Recenze - Moje letní prázdniny jsou film, kterým se chce Mel Gibson vrátit k typu hrdinů, díky kterým se kdysi stal hvězdou. Právě tyto postavy totiž tak trochu "legalizují" jeho extrémně pošramocenou mediální identitu agresivního, vypočítavého, do sebe zahleděného alibistického parchanta - který je zároveň pořádný hlupák. Ale je fakt, že Moje letní prázdniny jsou agresivní, vypočítavé, do sebe zahleděné, alibistické a vlastně dost hloupé, i když se jim daří to, co se Gibsonovi už nějakou dobu nedaří: působit i přes to všechno sympaticky.

Gibson je pravděpodobně ten hlavní důvod, proč Moje letní prázdniny vznikly, a tak nemá valného smyslu argumentovat tím, že: a) bez něj by ten film všichni ignorovali (což se v USA děje i tak, film tam ani nešel do kin), b) tam měl hrát jiný a mladší herec než Gibson, protože Gibson za tím filmem prostě stál, a to včetně scénáře a produkce. Film v důsledku sice vyvolává vzpomínky na doby gibsonovské hvězdnosti, ale jeho úskalí spočívá právě v jeho slepencové snaze o široký záběr těchto vzpomínek.

Foto: Bontonfilm

Více filmů v jednom

Moje letní prázdniny přímo křičí divákovi do obličeje, že reprezentují všechno, co jste měli rádi nejen na filmech a postavách s Gibsonovým obličejem (Šílený Max, Smrtonosná zbraň, Odplata), ale že odkazuje i na historické pozadí těchto snímků: filmy s Clintem Eastwoodem a Leem Marvinem (jehož slavný film Point blank byl předlohou Odplaty). Hrdina se koneckonců do telefonu představuje jako Eastwood a není to náhoda, protože chce, aby si i hloupější divák uvědomil, že Moje letní prázdniny jsou mimo jiné i "něco jako Pro hrst dolarů".

Problém je v tom, že tato průsečíkovost Mých letních prázdnin z nich dělá nesoudržný kompilát motivů a postavových typů, který sice ve svých částech funguje jako starosvětská drsňácká zábava, ale vůbec nedrží pohromadě a nedává ani valný smysl. Hrdina ujíždí v autě plném ukradených peněz před policejním vozem podél americko-mexických hranic, na poslední chvíli prorazí zeď a dostane se do Mexika, kde už na něj čekají zkorumpovaní mexičtí policajti. Ukradnou mu peníze a šoupnou ho do bizarního vězeňského ghetta.

Foto: Bontonfilm

Tolik jeden žánrový motiv: hajzl je zrazen ještě většími hajzly, kteří mu seberou peníze a hodí ho na pospas ještě mnohem větším hajzlům. Hrdina má důvod se naštvat a chtít peníze zpět. Na příběh Odplaty to bohatě stačilo - ovšem Mým letním prázdninám ne. V ghettu se totiž rozvíjí další linie: vládne mu rodina proradných lumpů, kteří kšeftují se vším a terorizují osamělou matku s dítětem, které z jistých důvodů potřebují. Cynickému hrdinovi se jich zželí a rozhodně se chytře rozvrátit organizaci zevnitř - tolik Pro hrst dolarů (či Yojimbo).

Ale i to je málo a objevuje se padouch z druhé strany hranic, který chce své ukradené peníze zpět (jak se hrdina k soukromým prachům přesně dostal, když jsme ho poprvé zastihli v masce klauna, což naznačuje spíš bankovní loupež, se nikdy nevysvětlí). A ačkoli se sveřepě tvrdí, že nikdo nemůže opustit hranice vězeňského ghetta, našemu hrdinovi se to v závěrečné třetině povede velmi snadno - a rozjíždí se dějová linie v duchu vychytralých "heist movies", kde má hrdina vyzrát zase na jiné lumpy, než vyzrával dosud.

Foto: Bontonfilm

Slepenec motivů

Když si vezmete, že to celé trvá devadesát minut, je to slušná skrumáž různých filmů se sympaťáckými lumpy v hlavní roli, která je z hlediska výstavby zápletky narychlo poslepovaná vteřinovým lepidlem. To má podobu vázaných i volných motivů klasičtějšího (pytle plné peněz), méně klasického (speciální složení krve - dost obskurní) a vysloveně vykonstruovaného (cigarety, hodinky) materiálu.

Film si navíc - na rozdíl od citovaných děl, ať už těch Gibsonem, nebo bez něj - nevystačí s několika figurami, ale přidává další. Máme tu dva americké policajty, dva mexické policajty, dva pohůnky amerického padoucha, mexického padoucha s rodinnými pohůnky, matku s chlapcem, amerického velkopodnikatele se sekretářkou, amerického vyjednavatele a další...

To by nemuselo být špatně, ale film tak postrádá soudržný tvar a klasická vyvrcholení: zdánlivě důležité postavy jsou odklízeny takřka mimoděčně, a naopak velkolepě cynickými popravami se plýtvá na postavy, které sice mají být prohnilé až na kost, ale divák k nim nemá žádný postupně budovaný vztah.

Foto: Bontonfilm

Tento slepenec je na rovině scén zábavný, ale v celku nedává smysl a spoléhá na to, že diváka oblbne z hlediska logiky fikčního světa dost nesmyslnými "cool" momenty (celá šaráda s Eastwoodem a velkopodnikatelem; peníze zavařené v autě, které bylo očividně od loupeže na útěku - kdy to stihl, kdoví).

Nakolik se mu to daří? Inu, Gibsonovo vítězství je spíše Pyrrhovým vítězstvím, protože v rovině nostalgie na "staré zlaté časy" jednodušších filmů Moje letní prázdniny uspívají, ale jinak, než by asi chtěly - a Gibson si tím kariéru nevzkřísí.

Nikoli vzkříšení, ale béčková napodobenina

Film pod hávem současných estetických a motivických konvencí (rychlý střih, filtry, zvukové efekty, internetové a mobilní propojení světa) před sebou sice hrne výpůjčky jak buldozerem, ale přitom nepůsobí jako dobrý "sedmdesátkový" až "devadesátkový" film s drsňákem v centru dění, tedy jako dílo, ve kterém by Gibson v té době pravděpodobně hrál. Jeví se spíše jako nezřízená béčková napodobenina, která nepochopila, že síla těchto filmů spočívala v jejich jednoduchosti, sevřenosti a údernosti.

Hrdinové zmíněných filmů měli pro své jednání dost lapidární záminky typu "chci pomstu", "chci své prachy", "chci cizí prachy", "mám dojem, že pomoct té matce s dítětem je docela fajn nápad, ale neptejte se mě sakra proč", "jsem blázen, tak o co jde". Padouch na tom byl víceméně podobně, pak se střetli - a bylo vymalováno. Šlapalo to díky rozvíjeným střetům a zvyšované intenzitě střetů, kdy se protagonista dostával blíže a blíže k naplnění svého cíle, až nakonec zvítězil (ale zároveň po cestě něco ztratil).

Gibsonův bezejmenný hrdina v Mých letních prázdninách se sice pohybuje po vzdáleně podobné ose, ale má lapidárních záminek plný pytel, ošklivé psychologizující vzpomínky z dětství a z manželství (bůhvíproč). Padouchů je jak nových svatých ve středověku, bydlí dost daleko od sebe a každý je jak z jiného filmu a jak jsem popisoval výše, jejich vzájemné vazby se budují za pochodu, aby se něčím zaplácly části filmu, kdy už v ghettu není co dělat - a hrdina si pro ně musí dojet tak trochu do úplně jiného filmu.

Sympatické vzpomínky tím Gibson skutečně vyvolává, ale ne ty z kina, ale spíše z videopůjčovny, kde se hledaly lacinější napodobeniny filmů, na něž se chodilo do kina. Místo hrdiny vidíme spíše zestárlého Gibsona, který odkazy na své dřívější morálně prohnilé heroje očividně omlouvá svůj soukromý život, protože je přece stejný jako jeho drsňáčtí sympaťáci. Pokud ale na konci neodjíždí do zapadajícího slunce, a namísto toho se zazobaný hřeje na vyhřáté pláži, působí to dost nesebereflexivně - ostatně jako celý ten zapomenutelný film.