reklama
 
 

Recenze: Místo Deliria přijde kocovina. Nový americký horor se utopil mezi skutečností a iluzí

31. 5. 2018
Kina začala promítat horor jménem Delirium. Po každém intenzivním útoku na nervy se jeho divák stahuje do polohy distancovaného pozorovatele. Ze své ulity přemítá, zda se film netváří nějak přechytrale.

Tom z návratu domů nemá radost. Hlavní hrdina hororového filmu Delirium se vrací z psychiatrické léčebny a obrovské rodinné sídlo se mu stává novým vězením. Navíc vězením, ve kterém straší. Nebo to jen Tomovi "straší ve věži"?

Do kin se dnes dostává další horor založený na nejasné hranici mezi realitou a fikcí. Řecký režisér Dennis Iliadis už dříve - v devět let starém snímku Poslední dům nalevo - projevil talent pro přenesení intenzivních fyzických prožitků postav na diváky. Nyní v tom pokračuje. S jedním rozdílem: fyzické prožitky se dost možná odehrávají jen v Tomově hlavě.

Občas se v odrazu zrcadla či na hranici zorného pole mihne otcův dobrman - měl by být mrtvý, stejně jako otec, jenž nedávno spáchal sebevraždu.

Jindy zvoní telefon a zvuk, který vydává, připomíná něco mezi vzteklým psem a ještě vzteklejším démonem. A Tomův elektronický obojek na noze dává jasně najevo, že hrdina nesmí za žádnou cenu překročit domovní hranice, přinejmenším po zkušební dobu jednoho měsíce.

Z telefonu ale občas zazní i příjemný ženský hlas. Patří dívce, která pracuje na tržnici a Tomovi vozí jídlo. Ta nejspíš bude skutečná. Ale jen nejspíš.

Delirium je psychothriller postavený na neustálé nejistotě. Je to jeho hlavní a jediná zbraň, jejíž hlaveň se však brzy obrací proti střelci. První desítky minut jsou ještě svižným soubojem Toma s vlastním šílenstvím, s nutností pravidelně se hlásit probačním úředníkům a navzdory různým nesnázím vždy včas zvednout zvonící kontrolní telefon. Ale zhruba od půlky už film kulhá s prostřelenou nohou.

Horory obvykle využívají maximálního ztotožnění s postavami, divák se bojí s nimi a za ně. Když se však hranice mezi skutečností a iluzí popírá s důsledností solipsistické filozofie, jež říká, že s jistotou existuje pouze mé vlastní vědomí, o osudy postav ztrácíme zájem. Proč se strachovat o hrdinu, který může být jen výplodem něčí fantazie?

Delirium je opakem hororů, jako je nedávný hit Tiché místo, postavený na jediném, jednoduchém, originálním nápadu. Tady je naopak vše "přešpekulované". Zprvu může svěže působit nejistota ohledně nátury hlavního hrdiny, zda náhodou sám není spíše zlem než obětí. A pokud je obětí, tak čí a v jakém smyslu?

Jenže nakonec se vše ztrácí v bezmezné neurčitosti, tak jako hrdina pod hladinou bazénu, pod níž ho drží démoni, vnitřní běsi či vlastní bratr, který právě přišel na návštěvu z vězení. Možností je spousta, divák si může vybrat.

Lavírování ve filmu Delirium bohužel nesměřuje jinam než k pocitu, že autoři nám něco dluží. | Video: CinemArt

Delirium se noří do poněkud děsivé rodinné minulosti. Tomův otec z domu evidentně udělal podivný labyrint s falešnými zdmi a šmírovacími okénky. Čím více je však děj komplikovaný, tím méně se divák zajímá o zápletku, protagonistu či pohnutá rodinná tajemství.

Film se nakonec převrací v pouhou sérii "lekaček". Některé jsou celkem působivé, tady režisér Iliadis projevuje cit pro načasování. Už ho ale nemá pro pozvolné budování mrazivé atmosféry, čímž se obvykle vyznačují ty nejkvalitnější horory. Respektive když už ji Delirium pracně vybuduje, hned zase vše shodí.

A divák se po každém intenzivním útoku na nervy stáhne do polohy distancovaného pozorovatele, které ze své ulity přemítá, zda se film netváří nějak přechytrale. Přijde dějový zvrat, vzápětí je zpochybněn. Prožitek nesílí, naopak slábne. A občasné narážky na slavné horory - od Osvícení přes Kruh až po filmy Alfreda Hitchcocka - to nevytrhnou.

Delirium

Režie: Dennis Iliadis
CinemArt, česká distribuční premiéra 31. května

Delirium bohužel nevede k onomu umělecky plodnému typu nejistoty, s jakou někteří tvůrci boří žánrová pravidla a pohrávají si s očekáváními diváků. Tady lavírování nesměřuje jinam než k pocitu, že autoři nám něco dluží.

Název slibuje delirické stavy, ale dostaví se spíše kocovina. Každá postava, každá další scéna není novou položkou vyváženého koktejlu, ale dalším drinkem, náhodně vylosovaným z nabídky na baru. Divákům se sice chvíli točí hlava, ale mozek už se dávno odebral do peřin.

autor: Tomáš Stejskal | 31. 5. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama