Recenze - Pro diváky, kteří nemají rádi Toma Cruise, by vlastně představa filmu, kde Cruise znovu a znovu pořád dokola umírá, mohla být celkem sympatická. Sci-fi Douga Limana Na hraně zítřka má naštěstí i mnohem pádnější argumenty, proč by i nejzarytější Cruisovi odpůrci měli tentokrát vyrazit do kina.
Na hraně zítřka vypráví o důstojníkovi Williamu Cageovi, který je v bitvě s mimozemskou rasou Mimiků zabit, ale těsně předtím získá schopnost restartovat častoprostorové kontinuum a vracet ho o několik dní zpět pokaždé, když zemře.
On sám je přitom jediný, kdo si pamatuje předchozí vymazanou časovou linii. Jinými slovy, to, co nám film nabízí, je military sci-fi variace na Na Hromnice o den více, která ve svém vyprávění používá v podstatě videoherní princip loadování hry na určitém save pointu. A tento zakoktaný vyprávěcí princip dokáže skvěle zapracovat do klasického hollywoodského modelu vyprávění, které předepisuje každému příběhu přesně stanovený tří až čtyřaktový vývoj.
Protlouct se na nejvyšší level
Film nás hladce provází od expozice, která představí postavy a svět děje, přes „komplikaci“, v níž dochází k proměně výchozí sitace nebo cíle hlavních postav, přes peripetii, kde se ukáže, že skutečná situace je problematičtější, než se původně zdálo, až k rozuzlení, kdy se vše vyřeší.
Zkrátka z hlediska vyprávění v současném hollywoodském velkofilmu se jedná o jeden z velkých triumfů. Na rozdíl od Na Hromnice o den více nebo seriálu Day Break, jehož hrdina také prožívá stále dokola ten samý den, během nějž musí odhalit spiknutí, které proti němu kdosi zpunktoval, ale Limanův film není tak cyklický.
Hromnice a Day Break totiž ukazují, jak by to vypadalo, kdyby čas byl opravdu plochá kružnice, jak by si to přáli někteří padouši z televizního seriálu Temný případ.
Cílem jejich hrdinů bylo najít způsob, jak zevnitř znovu rozjet zadrhnutou gramodesku – den, který stále dokola opakují, je jako rébus, jenž je potřeba vyřešit.
Naproti tomu William Cage je skutečně spíš v situaci hráče hodně zapeklité bojové videohry, který se musí protlouct komplikovaným levelem se spoustou nepřátel až k finálnímu bossovi.
Proto také spíš trénuje fyzičku a koordinaci, než že by pátral po různých stopách, které by ho vedly k rozluštění záhady (ty se mu včas ukáží samy v bleskovém intru mezi dvěma reloady). Zkrátka, zatímco Hromnice a Day Break jsou spíš adventury, tady máme jednoznačně co dělat se střílečkou.
Restarty se zhušťují
Vyprávění přitom s tímto principem skvěle pracuje především v tom, co nám z Cageovy zkušenosti opakujícího se času ukazuje a co ne. Opakující se události hned po Cageových restartech se postupně zhušťují, až stačí pár krátkých záběrů odkazujících na okamžiky, které jsme už (mnohokrát) viděli.
Několikrát nás vyprávění překvapí tím, že jako diváci vidíme určitou situaci poprvé, ale po chvíli zjistíme, že Cage už ji má mnohokrát zažitou, nebo naopak očekáváme, že hrdina si bude vědět rady a on zatím bezradně zjišťuje, že „takhle daleko se nikdy nedostal“. Sled událostí se tu mění v složitou mapu, po níž vyprávění cestuje trochu jinými stezkami, než jeho hrdina.
Díky této osvěžující inovaci nám pak už může být vlastně celkem jedno, že o mimozemské rase Mimiků se ve filmu dozvídáme úplné minimum, že není jasné, jaký je princip Cageovy restartovací schopnosti a proč se hrdina vždycky reloaduje v tomtéž okamžiku, jak to, že se mu vždycky podaří nějak bez problémů rychle zemřít, aby mohl restartovat svět, nebo třeba proč se supermozek Mimiků na hrdinu nepřipravil lépe.
Pravda, už by nám nemělo být tak úplně jedno, že ne zrovna šťastný závěr filmu vyznívá jako hodně hloupá náborovka o tom, jak se ze zbabělce stal hrdina, který s hrdostí dobrovolně narukuje do armády – ale i to je vlastně nakonec vedlejší i odpustitelné.
Japonské kořeny
Na hraně zítřka navíc zdaleka není jen slast pro milovníky spletitých komplexních vyprávění.
Na hraně zítřka (85%)
Pro diváky, kteří nemají rádi Toma Cruise, by vlastně představa filmu, kde Cruise znovu a znovu pořád dokola umírá, mohla být celkem sympatická. Sci-fi Na hraně zítřka má naštěstí i mnohem pádnější argumenty, proč by i nejzarytější Cruisovi odpůrci měli tentokrát vyrazit do kina. Režisér Doug Liman totiž vytvořil velmi suverénně natočenou velkolepou podívanou s rychlým tempem a přesvědčivě natočenou akcí. A navíc nabízí i slast pro milovníky spletitých komplexních vyprávění.
Režisér Doug Liman, který je známý především jako tvůrce prvního dílu bourneovské trilogie, tu vytvořil velmi suverénně natočenou velkolepou podívanou s rychlým tempem a přesvědčivě natočenou akcí.
Hlavně v bitevních scénách se mu daří spojit občasné záběry ruční kamery ve stylu Zachraňte vojína Ryana s přehledněji snímanou a stříhanou akcí, která dá vyniknout spektakulárním výjevům.
Zkrátka výsledek se může hravě poměřovat s dalšími špičkovými tituly utěšeně se rozrůstající sbírky nové kvalitní vysokorozpočtové hollywoodské sci-fi jako Elysium, Enderova hra nebo Pacific Rim: Útok na Zemi.
Navíc stejně jako zmíněná Del Torova pocta žánrům kaidžú a mecha a nedávná vynikající Godzilla Garetha Edwardse má Na hraně zítřka kořeny v Japonsku – jedná se o adaptaci tzv. light novely (populární knihy pro mládež) Hirošiho Sakurazaki All You Need is Kill.
Ukazuje se, že Japonci velmi dobře znají vše, co Hollywood potřebuje.
Na hraně zítřka (Edge of Tomorrow). USA, Austrálie, 2014, 113 minut. Režie: Doug Liman. Hrají: Tom Cruise, Emily Blunt, Brendan Gleeson, Bill Paxton, Jeremy Piven, Lara Pulver, Charlotte Riley, Jonas Armstrong, Marianne Jean-Baptiste, Kick Gurry, Noah Taylor, Dragomir Mrsic, Lee Asquith-Coe, Madeleine Mantock, Tony Way. Česká premiéra 5. června 2014.
