Recenze - Filmy režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského se v průběhu let staly symbolem pro hladké a líbivé vyrovnávání se s národní minulostí. Zdálo se, že pokaždé zalidní své příběhy takovými typy postav, jimž jsou z různých důvodů odpouštěny jejich slabosti - což vynikalo o to více, čím byly komičtější. (Jde vlastně o dost kontroverzní tvrzení, že filmům ubližuje to, že v nich mnozí herci "dobře hrají", či přesněji baví svými exhibicemi.)
Jestliže u debutových Šakalích let šlo ještě o hravost s retro poetikou a žánrem muzikálu, tak série rádoby realistických obrazů sloužících ke snadné identifikaci začala snímkem, který má změkčování už v názvu - Pelíšky. A se systematickou péčí spíše zmírnit než zviditelnit negativní stránky "obyčejných lidí" pak byly probrány dějiny od 2. světové války (Musíme si pomáhat), přes normalizaci (Pupendo) až k divoké popřevratové době (U mě dobrý).
Vysoká úroveň režisérského řemesla
Dotyčná autorská dvojice, jejíž tvůrčí rovnoprávnost je ojedinělá, v poslední době zkoušela přitvrdit, respektive zpracovat vždy obtížně uchopitelnou současnost, kterou má člověk sklony vnímat ještě s neobroušenými hranami.
Do kin a na Berlinale
Film byl zatím nasazen na jeden týden do tří kin v Praze a Brně, aby se mohl podle statutu ucházet o České lvy. Od 7. ledna je přichází do distribuce ve 30 kopiích. Mezinárodní premiéru bude mít na festivalu Berlinale: bude uveden v sekci Panorama zaměřující se na nová nezávislá díla známých režisérů stejně jako na debuty, objevy a aktuální trendy.
Jde o sekci nesoutěžní, film ale má šanci ucházet se o ceny udělované organizacemi FIPRESCI, Amnesty International či o ocenění ekumenické poroty a cenu Europa Cinemas Label. 60. ročník festivalu se koná od 11. do 21. února. V sekci Panorama zastupoval českou kinematografii v posledních letech snímek Davida Ondříčka Grandhotel.
Horem pádem, Kráska v nesnázích a Medvídek jsou ovšem pozoruhodně nevyrovnané filmy, jejichž kritičnost je z velké části prvoplánová až bulvární a z druhé strany opět podřízená strachu "nebýt nedivácký". Výsledkem byla obvykle skrumáž scének, z nichž některé byly výstižně pravdivé, ale jiné zbytečné a vycucané z prstu.
V zásadě se ale Jarchovského a Hřebejkovy snímky zcela míjejí s tím, jak působí jiné nekompromisní "účtující filmy" postsocialistických zemí (zvláště Rumunska, Maďarska a Polska) a spíše hrají na nostalgickou notu, jež je typická pro část německé tvorby.
Povinným dovětkem k těmto poznámkám na úvod by však mělo být i to, že úroveň režisérského řemesla Jana Hřebejka (od spolupráce s herci, kameramany, důrazem na detaily výpravy apod.) je na české poměry nezvykle vysoká a každý recenzent musí předem ocenit, že scenáristovi Petru Jarchovskému zcela upřímně jde o to se k něčemu vyjádřit. To u drtivé většiny současných českých filmů bohužel není nic samozřejmého.
U devátého snímku zavedeného dua s tajnosnubným názvem Kawasakiho růže se navíc konečně povedlo prolomit i skepsi, že budeme sledovat už jen různé pelíškovské variace, případně pokusy neuměle napodobovat tu mexické Amores Perros, tu Woodyho Allena, tu Americkou krásu.
Neubírá scénáři na průraznosti
Kawasakiho růže je naopak film dostatečně originální a v dobrém slova smyslu absolutně český a současný, že mu nehrozí žádné obvinění z toho, že se snaží vést na nějaké módní filmové vlně. Může maximálně tak založit novou tradici.
Jen malou osobní vzpomínku, než se dostanu k tomu, o čem je příběh. S Petrem Jarchovským jsem před nějakou dobou vedl rozhovor (ztenčená verze pak vyšla v časopise Cinema) a nějak jsme se tehdy příliš neshodli.
Můj dojem byl, že si své scénáře umí ex post obhájit, ale zároveň, že ve filmech jednotlivé motivy a linie vůbec nevyznívají tak nekompromisně, jak se mi snaží líčit mezi čtyřma očima. Kdyby opravdu byly tak drsné, pak by výsledné filmy ani nemohly mít divácký úspěch a vyvolávaly by také jiný typ kritických ohlasů než chlácholivé a maloměšťácky všeobjímající přijetí u mainstreamové žurnalistiky.
U Kawasakiho růže jsem měl - v porovnání s předchozími osmi tituly - úplně poprvé pocit, že film neubírá scénáři nic na průraznosti a u postav nezahlazuje jejich viny a nedostatky. Důvodem asi nebude náhlé prozření režiséra, "který by to až dosud vždy zkazil", ale jednoduše změna žánru a posun od typicky české rozbředlé tragikomedie k víceméně čistému dramatu, kde komičnost není vyvažujícím principem, ale jen občasným vyústěním některých trapných situací, do nichž se lidé zkrátka dostávají.
Spolupráce s StB byla vždy morálním selháním
Vyprávění se točí kolem bývalého disidenta Pavla Joska, profesora psychiatrie, který má dostat Cenu paměti národa za statečné postoje v době totality. Jeho žárlivý a neschopný zeť Luděk však v průběhu natáčení oslavného dokumentu zjistí, že tchánova složka u StB obsahuje i dosud neznámé informace.
Jde o velmi silný motiv, kdy pravdu a spravedlnost náhle vyžadují ti slabší a neúspěšní a kupředu je žene hlavně pomsta a zakomplexovanost. Film ale tento motiv rozvíjí do mnohem větší hloubky, šířky a více vrstev, než aby šlo pro změnu o jednoduchý příběh, v němž by byl čestný disident opět vláčen nízkou lůzou, či chcete-li loserem.
Kawasakiho růže nevytváří iluze ani okolo disentu, ani okolo emigrantů (kteří pak dostanou také slovo), ani okolo estebáků, ani dnešních, zvláštní etikou nadopovaných udavačů a zpozdilých moralistů. Zaznívají v ní všechny vážné myšlenky, které jsou součástí dnešní mediální diskuse: proč věříme více zprávám od zločinců, kteří si nyní žijí v klidu, a proč teď pronásledujeme jejich oběti? Měl člověk za minulého režimu šanci poznat, kdy "jde s kurvou jen na kafe a kdy už je s ní na pokoji"? - jak se tu cituje slavná věta Jarka Nohavici.
Ale zároveň film vůbec nezlehčuje, že spolupráce s StB byla vždy morálním selháním a nebylo možné neublížit někomu, na koho byste donášeli byť sebenevinnější informace. Scénář přitom střílí i do řad žurnalistů, kteří lační po senzacích a zároveň okázalých zpovědích a omluvách.
Shodit i odér vznešenosti a patosu
Jak tomu u Jarchovského a Hřebejka bývá, jádro děje se odehrává v rámci rodinného kruhu (nikoli veřejné tribuny) a spíše než přímá akce je tu důležité dostat postavy k jednomu stolu, kdy si spolu postupně vyříkají všechny křivdy. Zatímco v předchozích filmech šlo ale spíš o ony volné střípky scének, nebo naopak násilné provazování velmi vzdálených osudů, v Kawasakiho růži udivuje vypravěčské mistrovství, jak se události přes sebe prolínají a navazují na sebe.
Sledujeme zároveň jak věci probíhající mezi jednotlivými rodinnými příslušníky, z nichž každý ví a neví něco jiného, a také vidíme, jak vzniká dokument o hlavním aktérovi a jak to jeho autoři komentují. Tím vším se vysvětluje a posiluje relativita pohledů, kdy každý dostane za pravdu, ale zároveň je zjevné, že na jeho činy a slova existuje i jiný pohled. Ať už jde o postavu matky a manželky, která svého muže kryje, jejich bývalého přítele, sochaře Bořka, jejich dceru Lucii, jež si vzala podivína Luďka, jenž má zase milenku Radku, která dělá o profesoru Joskovi dokument, a tak dále…
Tvůrci dokonce neváhají shodit i odér vznešenosti a patosu, když si profesor Josek připravuje omluvu v podobě recitace Skácelovy básně Píseň o nejbližší vině ("Je studánka a plná krve a každý z ní už jednou pil"). - "Vyznělo by to trapně a nikdo by to nepochopil," řekne mu manželka poté, co se už půlka kinosálu dojala tím, že střihová montáž smíchala dohromady zvukovou stopu podmanivého přednesu a obrazovou stopu malování japonské růže. Ano, vypadá a zní to umělecky a noblesně, ale je to k ničemu.
Zda trny narazí na něco citlivého
Nechci a ani nemám místo zabíhat do detailů ohledně hereckých výkonů. Základ je už ve výborném castingu: od nápadu obsadit "primáře Sovu" Ladislava Chudíka do role starého charismatického estébáka přes sázku využít frajerskou světáckost slavného fotografa Antonína Kratochvíla do role bohémského sochaře Bořka (kdy vlastně všechny Kratochvílovy neherecké slabiny hrají ve prospěch role) až po zkoušku nechat role "bojovníků za spravedlnost" ztvárnit zvláštně bezbarvým způsobem Milana Mikulčíka a Petru Hřebíčkovou.
Protože právě jejich nevýraznost, neosobitost a vnitřní nejistota (podpořená i potřebou citovat z dementní esoterické literatury) skvěle vyniknou v kontrastu s dokonale gentlemanským Martinem Hubou coby až nezdravě se sebekontrolujícím profesorem Joskem, a s Danielou Kolářovou jako "matkou rodu", jež v sobě za maskou suverenity potlačuje spoustu dávných bolestí.
Vůbec ochota nechat první třetinu filmu na bedrech velmi nesympatické postavy zetě Luďka, který nezvládá svoje soukromí, nitro, rodičovskou autoritu ani veřejnou prezentaci a je to "špatný herec v příběhu vlastního života", patří k největšímu risku, jakého se kdy Hřebejk s Jarchovským dopustili.
Snímek kromě netradičně smíšených typů herectví vyniká i krásnou, ale nikoli okázalou digitální kamerou Martina Šáchy, která věci zabírá až nezvykle ostře - což opět souvisí s tónem vyprávění.
Na mysli se derou snad jen dvě námitky. Jednak ani po opakovaném zhlédnutí nechápu, proč se film jmenuje Kawasakiho růže, ani jakou funkci má ve filmu postava malíře Toshira Kawasakiho. Cítím v její existenci hlavně zbytečnou snahu dodat dílu ještě jakousi vyšší intelektuální úroveň - zrcadlit v ní nějak utrpení lidí z odlišných částí světa (asi nějak tak jako Alain Resnais v Hirošimě, mé lásce), uzavřenost před okolím se svým smutkem a nakonec možnost být svědkem a součástí zázraku, tedy uzdravení v podobě nové tvorby či přiznání se.
Osobně mi ale násilná implantace Toshirovy rodinné tragédie do příběhu (žena a dítě mu zahynuly v tokijském metru při útoku sarinem) připadá pěkně blbá - znáte ten moment, kdy s sebou člověk v kině bolestivě trhne, když uslyší z plátna něco, co je úplně what the fuck?
Vůbec mi také nedošlo, jakýže zázrak ho to potkal, že začal znovu malovat, ani, co to přesně znamená pro ostatní. Sorry, asi jsem málo vnímavý. (Fakt, že Kawasakiho růže je známý druh origami, situaci nijak neulehčuje - ve filmu o tom totiž nepadne ani slovo a dovodit si, že pravda o životě je stejně zpřehýbaná jako kus papíru, si vyvodí v kině asi málokdo.)
Pak tu ještě zbývá finále, o němž bych se asi ale neměl příliš rozepisovat, protože celou dobu se hraje o to, co tedy pan profesor řekne. Jistě se mohou lišit názory, co jeho proslov znamená, a účelem recenze není dramaturgicky radit, co říct měl, nebo neměl. Připadá mi jenom, že když je film završen úplně dokonale, že se z něj stává spíše symbolická terapie než pobídka k veřejné diskusi - a je otázka, čím by umění mělo být více.
Vrátíme-li se k paradoxu z úvodu, dobré bude, když na Kawasakiho růži nepřijde zas až tak moc lidí a nebude se všeobecně líbit. Teprve pak bude jasné, že její trny narazily na něco citlivého.
| Kawasakiho růže | |
| Kawasakiho růže | |
| Žánr: | Drama, Psychologický |
| Režie: | Jan Hřebejk |
| Obsazení: | Martin Huba, Milan Mikulčík, Lenka Vlasáková, Daniela Kolářová, Antonín Kratochvíl, Petra Hřebíčková, Ladislav Chudík, Martin Schulz, Anna Šimonová, Isao Onoda ad. |
| Délka: | 95 minut |
| Premiéra ČR: | 21.12.2009 |
