Draga. Creedův nelegitimní syn svého otce nikdy nepotkal, narodil se až po jeho smrti a jeho matka brzy zemřela. Po letech v dětském domově byl ale adoptován boxerovou vdovou, jež doufá, že Apollův syn odolá vábení ringu. Mladý Adonis chce dokázat, že může překročit otcův stín a dosáhnout stejných úspěchů jako on.

Už zase na to nemám

Stallonovy filmy se právě od posledního Rockyho, tedy od roku 2006, vyznačují značnou sebeuvědomělostí a často tematizují vlastní slabiny. Stallone udělal z loučení a neschopnosti posunout se úspěšný byznys – a loučí se proto zas a znovu. Na loučení s kariérou akční hvězdy dokonce založil i novou filmovou sérii Postradatelní, takže už snad ani ten nejnaivnější fanoušek nemůže věřit tomu, že si Sly vylévá srdce.

Ve skutečnosti našel úspěšný obchodní model, jak se vyhnout krachu Stevena Seagala nebo Jeana-Clauda van Damma, kteří se po ztrátě fyzičky propadli z pozice áčkových hvězd až na dno, protože se dál pokouší tvářit jako neporazitelní borci. Sylvester se místo toho pasoval do role přestárlé ikony, jež přiznává, že na své dřívější výkony už nemá a je načase pohlédnout důstojně do očí stáří.

V Creedovi tak Adonisovi jeho dívka vyčítá, že se jen obklopuje relikty minulosti a nedokáže ji opustit, což může být pro někoho jako přímá tvůrčí sebereflexe imponující. Nutno však podotknout, že jde skoro o desátý Stallonův zářez se stejným záměrem (naposledy před dvěma lety v dramatu Zpátky do ringu, kde se střetl s De Nirem).

O Stallonovi se říká, že je značně inteligentní a způsob, jakým dokáže vytěžit z vlastního stárnutí novou a většinou i pozitivní pozornost, rozhodně zavání dobře promyšlenou taktikou. Dokonce tak promyšlenou, že posunutím postavy Rockyho na vedlejší příběhovou kolej v Creedovi výrazně znásobil své šance na Oscara – za hlavní roli by ho jistě nezískal, ale za vedlejší? Tyhle sošky se často rozdávají jako gesta, a komu jinému takové gesto směřovat než postarší legendě, která na plátně bilancuje svůj život?

Vše, jak má být

Creed tu zatím vyznívá jako chladný kalkul, jímž dost možná i je. Jenže je taky skvěle provedeným dílem, jemuž se povedlo víceméně přesně to, co si předsevzalo. Prostor navíc dostali afroamerický režisér Ryan Coogler a herec Michael B. Jordan (spolupracovali už na dramatu Fruitvale), což zaručilo určitý posun látky, přesněji řečeno iluzi tohoto posunu.

V jádru je totiž snímek věrným obrazem prvního dílu, v němž sympatický poloamatér nemusel proti profesionálnímu soupeři vyhrát, aby si získal dav. Zatěžkanost historií na úrovni vlastní minulosti Rockyho i zděděného odkazu Adonise (jméno symbolizující v řecké mytologii koloběh života) je „pouhým“ ozvláštněním, které nijak nebrání tomu, aby byl klasický vzorec boxerského dramatu naplněn beze zbytku.

A zároveň bez většího zaškobrtnutí. Krom zpomalení ve třetí čtvrtině uteče téměř dvouapůlhodinový film nečekaně rychle. Dokáže nasadit uvěřitelně vážnou tvář, přesto se nebrání občasnému odlehčení a nakonec si uvědomíme, že nám ani nevadí, že každý zvrat jsme znali dlouho dopředu. Coogler dělá režijně vše pro uspokojení publika (jeden ze zápasů sledujeme bez střihu), ani herci nechybují. Můžeme si říkat, že nás tvůrci oblbli, zvládli to však elegantně.

I u Creeda by se mohlo řešit, podobně jako nedávno u Star Wars, jestli je posun k černému hrdinovi obchodním záměrem, úlitbou korektnosti, snahou o nabídnutí nového hrdiny, nebo kombinací všech těchto prvků. Vlastně na tom ale zas tolik nezáleží, protože stejně jako v případě Hvězdných válek sice hlavní hrdina není bílý muž, v podstatě to ale neovlivňuje jeho chování ani příběh.

Na rozdíl například od komedií Tylera Perryho či mnoha jiných filmů určených primárně afroamerickému publiku nám Coogler dává zcela standardní hollywoodské mainstreamové drama, jež s rasovými nebo genderovými prvky otevřeně nepracuje. Jestli je to dobře, nebo špatně, by bylo téma zajímavé diskuse.

Ta ale nepatří samotnému Creedovi, soustředěnému a dobře provedenému mainstreamovému konstruktu, v němž šibalský Sly Stallone dál chytře využívá limitace, jež před něj staví Čas, aby si zas a znovu získával publikum u nostalgií nasáklých monologů. Strojené? Ano. Laciné? Asi taky. Ale provedeno bez chyby.

Hodnocení: 70 %

autor: Martin Svoboda | 4. 1. 2016 6:45

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama