reklama
 
 

Film Divočina přebíjí patetické příběhy o hrdinkách

17. 3. 2015 22:31
V českých kinech se hraje film Divočina, za nějž herečky Reese Witherspoonová i Laura Dernová získaly nominace na Oscara.

Recenze – Hlavní hrdinka filmu Divočina Cheryl Strayedová toho má nemálo společného s herečkou Reese Witherspoonovou, která ji hraje. Obě se v jedné fázi života ocitly v situaci, kdy si uvědomily, že takhle už to dál nejde a že přišel čas na radikální změnu.

Strayedová, rodačka z americké Minnesoty, se rozhodla udělat tlustou čáru za sebedestruktivním životem a vyrazila najít sama sebe na dálkovou stezku Pacific Crest Trail, táhnoucí se kolem západního pobřeží Spojených států od Mexika po Kanadu. Později se stala sloupkařkou a esejistkou a její druhá kniha, která byla i předlohou pro film Divočina, se v USA ocitla na žebříčku bestsellerů.

Firma na příležitosti

Reese Witherspoonová se od svého devět let starého oscarového triumfu za roli partnerky Johnnyho Cashe ve snímku Walk The Line protloukala kariérou v lepším případě průměrnými a v horším případě úplně zapomenutelnými rolemi. V médiích se vyjadřovala v tom smyslu, že Hollywood je skoupý na charakterní role pro herečky nad třicet let. Rozhodla se to změnit a založila produkční společnost Pacific Standard, která si klade za cíl právě takové příležitosti pro sebe a své kolegyně vytvářet.

Jejím prvním producentským zářezem byla Zmizelá Davida Finchera. Uznávaný režisér si pro hlavní roli adaptace úspěšného thrilleru Gillian Flynnové, která mužský žánr zalidnila plnokrevnými ženskými mrchami, vybral letos šestatřicetiletou Rosamund Pikeovou. Už druhý projekt společnosti ale nabídl podobně komplexní ženskou roli i samotné Witherspoonové.

Příběh Cheryl Strayedové, který na plátno nyní převedli režisér Jean-Marc Vallée a populární britský spisovatel a scenárista Nick Hornby, je neokázalým vyprávěním o jedné spirituální a zároveň fyzicky náročné cestě za sebepřijetím. Nehýří velkými gesty, ale přesto jde o jeden z nejryzeji feministických filmů, které v posledních letech z Hollywoodu vzešly.

Vzniklo mnohem sofistikovanější a emotivně silnější dílo, než byla zfilmovaná bible "popduchovna" pro emancipované ženy nazvaná Jíst, meditovat, milovat s Julií Robertsovou, která vykastrovala vtipnou a v mnoha ohledech pronikavou předlohu. Naopak Hornby v Divočině až na pár závěrečných minut moudře šetří „lifestylovými“ moudry, které by línější a populističtější scenárista neodolal využít. Společně s Valléem si určitě uvědomil, že majestátní příroda kalifornské pouště nebo Skalistých hor mluví sama za sebe a výzva, kterou podstoupila hlavní hrdinka, nemusí být zatěžkána přehršlí slov či těžkopádné symboliky.

Z čeho pramení výkon

Struktura filmu je vlastně jednoduchá. Sledujeme odyseu mladé dívky, která ušla pěšky tisíc mil, aniž by dříve měla s turistikou zkušenosti. Začátky jsou tristní – v motelu skoro neuzvedne batoh, který si vzala na mnohaměsíční cestu (lemovanou zastávkami na poštách, kam jí blízcí v balíčcích posílají zásoby). V prvních dnech zjistí, že si nevzala správnou plynovou bombu, a výlet tak skoro skončí dřív, než vůbec začal. Na konci dobrodružství je z ní ale protřelá trekařka, která získává respekt od svých převážně mužských spolucestovatelů.

Režisér Jean-Marc Vallée prolíná nejrůznější emotivní zážitky z túry nechronologickými flashbacky, díky nimž se postupně dozvídáme, co vlastně hrdinku na očistnou cestu dovedlo. Postupně se před námi skládá obrázek mladé ženy trpící traumatem z předčasné smrti své matky Bobbi (Laura Dernová), která ji skoro celé dětství sama vychovávala, i z rozvedeného manželství, jež skončilo kvůli tomu, že Cheryl po matčině smrti propadla heroinu a promiskuitním sexuálním jednorázovkám.  

Vallée začíná být rok po úspěchu filmu Klub poslední naděje, jehož oba hlavní představitelé získali Oscara, etablován jako režisér, který dokáže herce přinutit ke skvělému výkonu. U Witherspoonové ale určitě k přesvědčivému výsledku přispěla skutečnost, že byla se svou hrdinkou niterně spjatá, a také to, že její postava nebudí jednoznačné sympatie. Portrét Cheryl Strayedové je věrohodný právě proto, že tato mladá žena má daleko ke světici.

Civilně laděný film Divočina obratně skrývá svou jasně feministickou agendu. Ta se projevuje například ve scénách, kdy osamělá turistka Cheryl čelí podezřele vypadajícím „týpkům“. Z podivně se chovajícího traktoristy se vyklube pohostinný hostitel, z dvojice lovců uprostřed lesů jen horko těžko zažehnaná hrozba. V podání dryáčnického režiséra by se z podobných scén mohla stát jednoduše agitka, Divočina ale mezi řádky nenápadně vypráví, jaké strategie musí žena volit, když se někde bez pomoci ocitne s podezřelými individui.

Bytostný postoj tvůrců k vypravěčským strategiím Hollywoodu se dá shrnout citátem Witherspoonové z jednoho z rozhovorů: „Nikdy jsem neviděla film jako Divočina, v němž hlavní hrdinka skončí bez muže, bez peněz, bez rodiny a bez vyhlídek – a pořád je to pro ni happy end.“ Zase tak unikátní a přelomový tento film není, ale většinu patetických příběhů o ženských hrdinkách hledajících sama sebe strčí do kapsy svou uměřeností a upřímností.

autor: Jan Gregor | 17. 3. 2015 22:31

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama