Recenze - Na konci prvního dílu si na sebe hlavní hrdina upletl pořádný bič. A to nejen ionizovaný palladiový bič, jímž ho v druhém díle spráská jeho protivník Ivan Vanko, ale vůbec zásadní problém, který na plátně dosud nemusel řešit žádný jeho comicsový kolega.
Multimiliardář Tony Stark, jenž se díky svému speciálnímu bojovému obleku stane superhrdinou schopným ochránit světový mír, se přizná na veřejnosti: Ano, já zhýralý boháč a playboy, jsem Iron Man. Ani Superman, ani Batman, ani Spider-Man nikdy nejsou odhaleni a snaží se za každou cenu nedopustit, aby někdo přišel na to, kdo jsou v civilu.
X-Meni zase sice v raném věku zjistí, že jsou mutanti, ale jednou provedou coming out a stanou se z nich navždy psanci, kteří se nemohou vrátit zpět. Nikdo si ale poživačně neužívá slávy jako Tony Stark, jediný superhrdina, jehož oba životy by chtěl žít každý, kdo má jen trochu koule.
Pokračování supermegaúspěšné jedničky tak ale upadá do dvou pastí: jednak nebezpečně nudné a pasivní idyly, kdy jsou všechny velké konflikty na světě utišeny, jednak do podobně neakční deziluze, kdy si na vynález hlavního hrdiny může dělat nárok vláda.
Odvrácená tvář superhrdiny
Tony Stark tak většinu filmu tráví tím, že musí obhajovat oprávněnost existence tak silné zbraně a vysvětlovat, že jde o „protézu", kterou nemůže používat každý. Sama tato protéza ho ale zabíjí, což nikomu nechce říct. Tonymu se čas krátí a stále více vyvstává rozdíl mezi jeho přirozenou fyzickou slabostí a superhrdinskou silou.
Jinak řečeno - druhý díl velmi logickým způsobem ukazuje odvrácenou stránku toho, jaké to je být superhrdina a zdroj síly představuje zároveň jako zdroj zkázy. Jako i další „dvojky" (Superman, Batman, X-Men) je temnější a zaměřuje se hodně na padouchy, kteří mají většinou status „odmítnutých dětí". Z hlediska tohoto přístupu naplňuje Iron Man 2 to, čím bývají pokračování velkých comicsových hitů. Ovšem z hlediska toho, jak uvažuje zřejmě většina fanoušků, kteří chtějí od sequelů stále více téhož, co viděli v prvním díle, se Iron Man 2 vymyká nebývalým směrem.
Tonyho Starka publikum miluje, když vede prostopášný život, jenž by z něho v jiném případě dělal negativní postavu - ale jeho představitel Robert Downey Jr. ho umí podat jako okouzlujícího rošťáka, věčné dítě a hračičku, jemuž odpustíte jeho asociálnost.
V Tonym Starkovi je ukryta víra (či naivní touha) v to, že kapitalismus je dobrý, pokud ho mají v rukou osvícení filantropové a že businessmani mohou být zároveň skutečně kreativní. Zároveň dává dnešním počítačovým nerdům vědomě utopickou naději, že jednou budou obletování holkami. Lidé s takto vysokým IQ pak mají i právo „privatizovat světový mír", jak tu zcela natvrdo a ironicky zazní.
Show must go on
Dvojka Iron Mana však opouští i rovinu rozkoše - všechna představení ve stylu „mám se děsně fajn a užívám si to" dělá Tony Stark jenom jako zástěrku, asi jako člověk, kterého za jeho nevázanost dostihlo AIDS a on přitom stále křičí „Show must go on".
Není v tom žádné kontrolované oddělení dvou osobností jako u Bruce Wayna/Batmana, ale vidíme jen sestup na dno, pád Boha do prachu před zraky celého světa nalepeného u obrazovek. Ten příběh je vlastně stále velmi osmdesátkový či raně devadesátkový, a snad i proto tu hrají v soundtracku AC/DC, a stále je hlavním padouchem Rus. Už tu však nejde o studenou válku a závody v přezbrojení, ale o rodinné záležitosti.
Iron Man sice slouží jako oslava kapitalismu, Ameriky a silné armády, která má na to být policistou celého světa, ale zároveň nechává promluvit oponenty. Hlavního zlosyna, ruského fyzika Ivana Vanka (v podání naprosto démonického Mickeyho Rourka) líčí jako tragickou postavu, která „zapomětlivému" kapitalistovi může vmést do tváře „pocházíte z rodiny řezníků a zlodějů a teď se z toho chcete vykoupit, jenomže všechno vaše bohatství stojí na krvi a utrpení mnoha lidí". Nad Vankem lze zvítězit intelektuálně a fyzicky, ale ne morálně.
A všechna tato vážnost - jejíž závažnost můžete zpochybňovat - vede ke dvěma důsledkům, z nichž méně překvapivé je, že ve filmu je hodně málo akce.
Prakticky jen sekvence z automobilových závodů v Monte Carlu a potom finále, kde se paralelně bojuje na více místech, ale skutečný „mayhem" a „berserk" (tedy kvality, jež vyžaduje od akčních filmů generace odchovaná počítačovými hrami) se tu odehrají tak na necelou minutu.
| Čtěte také: Hi-tech Iron Man vynesl konzervativní AC/DC do hitparád |
Onen podivný nezamýšlený důsledek je, že velkofilm, jehož celkové náklady se vyšplhají přes 200 milionů dolarů, vypadá po většinu času jako konverzační komedie - což má „dvoje špecifiká". Jednak žánrově a stylově by se Iron Man ve svým „kecacích scénách" dal zařadit nejlépe jako screwball comedy, což je forma typická pro 30. a 40. léta, kdy byl Hollywood okouzlen možnostmi zvuku a také bojoval s cenzurními omezeními.
Unikátní hlasový projev
V těchto filmech od Hawkse, Lubitsche, Capry i Cukora bylo typické, že v jedné scéně přes sebe mluvilo několik postav. Nikoli spolu, dialogicky a popořádku, ale přes sebe, a do konverzace dvou tří lidí se občas vložil ještě někdo další. Dialogy jsou přitom prošpikovány spoustou různých sexuálních a jiných narážek na věci, které nesměly být ztvárňovány přímo.
Dnes bývá metoda screwballu používaná velmi zřídka, jeden z mála tvůrců, který si z ní něco bere, je Woody Allen. A teď si představte, že takto je udělaný superdrahý trikový film - postavy procházejí volně prostorem a mluví jedna přes druhou a mluvit dokážou jen ty, které nejenom mají dech, ale vůbec se udrží v záběru.
Iron Man stojí na tom, že nesmírně výrazní herci působí svou fyzickou existencí a musejí si urvat trochu pozornosti tím, že budou maximálně excentričtí, což znamená vytvořit si ke své postavě i unikátní hlasový projev, aby vůbec vynikli.
A teď si ještě představte, že se to někdo pokusí nadabovat do češtiny. Bez ohledu na to, že si vyberete typově správné dabéry, tak prakticky nikdy nedosáhnete stejného efektu jako v originále. Rozhodnutí nechat v českých kinech jen čtyři titulkované kopie a většinový zbytek nadabovat, bylo jedno z nejhorších rozhodnutí, jaké mohl zdejší distributor udělat.
Iron Man totiž není film pro malé děti, byť se tak může na první pohled jevit (a připomínat Spider-Mana) a fretkovitý Downey Jr. je nenadabovatelný. Troufám si říct, že dabing ubírá Irona Manovi 2 zhruba třetinu na možném zážitku.
Dvojka také oproti jedničce nutně ztrácí tempo, protože je o hrdinovi vyhozeném z tempa, jemuž odtikávají poslední okamžiky života, a od nějž se postupně odtáhnou jeho blízcí. Z jistého úhlu jde o odvážný experiment, kam až lze zajít v prezentaci superhrdiny, který vám třeba předvede, jak se v „kostýmu" chodí na záchod, a jehož opilecká etuda a střílení nazdařbůh na večírku vypadá jako scénka z venkovského bálu, kde ožralí myslivci ztrácejí poslední zbytky soudnosti.
I utkání Downeyho a Rourka má povahu dobře vymyšleného žertíku reflektujícího, jak dopadají hollywoodské hvězdy - jejich osobní příběhy a stav tělesných schránek vypovídají hodně o vzestupu a pádu. Jen se při finálním sestřihu snímku nějak zapomnělo na to, že fanoušci asi chtějí mít i jiné potěšení, než vidět dobré herce v drahých opravdových nebo digitálních kulisách.
| Iron Man 2 | |
| Iron Man 2 | |
| Žánr: | Akční, Dobrodružný |
| Režie: | Jon Favreau |
| Obsazení: | Robert Downey Jr., Mickey Rourke, Samuel L. Jackson, Scarlett Johansson, Gwyneth Paltrow, Don Cheadle, Sam Rockwell, Kate Mara, Olivia Munn, Stan Lee, Tim Guinee, Paul Bettany, Clark Gregg, Helena Mattsson, Philippe Bergeron, John Slattery, Jon Favreau, Garry Shandling, Katie Cleary, Leslie Bibb, Cassity Atkins ad. |
| Délka: | 125 minut |
| Premiéra ČR: | 29.04.2010 |
