Recenze - Nová generace tvůrců hororů, které se odehrávají v současnosti a neobsahují v sobě příměs fantastiky, má nepochybně dobré vzdělání. Tito mladí, lehce rozhněvaní muži ovládají žánrovou teorii i praxi a jsou víc než poučenými fanoušky.
Jsou schopni přesně vysvětlit, proč jejich filmy vyprávějí o hnusných věcech, vědí, na jakou tradici navazují, a jsou řemeslně vycepovaní na krátkých filmech, videoklipech a amatérských home videích.
Ovšem výsledky jejich snahy probudit v divácích odpudivými obrazy společenské uvědomění si statu quo obvykle selhává.
Katastrofálně hloupé byly oba Hostely Eliho Rotha, prázdně vyzněla předělávka Texaského masakru motorovou pilou Marcuse Nispela, snad jen Noc s nabroušenou břitvou a následné Hory mají oči Alejandra Ajy dokázaly skloubit vizuální stránku s podprahovým poselstvím.
V zásadě je možné shrnout, že žánr gore hororu, v němž je nejděsivější perverze ukrytá uvnitř lidí žijících ve zdegenerovaných rodinách, vznikl v 70. letech jako reakce na rozkol uvnitř americké společnosti kvůli válce ve Vietnamu.
Filmy z tohoto období ukazují, jak mladí lidé umírají kvůli autoritářskému patriarchálnímu systému ztělesněnému ve vidlácích, kteří nikdy nevytáhli paty ze zasmrádlého venkova.
Hranice smrti (v originále Hranice - Frontieres) francouzského debutanta Xaviera Gense se snaží přenést toto schéma do současné Francie - a upřímně, nápad je to plodný a byl tu potenciál k dobrému filmu. Jistěže dobrého jen pro někoho, ale s tím už se u extrémních hororů počítá.
Úvod pomocí reportážních záběrů líčí nedávné pouliční nepokoje v Paříži a montáž jasně interpretuje, že jde o boj proti nastupujícímu "fašistickému" režimu.
Hrdinové filmu ovšem nejsou političtí aktivisté, ale prachsprostí zloději, kteří vyrabovali kasy několika obchodů a neváhají střílet po policistech. Je to banda namíchaná z bílé chátry a podmračených Arabů, na první pohled nesympatické typy.
Mezi nimi se ovšem nachází i půvabná snědá dívka Yasmine (Karina Testa) - bývalá dívka jednoho z "vápenek" a sestra mladíka, který byl postřelen a umře. Právě ona, jak žánrový fanoušek ihned odhalí, bude onou "final girl".
Jak totiž známo, v hororech se nebojuje do posledního muže, ale do poslední dívky. A zde se dočkáme vskutku makabrózní řežby, při níž přijdou ke slovu sekyra, cirkulárka, střelné zbraně i vlastní zuby. Kdo ovšem bude rozsekán, naplátkován, mašírován, děravěn, oflambován a rozžvýkán?
Nu, přece na venkově zašití, od druhé světové války přežívající nacisté s incestními a kanibalistickými sklony! A tady někde se Gensovi metafora vymyká z rukou. Vystavět nový film jako analogii k těm starým a říct, že američtí buranští pravičáci jsou stejní jako ti francouzští, to by byl poukaz na věčný, opakující se dějinný problém: vládu pevné ruky vyznávají lidé proto, že sami nemají zvládnuté své pudy.
Jenomže Hranice smrti se z reportážního těkavého stylu přepne do kašírovaně stylizovaného bubákování. Nezvedená omladina vyjede ven z města nikoli na reálný venkov, ale do jakéhosi kašírovaného "draculovského" prostředí.
Rodina nácků pak už není vyostřením skrytého francouzského nacionalismu a nenávisti namířené vůči přistěhovalcům, ale jsou to prostě umělá hororová monstra spadající mnohem dál do minulosti, než byla "čerstvá" 70. léta. Mladí lidé z města tedy nenarazí na rozvaliny reálného světa, vjedou do strašidelného hradu s předem připravenými "atrakcemi".
A v něm už je jedno, jak naturalisticky působí porážení lidí jateční palicí na prasata nebo přestřihávání achilovek kleštěmi.
Beztak nejhorší momenty zažívají dva hrdinové uvěznění v úzké šachtě, nejnechutnější záběry se točí kolem krmení nemohoucí babičky s tracheotomií a kolem podhrabávání se holýma rukama pod mřížemi skrz haldy slizkého hnoje.
Všechno to přitom souvisí nikoli s otevřenými akty agrese a nenávisti, ale s pocity ponížení a nemohoucnosti. Přesně tyto scény ovšem nejméně zajímají současné cílové publikum - rozjívené teenagery, kteří se nejvíc baví u těch kleští a cirkulárek.
A zřejmě toto bude největší problém: režie se stylově přizpůsobuje MTV estetice, namísto aby byla opravdu syrová. Střih je někdy tak rychlý, že násilí vlastně vnímáme jen virtuálně a jeho důsledky jsou důsledně tlumeny - např. když bolestný křik podbarvují jemné klávesy a cukání obrazu.
Výsledkem této přeestetizovanosti je nakonec anestetizace, bezbolestné umrtvení. Při takovémto počínání pak na konci ze strojku vyleze řadová, klišovitá, logiky běžného jednání zbavená fašírka.
Frontiere(s), Francie, 2007. Scénář a režie Xavier Gens , hrají Karina Testa, Aurélien Wiik, Patrick Ligardes, David Saracino, Maud Forget, Samuel Le Bihan, ad.108 minut, distribuce Bioscop (Magic Box). Česká premiéra 17. dubna 2008.
