reklama
 
 

Recenze: Muži v naději představují vrchol pokrytectví

25. 8. 2011 14:42
Nová komedie Jiřího Vejdělka obhajující nevěru

Recenze - „Vždyť je to jenom zábava, nic víc v tom netřeba hledat" - tak zní první samocenzurní nařízení mnohých diváků a divaček, kteří chtějí „po práci legraci". Tímto způsobem si dokážou vsugerovat, že se jim líbí i „mírně nadprůměrná podívaná, která neurazí, ale ani ničím nepřekvapí".

Takto nějak se o novém českém snímku Muži v naději začíná mluvit a v oné zdánlivé spokojenosti lze hledat především omluvy dotyčných pro vlastní uvadlý vkus a ztrátu jakýchkoli kritérií.

Tedy stačí jim, že se ve filmu nevřeští (= není to troškovina), humor se nevyrábí zakopáváním a padáním, občas se tu i pracuje a všichni pořád nemají dovolenou (= není to poledňákovina). A když nezazní slovo „prdel", bere se to hned jako známka kultivovaného humoru. Naopak plakáty s vyvalenými ňadry a vtipy na téma „tágo, koule a šťouchání" nás posouvají na dostatečně vytříbenou úroveň. Vítejte u největšího českého hitu tohoto roku...

Celkové rozvolnění poměrů

Těžko říct, kdy i v české kinematografii začal trend, že proud sexuálních narážek má nahrazovat soudržnější děj, ale Muži v naději představují jeho dosavadní vrchol. Pravděpodobně to souvisí s celkovým rozvolněním poměrů, kdy lascivní a „hypersexualizované" jsou nejen obálky bulvárních novin, ale i reklamy a zprávy v televizi, od nichž je při dnešní konzumaci médií jen krůček (kliknutí) k internetové pornografii. Vzniká tím jakýsi zacyklený okruh, kdy se zcela smývá rozdíl mezi tím, co má být „oficiální" a co už bude obscénní.

Koukáme na zprávy kvůli dekoltu hlasatelek, na filmy chodíme kvůli prsům neznámých hereček, které nemají co hrát a pravděpodobně jim i vyhovuje být vnímané jen jako sexuální objekty. Nějak se ale při této honbě za maličkým a zbytečným vzrušením poztrácely skutečné informace, vyprávění - nebo i zábava.  Jinými slovy, slušný člověk chce seriózní zprávy, dobré komedie, a pak si „pro uvolnění" pustí porno. Nepotřebuje jejich mix, kdy se vždycky ztratí to nejlepší a nejúčelnější.

Jako pozoruhodné se na tomto kulturním posunu jeví pouze to, že bezkrevná zábava pro mladé publikum začíná být stále cudnější (viz série Twilight), zatímco tvorba pro střední (a případně i starší) generaci přitvrzuje - takto alespoň působil fenomén seriálu a dvojice filmů Sex ve městě a takto se prezentoval i předchozí snímek režiséra Jiřího Vejdělka Ženy v pokušení.

I ten publiku pouze nalhával, že jde o romantickou komedii, což byla pouhá zástěrka, která kryla jeho podstatu - pragmatickou frašku, kde se vůbec nehrálo o nalezení pravého vztahu ani o čirou rozkoš a svobodu, ale o to, že za sex se má platit různě nákladnými dárky (Vilma tak nezapomínala uvést, co jí sex s někým zámožným "hodil bokem").

Málokdy se povedla někomu tak úskočná lež jako přesvědčit určitou vrstvu ženského publika, že film Ženy v pokušení kope za jejich zájmy a vyjadřuje jejich cítění. Ve skutečnosti Vilma byla z velké části pouhou zhmotnělou mužskou fantazií, s myšlením a slovníkem machistického chlapa, která se tvářila jako rádkyně těm, co ještě „neprohlédly".  Nyní má Jiří Vejdělek, důkladně zaštítěný tím, že to přece neříká on, ale jeho postavy, tu drzost tvrdit, že předtím byl zbytečně feministický.

Je na čase...

Muže v naději uvádí s tím, že „je na čase, aby v ženské totalitě, která nás obklopuje, konečně někdo našel odvahu a řekl o mužích pro změnu něco pravdivého a upřímného, byť mu hrozí, že za to bude veřejně vykastrován". (Taková nadsázka se ovšem špatně přijímá i v alegorické dystopii Postel, natožpak ve snímku, který by se měl odehrávat v reálné současnosti.)

Přitom pokračuje pořád ve stejné linii a ženám nezbývá než se jeho dominantnímu a vyloženě šovinistickému mužskému náhledu podřídit („teprve když ze sebe udělám úplnou husu, jako jsou hrdinky ve filmu, můžu se tomu smát").  Teď už se Vejdělek neschovává za virtuální Vilmu, ale dává prostor starému mlsnému kocourovi Rudolfovi (Boleslav Polívka), který zaškoluje svého ňoumovitého podpantofláckého zetě Ondřeje (Jiří Macháček).

Stejně jako v Ženách v pokušení i zde existují postavy ve vzduchoprázdnu a jejich život začíná až s první vyslovenou větou: do té doby jako by o sobě nic nevěděly a všechno si musely náhle říct. Dcera v Ženách náhle zjistí, jak moc velká coura je (či byla) její matka, zeť v Mužích je teprve po mnoha letech generačního sousedského soužití zasvěcen tchánem do toho, jak a proč podvádět manželku. (Mimochodem, právě důraz na "sběratelství" a dělání si záznamů o každém vrznutí, ukazuje, že Vilma je povahově stejně vytvarovaná jako Rudolf.) Postavy spolu mluví pouze v bonmotech šustících papírem, což působí zvlášť v kontrastu k tomu, jak mají být uvolněné.

Rudolfovo kouzlo osobnosti zůstává nepochopitelné stejně jako sex-appeal Vilmy - oba se projevují jen jako nadržení zoufalci, již tragikomicky nechápou, kolik jim je let. Oba filmy velmi zmateně a rozkolísaně líčí tyto „zasvětitele" tak, že na jednu stranu mají ohromovat svými zkušenostmi, a přitom není jasné, jak moc se vypravěč vysmívá jejich reálné neschopnosti a vyšeptalosti. (Minimálně se nám nedostane odpovědi, čím ti dva měli být atraktivní pro dvojnásob až trojnásob mladší protějšky.)

Každopádně, Jiří Vejdělek nás opět a ještě násilněji uvádí do fantazijního světa českého maloměšťáka, který chce žít v porno-utopii, kde jsou všechny ženy dostatečně "šťavnaté" a vždy svolné k sexu a lidi nezajímá nic jiného než jak si užít. V něčem se ale Ženy v pokušení i Muži v naději liší od ostatních děl smazávajících rozdíl mezi tradičními zábavnými žánry a pornografií.

Kurvy bez citu a svědomí

Vejdělkovi by nikdy neprošlo a jeho filmy by neměly dostatečný hitový potenciál, kdyby byly opravdu vulgární a opravdu vzrušující.  Jejich základním maskovacím manévrem se stává přeslušnělost. Když sledujete vývoj současných komedií, nejvíc ovlivněných snímkem Zbouchnutá a dalšími počiny režiséra a producenta Judda Apatowa nebo Zack a Miri točí porno od Kevina Smithe, zjistíte, že se v nich sice posouvají hranice jazyka i zobrazování, ale pořád tu zůstává pevné jádro skutečných emocí - od touhy a lásky, přes bolest a zklamání.

Vejdělkovy filmy jsou odporné pravým opakem: mluví se v nich velmi slušně o nechutných věcech, sex v nich je reklamně estetizován a zbaven živočišnosti, ale postavy jsou normální (lidské) kurvy bez citu a svědomí. Tyto filmy po nás nechtějí, abychom postavami pohrdali, nebo abychom si u nich uvědomovali to horší v nás, ale snaží se naopak, aby nám připadaly tak nějak sympatické a roztomilé. To víte, Jirka Macháček, to je milej kluk, ta psí očička… Vůbec dojem principiální nesympatičnosti postav se daří zahnat projevem herců - mužští představitelé to uhrají komediálním talentem a ženy půvabem, který dovede solidně oslepit.

Jistě se dá namítnout, že filmy pro zábavu nikdo nebere vážně a nenechá se jimi vychovávat.  Ale ono je to stejné jako s „ženskými" nebo „mužskými" časopisy. Prý je taky nikdo nebere vážně, ale přitom si je tolik lidí kupuje, řídí se jimi nebo se jimi utvrzuje v tom, co si myslí. A žádné jiné filmy v současné nabídce kin neobsahují tolik poselství a návodů na život jako snímky Jiřího Vejdělka.

Nejde jen o už proslavené výroky „"Ženská má mít pocit, že o chlapa musí bojovat, musí se snažit, aby si ho udržela. A hlavně, ženská se nesmí nudit!" či "Není důležité, za kým chlap chodí, ale ke komu se vrací". Vezměte si oficiální presskit a uvidíte přehlídku lidových mouder o tom, co se má a nemá dělat. Není podstatné, zda a nakolik se tím pak někdo řídí, zásadní je, že tu je abnormální snaha působit na lidi, cosi jim vtloukat do hlavy nebo alespoň předstírat „otevření diskuse o vztazích mezi muži a ženami", a pak se ihned krýt tím, že jde jen o zábavu.

Pravdu, babo

Film se nám pokouší vsugerovat, že i sama nevěra je zábavná, a dokonce pomáhá v partnerských vztazích; namísto toho, že bolí a spíš jen zvyšuje stres (takže naopak vede k poklesu celkové vitality). Touha tvůrce ukazovat a touha publika vidět muže jako idioty a ženy jako coury tak nakonec smutně vypovídá o poškozeném sebevědomí, s nímž přijímáme a hrajeme naše životní role (pokud je tedy chceme hrát podle not filmu a „poznávat se v něm").

„Mami, to už zavání prostitucí," namítá zde rozumně dcera (Petra Hřebíčková) matce (Simona Stašová), která se přizná, že o manželových nevěrách ví, ale odpouští mu je, když jí koupí drahý dárek, například kabelku od Valentina. „Co to říkáš, prosimtě, pozor na pusu," ohrazuje se pohoršeně matka, jako to dělá každý maloměšťák usvědčený z  přílišné „lehkosti bytí". Jediná správná reakce na to přitom je:  „Pravdu, babo pokrytecká, nic než pravdu. Akorát se jí odmítáš podívat do očí." Jenomže to zde nezazní, protože by se narušil „roztomilý vtip".

V něčem ale Vejdělkův kalkul s publikem hrubě selhává. Zatímco Ženy v pokušení ještě nabízely model, který by se dal „odžít" (pokud jste tedy hezky finančně zajištění), Muži v naději jsou film vylhaný už příliš. Shovívaví hodnotitelé budou mluvit o „přílišné žánrové nadsázce", já bych s dovolením zůstal u té lži.

Nejde jen o detaily: například to, že Ondřejově rodině se údajně finančně nedaří, ale přitom si bydlí v rozlehlém bytě v Praze u Staroměstského náměstí a má restauraci u Karlova mostu. Či o to, že Rudolf za minulého režimu musel být zřejmě spolupracovník StB, protože jinak by ho nepouštěli vydělávat valuty do zahraničí, kde stavěl horské dráhy (jde v podstatě o stejný případ jako u scénografa Josefa Svobody). To souvisí s onou absencí minulosti postav i potřebou zahlcovat publikum obrazy luxusu, aby zapomnělo na sprostotu jednání všech hrdinů.

Základní potíž s tím, proč by to v reálu takto nefungovalo, tkví v tom, že se vychází ze zkušenosti umělce-bohéma. Ten ať si žije bez závazků a vyžívá se v lovení ženských trofejí. Jenomže podávat středostavovskému publiku takový životní model, jako by to byl, nebo mohl být, jejich život, je čirá faleš a únik od reality. Finále, kdy všichni, co spolu něco mají nebo měli (a přitom to o sobě přesně nevědí), žijí šťastně pod jednou střechou, představuje nikoli harmonii, ale past. Většina chycených si pak nutně musí vypěstovat neurózu nebo naprostou apatii; každopádně je to prostředí, v němž pře-žijí jen citoví mrzáci.

Zvládnuté řemeslo

Celá ta historka z dusivého mikrokosmu jedné pavlače se přitom nedá odsoudit jako brak a zmetek, protože má nadstandardně zvládnuté řemeslo. Dokonce v některých chvílích člověk zauvažuje, že Vejdělek by byl dobrý režisér nevztahových akčnějších komedií. Jakmile přestanou postavy chrlit svá moudra nebo hrát karikatury naštvaných nebo znuděných manželek, objeví se tu záblesky dobrého situačního humoru, či dokonce gagů jako z burlesky.

Načasovaný únik zpod stolu v restauraci nebo momentka, kdy má Ondřej darovat sperma na klinice a jeho úsilí mu kazí plakát rozesmátého kojence na zdi, zjevně ukazují na režisérův potenciál dělat mnohem absurdnější, od reality přiznaně vzdálenější snímky.

Ale ve chvíli, kdy po nás v druhé polovině chce, abychom litovali hajzlíky, kteří najednou nezvládají ukočírovat, co se na ně shodou událostí navalilo, zavání to nehorázností. Že si Jiří Vejdělek neumí vybrat mezi rádoby-uměním (Václav, ROMing) a rádoby-zábavou (Účastníci zájezdu, Ženy/Muži), protože české prostředí jako by nepřálo žádné radikálnější formě, se stává jeho prokletím, které nevykoupí jakkoli vysoká návštěvnost. Ta nás ve zdejší mizérii bude jen utvrzovat.

Ti, co ještě poznají dobrou komedii o vztazích, si vzpomenou na  snímky Když Harry potkal Sally, Lepší už to nebude či sérii filmů s Katharine Hepburnovou a Spencerem Tracym nebo dost věcí od Woodyho Allena. A celý ten komerční kolotoč okolo „již předem nejúspěšnějšího českého filmu roku" jim bude připadat trochu legrační.

Muži v naději
Muži v naději
Žánr: Komedie
Režie: Jiří Vejdělek
Obsazení: Jiří Macháček, Bolek Polívka, Éva Vica Kerekes, Petra Hřebíčková, Simona Stašová, Lukáš Langmajer, Hynek Čermák, Michal Novotný, Emma Smetana, Ester Kočičková ad.
Délka: 115 minut
Premiéra ČR: 25.08.2011

autor: Kamil Fila | 25. 8. 2011 14:42

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama