reklama
 
 

Recenze: Drsný Neeson umí podruhé vraždit. Ale znuděně

15. 10. 2012 10:59
Druhých 96 hodin je v jakémkoliv ohledu horší než první díl

Recenze - Před čtyřmi lety se takřka šedesátiletý Liam Neeson objevil v roli, v jaké jsme ho do té doby neznali - v drsné roli současného akčního hrdiny, který láme protivníkům vazy, mučí je elektrickým proudem a dokonale ovládá všechny scénáře, jež se mohou hodit třeba při únosu dcery. Jeho hrdina Bryan Mills býval špičkovým tajným agentem CIA, nyní dělá různá povolání a občas si přivydělává jako osobní strážce.

Z Paříže do Istanbulu

V prvním dílu 96 hodin mu arabští zločinci unesli v Paříži dceru, Mills se rozzuřil, oprášil staré schopnosti a během pár dní nejen dceru v pařížském podsvětí objevil a z bahna společnosti ji vytáhnul, ale stačil přitom nelítostně povraždit i pěkných pár kriminálníků. A právě jejich otcové, strejdové, bratři i bratranci se na začátku druhých 96 hodin s podtitulem Odplata zapřísahají, že Mills i jeho rodina za to budou ošklivě pykat!

Tvůrci to padouchům - pravda - trochu usnadnili, když Millse i s dcerou a bývalou manželkou poslali do Istanbulu, odkud je to do jejich chýší, co by jeden granátem dohodil. Není těžké uhodnout, o co ve filmu půjde - a výsledek bude pravděpodobně ještě mnohem primitivnější a nevynalézavější, než byste předpokládali. Jenže ani první díl nebyl žádným výkvětem vypravěčské geniality, takže kde je problém?

Problém není tak v příběhu obecně (i značně jednoduché a přímočaře motivované příběhy mohou být velmi umělecky působivé, vezměte si třeba Duel) jako spíš v organizaci vyprávění, ve stylu, jakým je zprostředkováno - a tak trochu i v ideologii toho filmu. Film se snaží maskovat vlastní jednoduchost tím, že zápletku na půl hodiny roztahuje tím, že explicitně zdvojuje linie akce. A od určité chvíle pak i celé dějové bloky.

Průzračné schéma

Abych byl konkrétnější: nejdřív sledujeme rodinné dštění síry na straně arabských lumpů a zároveň střídavě pozorujeme rodinné hemžení na straně Millsů. Bývalá žena je opět volná, dcera Kim (kdo si vzpomene na Bauera, má bod) si našla přítele a nedaří se jí v autoškole. A protože padne rodinná dovolená, pozve Mills dámy do Istanbulu, kde dělá osobního strážce - kam jinam je také pozvat, že ano.

V Istanbulu se obě linie spojí, lumpové unesou Millse se ženou, ale dceru ne… takže dcera v druhé linii akce může vyvíjet záchrannou aktivitu atp. Nikdy se přitom nepodaří splnit najednou všechny cíle, aby se děj o hustotě péřového polštáře mohl nadýchávat na celých devadesát minut a vytvořila se vždy další úniková cesta, kterou se dá z nabízeného rozuzlení ještě prokličkovat k dalším komplikacím (ženu nechám ve vězení, aby ji mohli zase unést).

Nejdříve se tedy posouvají dvě souběžné linie, posléze třetí třetina filmu variuje druhou třetinu a sebevětší kravina se v duchu klasického vyprávění několikrát provaří - třikrát granáty; třikrát autoškola: teorie, praxe, zkouška; třikrát přítel: důvod ke komunikaci otce s dcerou, důvod k vytvoření napětí - dcera chatuje s přítelem, neslyší telefon, důvod k happy endu; třikrát Millsova cesta Istanbulem.

Nulový pocit ohrožení

Mám pro podobně přímočaré a strukturně průzračné filmy slabost (viz první díl nebo třeba brilantně efekt(iv)ní film Štvanec z roku 2002). Úskalí druhých 96 hodin tkví ale v tom, že v důsledku jsou: a) do značné míry stejně unavené jako jejich hrdina a snaží se svou únavu podobně jako on zakrýt podobně unaveným machrováním, b) ideologicky ignorantské, a to kulturně i z hlediska vnímání násilí.

První díl byl opravdu příběh o tom, jak postarší drsňák využívá své schopnosti k tomu, aby dostal svou nevinnou dceru ze světa neskutečné špíny, do kterého nepatří - a divák o ni mohl mít strach. Její kamarádka v tom bahně zahynula, zobrazení světa unesených dívek nucených k prostituci bylo patřičně odporné a hrdinovo pronikání do něj zanechávalo následky na něm, na dceři i na divákovi.

Jinak řečeno, přímočará strukturace akčního filmu pohybu byla nástrojem k vyprávění o cestě hrdinů do světa v zásadním rozporu s jejich kulturní zkušeností - podobně jako třeba hitchcockovský příběh o záměně kufrů byl nástrojem k témuž ve 48 hodinách v Paříži, kde postavě amerického lékaře v podání Harrisona Forda unesli v Paříži manželku a on musel proniknout do svinstva podsvětí, aby ji dostal ven.

Hrdinná Kim

Druhý díl 96 hodin podobně palčivý pocit ohrožení kulturních jistot ve světě moderního velkoměsta, kde bychom toto ohrožení obvykle nečekali, postrádá a podporuje rasisticko-kulturní klišé o zvrácenosti a zaostalosti Blízkého východu. Manželka jen patřičně úpí a padouchové vyhrožují, ale onen „unheimlich" pocit odporu z povědomého prostoru a obava, že slušná americká dívka může skončit v laciném bordelu, je pryč.

Film ani nedává důvod se bát, protože Kim se z ohrožené oběti prvního dílu mění v akční hrdinku. Hází granáty, čaruje s mapami, uniká po střechách a bez řidičáku se řítí v automobilové honičce ulicemi Istanbulu, zatímco zkorumpovaní policisté v duchu klišé bourají jedno auto za druhým. Vlastně v duchu výše popsaného schématu nalajnuje cestu Istanbulem, aby se pak mohl Mills vrátit: mechanické naplnění, nulové napětí.

Starosvětská atmosféra fyzického akčního filmu se v druhém filmu vytratila s efektními digitálními dvojexpozicemi, rychlými strhy kamery, křiklavými filtry a kulometným střihem akčních scén (takže není možné se v nich vyznat). Hrdina sice dostane párkrát přes hubu, ale vlastně drtivou většinu filmu všechno po „fantomasovsku" probíhá podle plánu, není tam žádný moment „teď je to v háji" - je to povrchní stylově, vypravěčsky i významově.

Významová tupost

Významově se film sice pokouší o jakousi paralelu mezi otci - zlý arabský gangster chce zabít „zlého" amerického agenta, protože mu umučil syna, ale to je čiré pokrytectví. Millsův protiargument, že si synek umučení elektrickým proudem zasloužil, protože ty unesené americké dívky trpěly, je pro západního diváka tak přesvědčivý, že arabský otec vlastně nemá právo cokoli říkat - a na konci musí ještě zlotřile porušit slib, aby byl jako padouch stvrzen.

Násilí na arabských lumpech je navíc ve druhých 96 hodinách považováno za tak přirozenou součást života, že na konci - SPOILER - není nikdo prožitými událostmi ani za mák poznamenaný. Kim dokonce ještě vtipně poznamená, ať táta jejího vymydleného blbečka (přítele) nezastřelí - zabíjet a mučit arabské lumpy je jako zabíjet kuřata, proč se tím nechat deptat, že ano? To není morální argument vedený vně, to je argument z pozice prvního filmu.

Jack Bauer sice ve 24 hodinách taky nezná slitování, ale rozhodně z toho odchází poznamenán. Umírají mu či ho opouštějí rodinní příslušníci, přichází o přátele, a čím větší hrdina teoreticky je, tím víc na společenské dno prakticky klesá. Bryan Mills je nakonec naopak čím dál dokonalejší taťka ve významově i esteticky tupém akčním filmu. Liam Neeson je sice pořád drsňák, ale působí nejen unaveně, ale hlavně znuděně…

Smutné na celém tom druhém díle je to, že zpětně poněkud przní i ve své starosvětskosti velmi dobrý první film, který dokázal přes svou přímočarost zavedené vzorce ukazovat v ozvláštněné podobě, vyvolat pocity úzkosti ze zobrazovaného světa a vést divákův zájem až do úplného konce. 96 hodin 2 je v jakémkoli ohledu horší. A třebaže nápad s granáty je ve své okázalé nadsázce (která ale ještě více shazuje fatálnost ohrožení) fajn, třetí díl už nikdy…

… byť takové štěstí vzhledem k úspěšnosti druhého filmu mít asi nebudeme.

96 hodin: Odplata
Taken 2
Žánr: Akční, Drama, Krimi, Thriller
Režie: Olivier Megaton
Obsazení: Liam Neeson, Famke Janssen, Maggie Grace, Rade Šerbedžija, Luke Grimes, Leland Orser, Jon Gries, D. B. Sweeney
Délka: 98 minut
Premiéra ČR: 04.10.2012

autor: Radomír D. Kokeš | 15. 10. 2012 10:59

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama