Recenze – Americký mainstreamový horor uplynulé dekády nedefinují osobití tvůrci, ale především skupiny silných producentů. Ti mají slušné povědomí o historii žánru i jeho fungování, přitom jej ale zcela racionálně přetvářejí v levnou a výdělečnou zábavu, která má do kin přilákat co nejširší publikum. Každých pár měsíců se tak v distribuci objeví filmy s nálepkou „od producentů Paranormal Activity‟ či „od producentů Insidious‟. Dosadit lze v podstatě jakýkoliv horor, který prošel poslední dobou českou kinodistribucí; pravděpodobnost, že nebude spadat pod stávající producentský monopol, je velmi nízká.
Aby byl ale popsaný cyklus udržitelný, je třeba čas od času žánr oživit, nikoliv ve smyslu skutečných inovací, ale spíš primitivního variování již existujících subžánrů. Po sérii duchařských filmů Paranormal Activity a Insidious, jež se navíc svezly na popularitě fenoménu kvazidokumentárních videí ve stylu Záhady Blair Witch, tak následovala dvojice "vyvražďovaček ze sousedství" nazvaných Očista. Dalším logickým krokem je proto návrat k příběhu potrestané troufalosti, s níž hrdinové otevírají dveře do zapovězených prostor, odkud přichází zlo.
Duchařský horor postavy přiváděl na místo, kde číhá cosi nebezpečného, a vyvražďovačka naopak předpokládala, že oběti a monstra sdílejí společný časoprostor. Subžánr reanimace čili záměrného oživování mrtvých je založen na překračování hranic hrdiny, jimiž jsou většinou lékaři, vědci a vůbec pošuci všeho druhu. Vlivem okolností se pak jejich posedlosti a touhy obrací proti nim, a sami se tak stávají stejným nebezpečím jako entity, s nimiž bojují.
Napoprvé úspěch, napodruhé katastrofa
Film Vzkříšení démona, který nyní vstoupil do českých kin, tedy mohl být osvěžující závan osmdesátek, kdy horor ujížděl na hromadném oživování mrtvol a svět za oponou byl blíž než kdykoliv předtím. Snímek odkazuje nejen na legendárního Hellraisera (natočil Clive Barker, 1987) či sérii Evil Dead (Sam Raimi, 1981), ale hlásí se k celé linii hororů s tematikou vzkříšených mrtvých, jako byli například Hráči se smrtí (Joel Schumacher, 1990), Re-animátor (Stuart Gordon, 1985) nebo béčková adaptace Kingova románu Hřbitov zvířátek (Mary Lambert, 1989).
Výchozí situace je tentokrát prostá: Když se skupině vědců povede oživit mrtvého psa, je to epochální úspěch. Když ale totéž provedou s tragicky zesnulou kolegyní, je to epochální katastrofa. Celkový dojem je však navzdory snaze o něco sofistikovanějšího velmi rozpačitý. Přes sympaticky krátkou devadesátiminutovou stopáž, pár atmosférických obrázků z márnice a příjemně mrazivý závěrečný zvrat evokující průměrnou asijskou duchařinu z přelomu tisíciletí film nestraší ani nebaví.
Dokonce i injekční stříkačka jakožto esenciální proprieta subžánru se tu stává pouze zdrojem nechtěného humoru. Scéna, kdy se jedna z postav rozhodne zneškodnit bytost, která čte myšlenky, manipuluje s předměty a na počkání drtí lidské lebky, pomocí dávky sedativ nenápadně skrývané za zády a na výzvu záhrobního hlasu „Polož tu stříkačku, Franku!‟ bez reptání uposlechne, je v tomto ohledu nepochybně vrcholem filmu.
Sázka na fanoušky osmdesátkových sérií
Tentokrát nepomohlo ani angažmá hned dvou hvězd, což je jinak ukázkový příklad zmiňovaného racionálního přístupu. Olivia Wilde (Kovbojové a vetřelci, Tron Legacy) jako nemrtvá vědkyně a Even Peters (seriál American Horror Story) v roli divného asociála celku paradoxně moc neprospěli, protože díky jejich účinkování zvlášť vynikly slabé výkony ostatních.
Angažmá Olivie Wilde je přitom sázkou na první signální fanoušků osmdesátkových sérií, když odkazuje na tradici pohledných a relativně schopných hereček, kterou zahájila Jamie Lee Curtis v Carpenterově Halloweenu. Obsazení Evena Peterse je zase pokus svézt se na vlně jiného úspěšného projektu. Seriál American Horror Story je totiž i přes určité body stagnace stále nejzajímavějším hororovým počinem posledních sezón, který pracuje s žánrem, širšími kontexty i diváckým očekáváním daleko inteligentněji.
Vzkříšení démona naopak otevřeně přiznává, že nemá ambice být ničím jiným než další položkou v dobře rozjetém mechanismu generujícím zisk, což je ostatně primární limit tohoto typu filmů. Za daných předpokladů totiž nemůže vzniknout nic jiného než konvenční výstup zábavního průmyslu s hladce obroušenými hranami. A to je věc, z níž by klasikové žánru lezli po stěnách a kleli aramejsky.
