Recenze - Nejnovější variace na drákulovský mýtus je přijímána diváky poměrně kladně - přičemž velice často se objevuje poznámka, že se upíří konečně zase netřpytí. Jinými slovy: Ke spokojenosti části současného publika hororů stačí nebýt dalším Stmíváním. Jako kdyby Stmívání spustilo trend, který upíry vykastroval a zbavil jejich krvavé přitažlivosti.
Tento trend je ovšem mýtus - s výjimkou televizních Upířích deníků vlastně žádní další zamilovaní upíři (a už rozhodně ne třpytící se homo vevercus noctus) neexistují. Adaptace Stmívání sice spustila lavinu nejrůznějších paranormálních romancí pro mládež (včetně zombie), ale hlavně se pro část upířích fanoušků stala omluvou pro utvrzení se v těch nejjednodušších klišé a předsudcích a vyhýbání se čemukoliv inovativnímu. Nezájem nebo rovnou odsouzení tak sklidil Jim Jarmusch se svým Přežijí jen milenci i Jordanovo Byzantium.
Drákula: Neznámá legenda tak náhle přichází téměř jako spasitel - jsme opět v temném (sic) středověku, v Transylvánii, pije se zde krev, naráží se na kůly a i ta láska je tak nějak snesitelnější. Konzervativní křídlo upírofilů si může odškrtávat. Ovšem ve skutečnosti se jedná ještě o větší zhůvěřilost než Stmívání. To - jakkoliv se nám to nemusí líbit - bylo vyprávěno přesně tak, jak to záměr a publikum vyžadovaly. Nejnovější Drákula je ale vyprávěn - a nelze říct jinak - jenom blbě a odfláknutě.
Selhání, kam se podíváš
O novém pohledu na Drákulu se spekulovalo dlouho. Jeden čas se mělo jednat o pokus vyprávět drsný historický příběh (jak se o to pokoušeli někteří filmaři s Artušem, přičemž výsledky byly naivní), aby se posléze začalo mluvit o plánu studia Universal oživit svá slavná monstra a pokusit se kolem nich vybudovat podobný vesmír, jako se daří kolem marvelovsksých superhrdinských komiksů.
Ovšem Marvel má za sebou několik desetiletí příběhů a tříbení vyprávěcích strategií propojení zdánlivě neslučitelných postav a světů. Drákula má za sebou sice taktéž několik desetiletí nejrůznějších adaptací a reimaginací, ale ty jsou, přestože sdílejí jakýsi společný výchozí bod, v podstatě z jiných vesmírů…
Nejnovější film se pak pokouší vykreslit nejslavnějšího upíra coby tragického hrdinu, který se obětoval pro svůj lid a rodinu. Konkrétně tím, že aby získal sílu postavit se mohutné osmanské armádě, nechal se přeměnit starým upírem žijícím příhodně v nedaleké hoře jako hodně degenerovaný blanický rytíř.
To je naprosto regulérní přístup.
Kmotr Coppola udělal z Drákuly oběť lásky a zrady Boha a jak mu to fungovalo! Ovšem Coppola měl svou vizi, koncept a nezpochybnitelné schopnosti. Drákula: Neznámá legenda má k vizi nejblíž ve chvílích, kdy se pracuje s popularitou seriálu Hra o trůny (obsazení Charlese Danceho aka Tywina Lannistera do role starého machiavelistického protopuíra či hudební skladatele Ramin Djawadi) případně se sílou ikonickýh záběrů z Jacksonova Pána prstenů (konkrétně lze dosledovat fascinaci bitvou v Helmově žlebu). Ovšem takové vizi se říká tuším parazitismus.
Tvůrci přitom selhávají nejen v pokusu být epickým vyprávěním ve stylu výše uvedených děl, ale i při snaze o elementární ukotvení v žánru historických velkofilmů, hororů a s trochou nadsázky i soft porna (to poslední je vzhledem k obsazení všech těch ztepilých blonďatých asi-seveřanů či vymydlených modelů do role krutých osmanských nájezdníků a citu pro herečky, které vyniknou s krajkovými živůtky, docela škoda).
Ta drákulovská vojna o netopýří sukni
Dovolím si nějaký ten spoiler. Hollywood vždy nakládal s historickými fakty slušně řečeno volněji. Teoreticky by tedy nemělo vadit, že Drákula je miláček národa (a především jisté blondýnky) a že zabije Mehmeda II. - a to dlouho před tím, než měl tento pán dobýt Konstantinopol. Nevadí, že je jasně dán do souvislostí masakr osmanské armády dálkově ovládaným megahejnem netopýrů (upíři mají tu moc) a nedobytí Evropy (konkrétně Vídně cca sedmdesát let po ději filmu).
Co ovšem vadí, to je naprostá nahodilost pokusů hrát na historickou notu. Zní to až směšně, ale k dobrému tónu historických - a nejen těch - velkofilmů patřilo zasazení do nějakého rámce. A je jedno jak moc zjednodušeného. I fantasy epos Pán prstenů nabídl na začátku stylizovanou mapu Středozemě pohlcovanou zlem. I Gladiátor Ridleyho Scotta představil postavy a jejich motivy i sílu, než došlo k prvnímu zvratu. Divák si udělal představu o prostoru, souvislostech…
Zde nic takového není. Osmanská říše prostě existuje, a když to na ni přijde, chce chlapce pro janičářské vojsko, kde jsou bičováni, nasazování do nejlítějších bojů a pak posláni zase domů - to je doslovná interpretace informací, které ve filmu dostaneme. Vůbec však nevíme, kde Osmanská říše leží, o co se snaží, jaký má vztah k Valašsku (ne, že to víme - nebo bychom měli vědět ze školy - to ve filmu nemůže hrát roli). Zato ale víme, že její sultán žije ve stanu se stotisícovou armádou asi den cesty od Vlada (který má mimochodem plus minus pět družiníků, to je celá jeho armáda). Občas se zmíní i něco jako Vídeň, ale ta může v tomhle fikčním světě klidně ležet v Norsku a vládnout v ní královna ze Sáby.
Ten film je prostě řídký. Informace, které se objeví, jsou naprosto nahodilé, nijak nesouvisí s čímkoliv jiným a jejich validita je potvrzována tím nejprimitivnějším zpúsobem typu: "Tak nyní už to, můj kníže, víš." To je málo.
Ale budiž, přiznejeme filmu právo na hloupost, je to přeci hlavně příběh… fikce. Jenže i zde tvůrci selhali. Pokusili se odvyprávět rozsáhlý epický příběh o oběti, vykoupení, ohrožení národa a jeho znovuzrození. Vzhledem k těmto ambicím by si při pohledu na stopáž devadesáti minut nepoklepal na čelo zdaleka jen David W. Griffith. Jsou jednoduše věci, které v hodině a půl neodvyprávíte.
Stejně jako ve vzduchoprázdnu visí historický a geografický kontext (Valašsko je mimochodem jeden potok, dvě hory a kus hodně pošmourného lesa, kdybyste to už nevěděli), visí v něm (respektive na hodně ostrím kůlu) i vztah Mehmeda a Vlada (údajně si blízkých jako bratři), vztahy na Vladově dvoře a hlavně sám Vlad.
Jen se chmuřit nestačí
Ten měl být drsným hrdinou, který utopí zemi v krvi, stane se monstrem, aby zachránil nevinnost druhých… jenže je až moc kladný a papírový. Strach tvůrců, že by se jejich hrdina mohl někomu znelíbit, nebýt sympatický, je vidět ve vysvětlení, proč nechal v době svého divokého mládí některé vesnice kompletně narazit na kůl - aby deset dalších zachránil. Kluci z Wehrmachtu by si měli dělat poznámky. Jinými slovy: Vlad byl vždycky dobrák od kosti a teď se musí moc a moc přemáhat, aby takovým zůstal…
To ale nikdy nefunguje. Vtip podobných postav je, že skutečně byly monstry - nebo alespoň sociopaty. A my jsme fascinování tím, že vidíme, jak moc se snaží nevrátit se zpátky ke svému starému já, jak ze všech sil bohují, aby si udrželi poslední zbytky lidství, nebo alepsoň naději na spasení. Pak teprve vynikne, když vypustí své běsy. V tomto filmu máme bohužel co dělat s hezounkem, co si udělal dobré PR a teď se honem snaží zjistit, jak to vlastně s tou bestialitou funguje v reálu, než mu dojde rozpočet.
Drákula: Neznámá legenda (20%)
Ne, Drákula: Neznámá legenda není jen zbytečný film, on je dokonce urážlivý. Jakýkoliv shovívavý pohled na tento paskvil je možný jen v kontextu Hraběte Káčuly (který byl ovšem mnohem lépe napsaný) nebo nešťatsné ságy Stmívání. A nezachrání to ani závěrečná přehlídka drákulovských side-kicků včetně slavných „nevěst“ – kteří ale beztak nemají ve filmu pražádný smysl.
Spousta věcí tak zní líbivě, ale nemá oporu v příběhu. Upír, kterého Vlad žádá o pomoc, se kupříkladu zmíní, že vždy čekal na někoho tak silného a odhodlaného… Přičemž Vlad je tak silný a odhodlaný, že se ani nepokusí vybojovat svou bitvu sám, ale rovnou nechá všechny své blízké napospas Turkům a běží s prosítkem za zrůdou z pohádek. To je špatně prostě proto, že neměl šanci sestoupit na dno zoufalství, přehlédnout neporazitelné voje nepřítele… a spolu s ním ani divák. Takže emoce a osudovost se jaksi nekonají.
V rámci pro epický film žalostné stopáže tak sledujeme přehlídku ještě žalostnějších obezliček a zkratek, z nichž nejsofistikovanější je mračení hlavního hrdiny coby herecké ztvárnění jeho dilemat. Ne, tento Drákula není zbytečný, on je urážlivý. Jakýkoliv shovívavý pohled na tento paskvil je možný jen v kontextu Hraběte Káčuly (který byl ovšem mnohem lépe napsaný) nebo toho nešťatsného Stmívání. A nezachrání to ani závěrečná přehlídka drákulovských side-kicků včetně slavných "nevěst" - kteří ale beztak nemají ve filmu smysl.
Drákula: Neznámá legenda. USA, 2014, 92 minut. Režie: Gary Shore. Hrají: Luke Evans, Dominic Cooper, Sarah Gadon, Samantha Barks, Zach McGowan, Charlie Cox, Paul Kaye, Art Parkinson, Charles Dance, Dilan Gwyn, William Houston, Ronan Vibert, Noah Huntley, Thor Kristjansson, Ferdinand Kingsley, Arkie Reece.
___
Máte rádi zpravodajský on-line deník Aktuálně.cz? Hlasujte pro nás v anketě českého internetu Křišťálová lupa. Svůj hlas nám můžete dát zde. Děkujeme!
