Recenze - Nekonečný maratón v tom, kdo v Česku natočí nejhorší film, pokračuje. Kdykoli se dosavadní rekordman unaví, předá štafetový kolík někomu jinému. Obvykle to padne na nějaký nový rádoby hit, který je tak strašně lidový či lifestylový, až to bolí.

Tentokrát se limitní přiblížení k nule procent v závěrečném hodnocení „podařilo" snímku, jenž má naopak velevážné ambice. Právě snaha říkat seriózní pravdy ho sráží dolů víc než herci, kteří působí buď amatérsky, nebo divadelně přepjatě, a navíc se jim v průběhu děje nekontrolovaně mění účesy.

Foto: archiv

Snímek s názvem Klíček má vypovídat o mučení v československých věznicích v 50. letech a znovu přiblížit éru politických procesů. Natáčen byl přímo v opuštěném vězení v Uherském Hradišti a předobrazem hlavního mučitele Felixe Koníčka nemá být nikdo jiný než Alois Grebeníček.

Kdo měl být cílovým publikem

Režie se pod producentskou záštitou historika Pavla Palečka ujal Ján Novák, který má za sebou poměrně dlouhou a úspěšnou kariéru tematicky jasně vyprofilovaného dokumentaristy.

V jeho filmografii figurují portréty Heleny Růžičkové, Karla Kachyni, malíře Vladimíra Komárka či skladatele Karla Svobody. Ale také „politické" dokumenty o letci RAF Josefu Bryksovi, který zemřel v komunistickém kriminále, televizní seriál Tajné akce StB, snímek Skryté zločiny osmašedesátého či dokument Černí a černější o kněžích, kteří byli pod patronátem StB vysíláni do Vatikánu.

Foto: archiv

Proč se Novák nechal uvrtat do celovečeráku pojatého jako horor pro teenagery ale nejspíš zůstane navždy záhadou. Vskutku, nejvíce člověku při promítání ani nevrtá hlavou, zda je postoj autorů k historii nějak „objektivní", ale spíše se sami sebe ptáte, kdo měl být cílovým publikem.

Zápletka Klíčku totiž spočívá v tom, že se dvojice mladých milenců mysteriózně (po deflorační souloži v bývalé kapli) přenese časem zpět do 50. let a tam zažije od tehdejších bachařů těžkou sodu.

Totálně nesympatické postavy

Varianta A) film je určen podobně mladým divákům, jako jsou hlavní hrdinové filmu, a má jim ukázat, „jací byli komunisti svině", protože o této etapě se prý moc neučí ve školách. (Moje zkušenost, kdy nám po převratu v osmdesátém devátém přidělili na dějepis bývalou disidentku, je jiná.)

Foto: archiv

Varianta B) film je určen staršímu publiku, které si onu dobu pamatuje a chce si ji z katarzních (či masochistických) důvodů připomenout.

Varianta A selže na tom, že hrdinové jsou totálně nesympatičtí, tudíž jim nějaké to utrpení publikum i docela přeje. Dívka, jíž má být asi osmnáct, se chová jako třináctiletá naivka a její náladovost a hysteričnost se dá stěží snést.

Hoch, jemuž má být něco po dvacítce, vypadá na třicet a chová se nejen náladově, a k tomu nekompatibilně náladově vzhledem k dívce, ale navíc i jako hovado (tak ty mi nedáš, jo, tak teda táhni, já si radši zapálím cígo).

Varianta A je dále nefunkční i proto, že dobu 50. let nepřiblíží ničím jiným než rapid, ale skutečně rapidmontáží několika dokumentaristických záběrů Klémy, Stalina a nějakých shromáždění, kde lidé možná mávají a možná hajlují, těžko říct. Lidské oko těžko zachytí tři okénka ze čtyřiadvaceti promítnutých za vteřinu.

Proč točit sadomaso o komunistech?

Foto: archiv

Varianta B selhává ze stejných důvodů, jen se protivnost filmu násobí. Důchodci sledování trapné laškování mlaďochů nesou ještě neliběji. Alespoň tak jsem to pochopil, když nám zezadu do sedačky nervózně kopal jeden cirka šedesátiletý pán a vzdychal „Jéžišmarjá!"

Zvuky jeho protáčejících se očí (nebo to byly skřípající zuby?) bylo slyšet na celý sál, v němž sedělo celkem šest zaražených diváků. Manželka(?) onoho pána se ho marně snažila uklidnit, že za chvíli se to změní. Bohužel, bylo to stejně blbé, nudné, roztahané a křečovité po celou dobu.

Především se ale diváci ze skupiny B nedočkají žádné satisfakce za dlouho umlčované politické vězně; ti jsou potlačeni na úroveň plochých ilustrací a opět nedostanou moc prostoru.

Diváci ze skupiny A navíc můžou být zklamáni, že ve filmu nakonec není ani pořádně vidět sex či cokoli erotického, a nakonec ani to mučeníčko není úplně eňo ňuňo. Kdo zhlédl třeba Hostel, Saw nebo klidně i filmy, jež se zabývají tématem politických vězňů, už se v Klíčku nedočká ničeho převratného či aspoň výrazného.

Foto: Aktuálně.cz

Navíc, i kdyby se Klíček přiblížil k těmto snímkům žánru „torture porn", tak by to bylo v jeho neprospěch. Éra, kdy například Italové v 70. letech točili filmy o tom, jak lesbické nacistky usaďouřily k smrti nebohé židovky, už je za námi. Proč by vlastně někdo chtěl takto exploatovat i česká 50. léta? A šlo by to i jinou než tarantinovsky parodickou cestou a la Grindhouse?

Ať už byl záměr tvůrců filmu oslovit kteroukoli diváckou skupinu, tak bohužel, i kdyby se jim to náhodou povedlo a sehnali si lepší herce a měli lépe zvládnuté řemeslo či více finančních prostředků, pořád bude úloha Klíčku v dějinách české kultury bezúčelná.

Vzpomínám si, jak před časem proběhl v našich kinech francouzský horor Hranice smrti, kde partička mladých lidí narazil na venkově na rodinu bývalých nacistických zločinců. Vůči Klíčku budu mít nakonec stejnou námitku: jakmile ze skutečně existujících lidí začnete dělat žánrová monstra, pak nechtějte, aby vás bral někdo vážně.

Navíc tvrdit, že jinak se o 50. letech nemluví a netočí, je nesmysl. Nehledě na filmy Bumerang (1996), v němž zazářil Jiří Schmitzer, Kousek nebe (2005) či Tmavomodrý svět (2001) jde hlavně o to, že ve společenské diskusi poslední dobou selhávají tištěná média.

Historie není sumou a sledem pevně daných faktů a Klíček bohužel zcela jasně zapadá do schématu primitivního anti-komunismu, který se šíří v současných médiích. Promlouvá jen k absolutně přesvědčeným a jeho jediný smysl může být rozdmýchání nenávisti, nikoli diskuse. Útočí na první signální soustavu a v někom útlocitnějším vyvolává husí kůži či obrácení žaludku. 

Samozřejmě; nejde o to, že na zločiny neospravedlnitelné žádnou ideologií není možné poukázat hraným filmem. Ale zdá se, že literatura faktu či dialog s pamětníky se přece jen snadněji vyhnou nařčení z prvoplánovosti; minimálně v případě, že autor-dokumentarista chce podat svědectví o tehdejší atmosférě, a nikoli konkrétní příběh, byť to tak podle "grebeníčkovských" ohlasů může vypadat.

P. S. A pokud má vězeňský velitel Felix Koníček z Aloise Grebeníčka nějak vycházet, pak jej Jan Přeučil hraje úplně chybně jako "esesáckého aristokrata" a elitáře. To je ovšem zcela v rozporu s tím, že skutečný Grebeníček senior vychází z líčení pamětníků i dochovaných vlastních dopisů jako primitiv neschopný sebekontroly a neschopný naučit se základní pravidla pravopisu.