Recenze - Když se v roce 2007 muslimští teroristé pokusili zaútočit na letiště v Glasgow, neuspěli ze dvou základních důvodů: za prvé byla akce zjevně dost amatérsky naplánovaná, za druhé... Skoti.
Že s hořícím džípem nevrazíte do letištního terminálu dostatečně rychle, pokud jsou těsně před ním speciální zábrany, to by asi průměrně inteligentnímu mudžáhedínovi mělo dojít. Na to, že jeden z letištních zaměstnanců půjde a srazí k zemi řvoucího chlapa v plamenech, jsou ale nejspíš připraveni vážně jen ve Skotsku.
Co je ovšem podstatné, celý incident byl během následujících měsíců jedním z nejvděčnějších témat pro britské televizní i stand-up komiky. Islám je mezi nimi jinak trochu obávané téma, protože pomsta - aspoň podle jejich názoru - nikdy nemusí být daleko. Ovšem v situacích, jako je tahle, vítězí nad opatrností touha říct tu věc, kterou si leckdo myslí, ale nikdo ji v médiích nevysloví, a exponovat zjevnou směšnost zdánlivě dramatické události.
Ano, stejně jako kterýkoli jiný džob, i sebevražedné atentátnictví má svoje nešiky, lemply a přicmrndávače. A fakt, že mají v popisu práce zabíjet nevěřící psy, tomu z nějakého důvodu ještě přidává na vtipnosti.
Dojemní pěšáci v hlavní roli
Recenze na Čtyři lvy jsou často doplněny vysvětlením, že režisér Christopher Morris podle vlastních slov věnoval filmu dlouhé měsíce rešerší a rozhodně nechtěl islám cíleně zesměšnit. I když je obojí zřejmě pravda (u mystifikátora Morrise si nikdy nemůžete být úplně jisti), v té opatrné zmínce se dobře odráží, jak citlivé téma si vybral a jak dobře jsme si toho všichni vědomi. Jakkoli to zní absurdně, Čtyři lvi stojí někde mezi Letem č. 93 na straně jedné a Boratem na té druhé. Což je sakra velká brázda k přemostění.
Film odsouvá typický obraz muslimských teroristů jako zákeřných a mazaných agresorů s fanatismem v srdci a utěrkou na hlavě. Atentátníky bere nejen jak lidské bytosti, ale dokonce zachází o krok dál a dělá z nich bytosti až nerealisticky blbé. Dopouští se tak kroku, který se obvykle toleruje, jen pokud je namířen vůči příslušníkům privilegované kultury, tedy většinou bílé a relativně movité. Směšné teroristy najdeme spíš jako vedlejší postavy ve starších akčních filmech, ale i tehdy to bývají legračně umanutí a šílení vůdci, nikoli dojemně zmatení pěšáci.
Morris a jeho kolegové scenáristé ovšem dali zmateným pěšákům hlavní roli a postavili na nich celý film. Waj, Omar, Barry, Faisal a později i další rekrutovaný člen skupiny Hassan od začátku nebudí primárně strach, spíš pobavení, soucit a neurčitou obavu z toho, čeho jsou při své neschopnosti schopni.
A co by v nás mělo vyvolat morální zmatek ještě větší: smějeme se jim i ve chvíli, kdy začnou vybuchovat vrány. Nebo lidi. Nenucené dialogy s přesně vystihnutými jazykovými tiky a kradmé dokumentární snímání přitom zdůrazňují zároveň naivitu i zvláštní roztomilost jejich pachtění.
Svatá válka malých a bezvýznamných
Základní čtveřice je přiznaně poskládaná z charakterů typických pro komedii. Vůdcem bandy je mladý Omar, který působí ještě docela příčetně, ale často si neví rady a zoufale se mu nedaří udržet kontrolu nad zbytkem buňky. Aby taky ne, když ji tvoří šílená neřízená střela v podobě bílého muslima Barryho, dětinsky bezelstná korba Waj a extrémně prostoduchý Faisal, který je schopen si v drogerii „ženským hlasem" říct o dvanáct lahví peroxidu. Rapující student Hassan se k nim přidává coby nadšené a snadno ovlivnitelné dítě, které se zkrátka nešťastně chytilo špatné party. Nezdá se, že by některý z nich měl zvláštní osobní důvod plánovat sebevražedný útok.
Do jednoho by si mohli celkem spokojeně žít ve svojí nemuslimské domovině, které tak krásně odpovídají jejich typické přízvuky (paradoxně největší problém by to asi byl v případě konvertity Barryho, který nenávidí jednoduše všechno). Jenomže to by v sobě nesměli mít tu touhu dodat svému bezvýznamnému a upachtěnému životu smysl tím, že se připojí k nějaké velké myšlence. I kdyby to mělo znamenat sebevraždu.
Výzvou pro diváka je přitom vyrovnat se se skutečností, že má i v takové situaci neustále sklon se po straně uchechtávat. Když Omar vypráví svému synovi příběh Lvího krále a jeho džihádu, vyznívá to zároveň dojemně a nepopiratelně trapně. Tragédie postav spočívá v tom, že se nezvládají vypořádat se světem, o kterém se dozvídají zprostředkovaně přes média a jsou jím fascinováni, nicméně nemají na něj vliv. Opovrhují západní popkulturou, ale zároveň je to jedno z mála témat, které je všechny baví a něco o něm vědí.
Kdyby film vyvolával jednoznačné a ohlušující salvy smíchu, znamenalo by to, že divákům poskytuje úlevu, možnost nemyslet na vážnost ani neodvratnost celé situace. Takové reakce jsou ale typické spíš pro nestandardně naladěné a semknuté publikum, jaké film měl třeba při prvních českých projekcích na festivalu v Karlových Varech. Běžné sledování přináší spíš pobavený úšklebek a nějaký ten hlasitý smích v momentech, kdy se povede zvlášť vtipný výrok nebo gag.
Všichni jsme břídilové
Překvapením asi zůstává, že si Čtyři lvi skutečně striktně nedělají legraci z náboženství, ale z jeho stoupenců. Kritiku islámu byste mohli vystopovat možná tak v absurdních detailech, jako když se Faisal dostaví před kameru s krabicí na hlavě, protože Prorok zakazuje zobrazování tváře, nebo když Omarův ortodoxně věřící bratr důsledně odmítá být v jedné místnosti se ženou. I tady jsou ale terčem pořád spíš konkrétní postavy než jejich pomýlenost a víra.
Trochu paradoxní na tom všem je, že film vnímaný jako poměrně velká kontroverze je v porovnání s dosavadní televizní tvorbou Chrise Morrise ještě stále docela mírný a ve vzácných okamžicích poskytuje i ten únik, hlavně díky vděčným slapstickovým prvkům.
Právě za ty si mimochodem taky získává kritiku - podle některých nebezpečně zlehčuje téma terorismu, které bychom ve vlastním zájmu měli brát naprosto vážně a neoslabovat tak ostražitost. Osobně v podobné obavě vidím spíš neproduktivní přestrašenost a důsledek toho, že se filmu skutečně daří zesměšnit všechny.
Čtyři lvi jsou totiž nakonec filmem o selhání lidského faktoru. Teorie o sledování tajnými službami, které nejprve odmávnete jako bláboly několika nedovzdělaných chlápků, se postupně ukážou jako pravdivé. Ano, cvok Barry je sice paranoidní, ale to neznamená, že po něm nejdou. Jenomže ani ti bílí, profesionálně vyzbrojení uctívači McDonalda nejsou schopni data získaná svojí špičkovou technologií správně interpretovat; výsledkem je zase jenom zmatek a dezinformace, pouze ve větším měřítku. A někdy to holt nevinně schytá třeba Žvejk.
Nikdo není dokonalý a nikdo není nezničitelný, dokonce ani bin Ládin U jindy cynického Morrise se tomu téměř špatně věří, ale Čtyři lvi obsahují jistou naději - právě v tom, že ani 21. století a úroveň technického pokroku nezbavuje člověka jeho jedinečné a polidšťující schopnosti úžasně to podělat.
| Čtyři lvi | |
| Four Lions | |
| Žánr: | Drama, Komedie |
| Režie: | Christopher Morris |
| Obsazení: | Benedict Cumberbatch, Julia Davis, Preeya Kalidas, Alex Macqueen, Darren Boyd, Kevin Eldon, Will Adamsdale ad. |
| Délka: | 94 minut |
| Premiéra ČR: | 21.10.2010 |
